Příjemně mne překvapila analýza Tomáše Šmída o přínosech a úskalích hypotetického rozšíření EU o Turecko, publikována v této rubrice 26. září 2005 pod názvem Bezpečnostní aspekty tureckého přistoupení k EU. Přijetí Turecka do EU je největší politická výzva na našem kontinentě v následujících letech a jako taková si skutečně zaslouží větší pozornost médií. Čím více se o této otázce bude diskutovat, tím spíše budeme schopni dospět - pokud ne přímo ke konsensu -  tak alespoň k jakémusi základnímu pochopení problému. Článku Tomáše Šmída si cením o to více, že tuto diskuzi nepřesouvá do teoretizujících úvah o kultuře a náboženství, ale snaží se analyzovat praktické a o to důležitější otázky - vojensko-strategické hledisko, otázku islámského radikalismu, organizovaného zločinu apod.

Chtěl bych však jeho analýzu doplnit či poopravit v následující záležitosti.
Tomáš Šmíd se na závěr přiklání k názoru, že je "případné členství Turecka... pro EU bezpečnostním rizikem". Musíme si však položit otázku: o jaké alternativě k tomuto členství uvažuje? Zřejmě má na mysli dnešní status quo, kdy je Turecko spojencem EU a USA, a v podstatě dobrovolně plní roli jakéhosi nárazníku mezi prosperujícím Západem a nestabilní oblastí Blízkého a Středního Východu (v neposlední řadě tím slouží i jako určitý filtr pro teroristické skupiny). Tento spojenecký vztah vyplývá z existence zájmu na obou stranách a ten turecký je přímo závislý na míře uznání Turecka jako rovnoprávného partnera.

Nelze se však domnívat, že by tato situace trvala i po opakovaném odmítnutí Turecka jako člena EU. Jen stěží lze věřit, že Turecko bude i nadále chtít plnit úlohu druhořadého spojence bez formálního uznání. Turecko čeká na schválení svého členství už pěknou řadu let (přístupová jednání začala již v roce 1963) a vše nasvědčuje tomu, že trpělivost mu už dochází. Je to dáno jednak pocitem, že EU v jeho případě nehraje fair play, ale také rostoucí ekonomickou a politickou silou Turecka, které si přeje hrát adekvátní roli v regionu. Ani turečtí činitelé se netají tím, že jejich země má i jiné alternativy než členství v EU a že přístup evropských států hrozí vynutit změnu zahraničně-politické orientace. Začátkem měsíce turecký ministr zahraničních věcí Abdullah Gül prohlásil: "Jestli navrhnou cokoliv jiného než plné členství, anebo nějaké nové podmínky, půjdeme od toho. A tentokrát už nadobro." (zdroj: Deutsche Welle, 02.09.2005). Přidejme k tomu rostoucí protizápadní náladu mezi obyvateli, spojenou s nebezpečím fundamentalismu, a dostáváme se k docela odlišnému scénáři.

V případě odmítnutí ze strany EU lze proto spíše očekávat příklon Turecka k jiné geopolitické oblasti, ve které by mohlo hrát dokonce srovnatelně důležitější roli než v Evropě – k Blízkému Východu. Evropa by se tím vzdala možnosti kontrolovat tuto oblast, a tím by prakticky jen posunula rizikovou linii blíže ke svým hranicím. Turecké vztahy s Iránem, Sýrií a jinými arabskými zeměmi by se zlepšily a Turci by jako alternativní ideologii vůči demokracii mohli zvolit některou, třeba i radikální, verzi Islámu. V tomto případě bychom na hranici Evropy (Istanbul je mimochodem stejně vzdálený od Bruselu jako například Helsinky) mohli mít sedmdesátimilionové  nepřátelsky naladěné Turecko s jednou z největších armád na světě, navíc posilněné islámským fundamentalismem. Pro Evropu je tento scénář rozhodně větším bezpečnostním rizikem.

I když pro evropskou bezpečnost existují, jak Tomáš Šmíd říká, určité negativní důsledky přistoupení Turecka k EU, jeho odmítnutí s sebou nese skutečně mnohem důležitější rizika a hrozby. Evropa si zkrátka nemůže dovolit mít u svých hranic tak nebezpečného souseda, aniž by ho k sobě připoutala atraktivní vyhlídkou skutečného zapojení do západního společenství. Příslib "privilegovaného statusu" Turecko po tolika letech už určitě neuspokojí.

Marko Janicki
Autor je doktoradnem Vysoké školy ekonomické v Praze.