Jakkoliv závažnost hrozby globálního terorismu od té doby výrazně neklesla, zdá se, že novým ‚hitem‘ mezinárodní politické debaty se stává energetická bezpečnost. NATO na svém posledním summitu v Rize zařadilo problémy vyplývající z ohrožení dodávek strategických surovin do výčtu aktuálních (a akutních) bezpečnostních hrozeb a Evropská komise před několika dny představila nový koncept energetické politiky EU, který je do značné míry motivován bezpečnostními ohledy. Svou troškou přispělo i počasí – nebývale vysoké teploty jakoby odůvodňovaly křik zastánců teorie globálního oteplování o potřebě hledat nové zdroje energie, jež by nahradily ty stávající. Výsledkem je, že takřka nemine den, aby se neobjevily katastrofické předpovědi, které nám vnucují představu ‚vyschnutí ropovodů‘ a ‚ropných válek‘.  Jsou takové obavy odůvodněné?

Při hodnocení laviny informací na toto téma neškodí, zachováme-li chladnou hlavu. Předně je třeba poukázat na skutečnost, že podobně napjatá atmosféra zde již jednou panovala, když v 70. letech dvakrát došlo k tzv. ropným krizím. Představy, že zásoby ropy se nebezpečně tenčí a svět se ocitá na prahu válek o surovinové zdroje, byly prakticky totožné s dnešní debatou. Ukázalo se však, že kombinace technologických opatření (zlepšení účinnosti strojů poháněných právě ropnými produkty - zejména automobilů – na jedné straně a vývoj nových postupů při získávání ropy a souvisejících surovin na straně druhé) a politických kroků (včetně vytváření strategických zásob pohonných hmot) vrátila situaci do mnohem méně dramatických kolejí. V posledních letech se navíc ukazuje, že rostoucí ceny ropy a ropných produktů nemusí nutně představovat zásadní překážku rychlému růstu globální ekonomiky. Jinak řečeno, rovnice „drahá ropa rovná se ekonomická recese“ pozbyla, zdá se, alespoň částečně platnosti.

Stejně tak se jako přehnané jeví obavy z potenciálního konfliktu mezi velmocemi, v jehož centru by stála snaha zajistit pro sebe dostatečné surovinové zdroje. I když nejsem ekonom, mám za to, že jde do značné míry o otázku vztahu nákladů a výnosů. Co mám na mysli: Již dnes existuje vedle ropy řada alternativních zdrojů, které nejsou rozsáhleji využívány nikoliv kvůli technologickým nedostatkům, ale kvůli nepřiměřeně (ve srovnání s ropou) vysokým nákladům. Pokud by ale cena ropy dále stoupala (a náklady na ni by byly nepřiměřeně vysoké zejména v případě nutnosti zajišťovat je vojenskou cestou), připadá mi celkem logické, že by i bez zásadních zásahů státu došlo k plynulému nahrazení ropy jinými technologiemi (např. motory využívajícími vodík).

Tím samozřejmě netvrdím, že energetická bezpečnost nepředstavuje závažný problém. Nakonec čerstvá zkušenost s přerušením ruských dodávek kvůli konfliktu s Běloruskem je toho důkazem. Hlavním problémem ale není dlouhodobý růst spotřeby a stagnující a potenciálně klesající produkce, ale rizika vyplývající z náhlých zvratů, které krátkodobě narušující ekonomickou a bezpečnostní stabilitu. Představitelné jsou dva hlavní scénáře: přerušení dodávek nebo ohrožení dopravních tras teroristickým útokem a vydírání vyspělých zemí, závislých na ropných produktech ze strany producentských států.

Pokud jde o první scénář, riziko teroristického útoku na ropná zařízení samozřejmě nelze zcela vyloučit, ale lze je omezit zlepšením bezpečnostních opatření. Navíc by takový útok měl pouze omezený dopad (odmyslíme-li katastrofické scénáře, kdy by se podařilo např. zablokovat ústí Perského zálivu). V rozporu s vizí ‚ropných válek‘ se dá navíc předpokládat, že významní odběratelé ropy a zemního plynu (tedy vedle USA a evropských zemí také Indie nebo Čína) budou mnohem pravděpodobněji sdílet zájem na hladkých dodávkách a případné společné ochraně námořních přepravních tras.

Pro Českou republiku je relevantnější druhý ze scénářů, zejména ve vztahu k Rusku. Zde je nutno rozlišit dvě věci: Na jedné straně mám za to, že fantastické představy o tom, že Rusko uzavře proud ropy na západ a začne ji posílat do Číny, jsou spíše fantasmagorické. Ruští vládci by museli zešílet, aby se rozhodli vzdát se příjmů z půlmiliardového evropského trhu, na nichž závisí jejich ekonomický růst a jimiž si mohou, mimo jiné, kupovat podporu ruských občanů. Na druhé straně však nejednotnost evropských států dává Rusku šanci, aby s pomocí ‚salámové taktiky‘ dosahovalo svých zahraničněpolitických cílů vůči jednotlivým zemím (jako jsou např. pobaltské státy).

Z tohoto úhlu pohledu je zřejmé, že veškeré úvahy o diverzifikaci zdrojů a podpoře nových technologií (ať už tyto cíle a metody k jejich uskutečnění považujeme za přínosné nebo spíše za značně kontroverzní, zvlášť když jsou provázeny nesmyslným odmítáním jaderné energie) se v podstatě míjejí s nejakutnější otázkou, jíž evropské státy (včetně České republiky) čelí. Její řešení je přitom zdánlivě jednoduché: Stačí, když Evropa (Evropská unie) bude schopna prezentovat vůči Rusku v této oblasti jednotný postoj. Nejde tady o vytváření nových byrokratických struktur nebo dokonce přenášení pravomoci na nadnárodní orgány, ale o prosté vyjádření vzájemné solidarity, které by mezi zeměmi, jež jsou z naprosté většiny také partnery v NATO, mělo být naprostou samozřejmostí. Evropské státy by si měly uvědomit, že zdánlivé výhody, které plynou z jednostranně provedených kroků (viz rusko-německý ropovod v Baltském moři) budou ve výsledku negovány oslabením společné pozice evropských zemí vůči Rusku.

Takový vývoj by byl tím smutnější, čím je zbytečnější. Představa slabé Evropy a silného Ruska, jež se postupně zabydluje ve veřejné debatě, je vlastně nesmyslná: ukazatele jako je počet obyvatel nebo ekonomická síla svědčí jednoznačně ve prospěch EU. Bylo by hloupou chybou, kdyby Evropa dovolila Rusku dosáhnout jeho cílů jen proto, že se ona nedokáže dohodnout na jednotném postoji. Jednotný postoj by přitom byl oboustranně výhodný, protože by Rusku zajistil stabilní odběr a přiměřený zisk a Evropě bezpečné dodávky potřebných surovin. Úsilí o takovou shodu by se proto mělo stát jedním cílů české zahraniční politiky.

Jan Vidím

Autor je předsedou Výboru pro obranu PSP ČR za ODS