Na počátku 90. let stálo Finsko před velkou výzvou: jak skloubit svoji zahraniční a bezpečnostní politiku s měnícím se evropským bezpečnostním prostorem, aniž by radikálně omezilo svoji osvědčenou neutrální politiku. Rychlý integrační proces však Finsko donutil přeformulovat svůj statut neutrálního státu ve vojenskou neúčast, tzn. zůstat mimo vojenské aliance. Tento přeformulovaný koncept neutrality je tak dodnes považován za nejlepší možné pragmatické řešení a vždy patřičně přeformulován podle toho, jak si to daná situace žádá.

Zodpovědět otázku, kde se Finsko na transatlantické ose nachází, není jednoduché. Vojenská neúčast totiž díky své flexibilitě charakterizuje pouze určitý moment v čase, než aby přesně vymezovala finskou pozici. Podle poslední bezpečnostní doktríny (září 2004) je finská politika založena na spolehlivé národní obraně, fungující společnosti, soudržné zahraniční politice, silné mezinárodní pozici a aktivní účasti v EU. Finsko se staví proti závazkům vyplývajícím ze společné vojenské obrany, což prakticky znemožňuje vstup do NATO. V rámci této dvojznačné politiky zdůrazňuje důležitost transatlantického partnerství a přítomnost USA v Evropě, na druhou stranu není ochotno vzdát se vojenské neúčasti a zapojit se do společné obrany NATO. Politikou „NATO jako alternativa“ si nechává otevřené dveře možnému vstupu za předpokladu, že by členství lépe ochránilo finské zájmy i zájmy severského regionu, a s NATO spolupracuje.

Spolupráce Finsko - NATO
Počátek navázání vztahů s NATO se datuje do roku 1992, kdy se Finsko jako první neutrální země stala pozorovatelem v Severoatlantické radě pro spolupráci. Po přeměně v Euroatlantickou radu partnerství se Finsko stalo jejím členem od samého počátku. Účast na iniciativě NATO Partnerství pro mír mu umožnila participaci na operacích v Bosně a Hercegovině a v Kosovu. S mandátem OSN či OBSE se může účastnit všech typů akcí týkajících se krizového managementu (např. odzbrojování, rekonstrukce a poválečná stabilizace státu). Spolupráce s NATO se tak rozrostla do takové míry, že by prakticky mohlo kdykoliv vstoupit. Tento aktivní přístup Finska měl vyvrátit různé domněnky o jeho pochybném či neochotném postoji ve vztahu ke všem vojensky - politickým spolupracím.

Finové více spolupracují s EU
Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku nejenže podporuje, ale i rozvíjí: zasloužilo se o zakomponování Petersberských úkolů do smlouvy o EU či iniciovalo vytvoření Severní dimenze EU. Mezi další zásluhy patří zejména zvyšování civilního vývoje Unie a podpora humanitárních a občanských aspektů bezpečnosti. Na sklonku roku 2004 vyjádřilo souhlas s účastí na vytváření bojových jednotek rychlého nasazení EU, kam by poskytlo 330 vojáků. Účast Finska na operacích týkajících se prosazování míru však bude potřebovat další změnu legislativy.

Avšak jakmile se jednou zapojilo, musí v tomto postoji pokračovat. Finsko se tak ocitá v pozici, kterou finští experti na bezpečnostní otázky nazývají maximalistickou pastí. Zde vzniká problém, kdy ve vývoji krizového managementu neexistuje žádný strop a dříve nebo později bude zahrnovat všechny oblasti aktivit a jasná hranice mezi ním a společnou obranou vymizí. 

Možné členství v NATO má málo příznivců 
Závěrem lze konstatovat, že Evropská zahraniční a bezpečnostní politika by se podle Finska měla budovat společně s NATO, aby nedošlo k oslabení transatlantických vazeb, pro Finsko tolik rozhodujících. Finsko se snaží v rámci svým možností chovat jako konstruktivní, spolupracující a iniciující stát. Jeho možnosti jsou však ve srovnání s dynamickým vývojem SZBP malé. Neustále balancuje s tím, jak SZBP rozvíjet a zároveň omezovat tak, aby si svůj statut za každou cenu uchránilo. To vše je doprovázeno mnohdy až bouřlivými debatami na politické i akademické půdě. Většina Finů ve spolupráci s NATO nevidí větší problém; bezpečnostní politika v rámci EU má však více příznivců než v budoucnosti možné členství v NATO. 

Jaroslava Pošvářová
Autorka je studentkou politologie na Helsinské univerzitě