Omlouvám, se že jsem se v úvodu uchýlil k třaskavé směsici nadsázky a mediální zkratky. Pro sdělovací prostředky je to osvědčený způsob, jak mluvit řečí, které každý rozumí. Umění vládnout stejnou zbraní patří rovněž do arsenálu úspěšného politika. Stále častěji a obratněji ale s touto zbraní umějí zacházet i vůdcové teroristických skupin. Proč o tom mluvím? Jednoduše proto, že obsah i formu debaty, o které je řeč, určují právě tito aktéři. Nepřekvapí, že usilují o stejného posluchače. Paradoxní je, že v zápase Dobrých (média, politici) proti Zlým (teroristé) vystupuje často společný Nepřítel (zpravodajské služby). Všichni tušíme, že tak jednoduché to samozřejmě není. Rádi ale přistupujeme na hru, jejíž základní pravidlo zní: jednoduchost za každou cenu.

V tomto případě ale platíme příliš vysokou daň. Uvědomme si, že vedeme debatu, která ovlivňuje podobu nástrojů, kterými je demokratická společnost ochotna předcházet a čelit hrozbě terorismu a vypořádávat se s následky teroristických útoků. Kardinální otázkou je, zda se v této diskusi vždy opíráme o správná východiska a zda ji náhodou příliš často netlačíme k závěrům, které „chce veřejnost slyšet“. Je to můj osobní názor, ale stojím si za ním: Zmatečný a zkratkovitý náhled na fenomén hrozby terorismu oslabuje naše schopnosti se této hrozbě bránit.

Vrátím se k fiktivnímu výroku na počátku: Zpravodajské služby tu jsou od toho, aby vyhrály válku s terorismem. To je prostě mýtus. Úkolem služeb není „bojovat“ a už vůbec ne ve „válce“. Uvozovky používám proto, aby bylo jasné, že pouze přebírám mediální terminologii. Primárním úkolem služeb je poskytovat informace těm, kdo rozhodují, to znamená politické reprezentaci státu. „Vést boj“ musí právě ti, kdo rozhodují a to nástroji, které k tomu nejvíce vyhovují. Služby jsou přitom pouze jedním z těchto nástrojů, orientovaným navíc především k prevenci nebezpečí. Problém však je, že ve velké mediální zkratce by to měly být právě zpravodajské služby, kdo získají informace, přijmou rozhodnutí, eliminují nepřítele a přitom všem nepřekročí své - pochopitelně limitované a kontrolované - pravomoci.

Když už je řeč o pravomocích a kontrole, tedy nejdříve o nich: Další oblíbenou zkratkou je, že zpravodajské služby požadují co nejvíce pravomocí a jako čert kříži se brání kontrole. Realita je taková, že služby skutečně stojí o více pravomocí, protože je k tomu, co mají dělat, prostě potřebují. Žádají ale také adekvátně více kontroly a to ze dvou důvodů: Důvod číslo 1: je třeba předejít možnosti zneužití těchto pravomocí. Důvod číslo 2: služby by měly mít nástroj, jak se bránit nepodloženým nařčením z překračování pravomocí. Stačí zavřít oči a člověk někdy neví, odkud obviňování služeb z překračovaní pravomocí zaznívá: zda z médií, od politiků nebo od těch, proti kterým mají služby „bojovat“ – tedy od teroristů.

Proč se téma boje s terorismem zhusta zužuje jen na problém výkonnosti či nevýkonnosti zpravodajských služeb tváří v tvář neuchopitelné hydře teroru? Je to jednoduché, efektní, srozumitelné, snadno pochopitelné. Možná je to reakce na přímočarost teroristů. Ti se neohlížejí na nezákladnější morální principy, nezdržují se žádnými zákony, využívají všech prostředků. To je jejich velká výhoda. Demokratický stát se ale tak chovat nemůže a nesmí. Neměl by se však tvářit, že „na špinavou práci“ má zpravodajské služby, protože tomu tak není a protože by popíral sám sebe.

Demokratický stát by se rovněž neměl tvářit, že vyčerpal všechny prostředky, protože ani to není pravda. Mají-li být teroristé pro stát v něčem inspirací, pak v efektivitě využívání toho, co mají k dispozici. Je na čase si přiznat, že velká gesta, emotivní rozhodnutí ani mediální zjednodušování nás v tažení proti terorismu daleko nedostanou. Zanedlouho to bude už pět let od útoků z 11. září  2001. Za tu dobu jsme získali dostatek zkušenosti, které by nás měly varovat: Neexistují snadná řešení. Byl-li pro ně nějaký prostor, pak se vyčerpal. To, co zůstává, je sdílená odpovědnost, efektivní dělba úkolů a ochota spolupracovat. V rámci jednoho státu, i celého mezinárodního společenství.

Uznávám, že to nezní příliš optimisticky, ale to nebyl účel. Možná to nezní ani příliš konkrétně. Ale ani to nebyl účel. Pokusil jsem se pouze načrtnout některá z hlavních témat, která v tažení proti terorismu mohou shodně jako velký problém cítit zpravodajské služby kteréhokoli demokratického státu světa. Především jsem se však pokusil upozornit na riziko nepatřičného zjednodušování. Někdy jsem se přitom sám k jistému zjednodušení záměrně uchýlil. Nemějte mi to za zlé: Alespoň jsem na to včas upozornil.

Bohumil Šrajer
Autor je poradcem ředitele
Úřadu pro zahraniční styky a informace
a mluvčím úřadu