Česká republika jako malý stát s omezenými vojenskými schopnostmi přispívá úměrně svým možnostem ke kolektivní obraně a bezpečnosti, avšak její role je přes účast na politickém řízení Aliance silně omezena. Klíčovou politickou a vojenskou silou Aliance jsou USA, které formálně mají rovné postavení, avšak v praktické rovině funguje i v rámci NATO výrazná asymetrie, která vychází z politických i vojenských možností jednotlivých zemí (např. na odpovědnosti za teritoriální obranu Evropy se podílejí USA, obráceně to však platí jen teoreticky).

Lze konstatovat, že dlouhodobě je základem a nejdůležitějším prvkem transatlantické vazby spolupráce v bezpečnostní oblasti. Evropu i USA sice rámcově spojují společné základní a tradiční hodnoty, politické dědictví i reálné zájmy, avšak hledání politického a vojenského spojenectví má dnes stejnou (ne-li větší) důležitost, než v období bipolárního rozdělení světa a hrozící globální konfrontace.

Nutnost aliančního chování završeného vstupem do NATO bylo a je pro Českou republiku životní nutností, neboť vzhledem ke svému potenciálu a dlouhodobému vývoji bezpečnostní situace není schopna svoji bezpečnost efektivně zajistit sama vlastními silami, aniž by došlo k porušení únosného společenského konsensu ohledně nákladů na obranu a bezpečnost.

Především ochota nést náklady (a to nejen finanční) na obranu a bezpečnost jsou citlivým politickým faktorem, který v drtivé většině evropských zemí nedovoluje naplňování ambic Evropské unie stát se reálně významným aktérem v oblasti bezpečnostní a obranné politiky.

Dramatický a zvětšující se technologický a vojenský náskok USA (v roce 2006 budou výdaje na obranu a bezpečnost v USA vyšší než výdaje zbytku světa), dlouhodobé poddimenzování obranných výdajů evropských zemí, roztříštěnost jejich národních zájmů, nejednotná politická vůle Evropanů, to vše jsou příčiny a zároveň predispozice slabšího postavení Evropy v transatlantickém vztahu. Do budoucna lze i přes snahu o nadnárodní ESDP nadále předpokládat tento regresivní trend, který ve svém důsledku dále oslabí pozici Evropy a její schopnost ovlivňovat USA v intencích evropských zájmů a politického myšlení.

Jestliže vztah Evropa - USA je poznamenán nevýhodnou asymetrií, v případě bilaterálních vztahů je tato asymetrie ještě o několik řádů větší. Také samostatný vztah České republiky a USA je nutně poznamenám výraznou nerovností, která nemizí ani při obhajobě českých národních zájmů v rovně EU - USA. Důvodem je disproporce mezi potenciálem České republiky, Evropské unie a USA. Spojené státy jsou dnes dominující světovou supervelmocí a její potenciál jí umožňuje samostatné provádění bezpečnostních aktivit, které mají dopad na úroveň globální bezpečnosti.

Jinými slovy: USA jsou v případě nutnosti schopny a ochotny provádět svoji bezpečnostní politiku bez ohledu na okolní svět i vlastní spojence, kteří se tak často ocitají v situaci bezmocného diváka či kritika. Schopnost spojenců ovlivňovat jednání USA je proto velmi problematická, zejména, jde-li o spojence s takovým potenciálem, jakým disponuje Česká republika. Reálné možnosti evropských spojenců jsou až na výjimky omezeny buď na verbální kritiku nebo na poskytování symbolické, především politické, podpory (viz např. americký seznam spojenců v Iráku a jejich reálné vojenské zastoupení).

Je naivní se domnívat, že Česká republika představuje významného činitele, který má možnost reálně ovlivňovat podobu transatlantické vazby. Její představy a zájmy je možné uplatnit pouze v rámci multilaterálního přístupu, v aliančním chování, při hledání konsensu s ostatními evropskými zeměmi. Bilaterální vazba na USA je v případě České republiky velice slabá, ať už se jedná o oblast ekonomické spolupráce, kulturní výměny apod. Paradoxně vojenská a bezpečnostní spolupráce, výměna zpravodajských informací, logistická podpora vojenských aktivit a podíl na společných misích (Irák, Afghánistán) představují nejdynamičtější oblast vzájemných kontaktů. Ani do budoucna však nelze předpokládat, že by se tento stav nějak dramaticky změnil.

Libor Frank
Autor je vedoucím Skupiny politických a sociálních studií,
Ústav strategických studií, Univerzita obrany, Brno