Irán bývá často popisován jako fanatická islámská teokracie, vedená neslavnými 'mad muláhy', značně nepředvídatelná a na hony vzdálená racionálně založenému státu. Avšak taková charakteristika je  stejně nesprávná jako  neužitečná. Moc v Íránu tvoří spletitou síť, není soustředěna v jednom bodě. Politické motivy Íránu pochází z mnoha různých zdrojů a  často bývají smíšené. Stálo by za to analyzovat  politickou situaci v Íránu racionálně a nahlížet jeho činy s větší opatrností než se tomu běžně děje.

Skutečně má Írán strach?
Americká vojska v Afghánistánu a Iráku, dvou íránských sousedech, a  prezident Bush neustále mluvící o změně režimu pochopitelně vyvolávají v Íránu značné napětí. Palácový převrat v roce 1953 organizovaný CIA a podporovaný Brity, který byl prvním svrhnutím demokraticky zvolené vlády, zůstává stále v paměti mnohých současných Íránců.

Irácko-Íránská válka v osmdesátých letech, kdy Američané podporovali Iráčany, je dalším z důvodů. Tyto okolnosti vysvětlují, proč diplomatický návrh nabídnutý Íránu zahrnuje bezpečnostní záruky. Ovšem je pochopitelné, že Íránci budou ohledně takové nabídky  poněkud skeptičtí.

Čiňte jak říkáme, ne jak činíme
Co se týče snahy vyrovnat se ostatním, v současnosti známe sedm oficiálních nukleárních mocností. Jsou to Spojené státy americké, Rusko, Velká Británie, Francie, Čína, Indie a Pákistán. Přesto je veřejným tajemstvím, že také Izrael má atomovou bombu a Severní Korea učinila několik pokusů. Írán by se odůvodněně mohl ptát, proč bylo Izraeli  dovoleno neoficiálně atomové zbraně vyvíjet a přitom se vyhnout sankcím OSN.

Mohl by také argumentovat tím, že vývoj jaderních zbraní v Íránu dává větší smysl než například v Británii, která každý rok investuje přibližně půl miliardy amerických dolarů na udržení svého jaderného programu a v současné době zvažuje investovat dalších 40 miliard dolarů do programu, který nahradí ten současný. Je britský jaderný program, vydatně podporovaný Spojenými státy, z pohledu Íránu více ospravedlnitelný než jeho vlastní?

Íránská ctižádost
Otázka íránské ctižádosti je problematičtější. Skutečné ambice a cíle Íránu jsou nejasné. Stačilo by Íránu vlastnit nukleární zbraň pouze jako odstrašující prostředek, který by mu poskytl pocit větší bezpečnosti? Nebo si přeje být místní nukleární mocností, oddanou odkazu Ayatollaha Khameneiho, odhodlanou ovládnout daný region a stát se první linií militantního islámu?

Zřejmě ani jeden z těchto názorů není zcela správný. Je ovšem pravděpodobné, že oba tyto aspekty přispívají k íránským politickým činům, vezmeme-li v úvahu způsob moci, kdy její jednotlivé  zlomky působí různými směry.

Nicméně je jasné, že Írán cítí, že ho svět potřebuje více než on potřebuje svět. Současný nejvyšší vůdce Ayatollah Khamenei  připomíná lidem, že poslední sada sankcí, kterou Írán obdržel během  Irácko-Íránské války mu  pomohla k získání soběstačnosti a tím jej ještě více vzdálila Západu. S plánovanými letošními výnosy z těžby ropy na 50 miliard amerických dolarů, je zřejmé, že si Západ nemůže dovolit  čtvrtého největšího producenta ropy izolovat.

Závěrem řekněme, že není těžké pochopit, proč je tento konflikt tak složitý. Írán hrál mazanou hru a zatím se zdá, že vyhrává. Vojenský vzdušný úder je vyloučen, neboť je nepravděpodobné, že by mohl nukleární program zastavit a americké vojsko je oslabeno. Pokud zájem Íránu stát se nukleární mocností je větší než obavy z možných sankcí, potom pravděpodobně nastal čas přijmout ho, i když s výhradami, do nukleárního klubu a akceptovat nejistý mír, který by to přineslo. Jak by řekl Sun Tsu: „Udržuj si blízko své přátele, nepřátele ještě blíže“.

Jamie Rubbi-Clarke
autor je postgraduálním studentem
Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně;
dříve pracoval pro britské ministerstvo obrany,
dále v USA a v Itálii a v oblasti výroby a vývoje jaderných zbraní