Ze všech oficiálních dokumentů České republiky je zřejmé, že transatlantické partnerství představuje pro Českou republiku hlavní pilíř její vnější bezpečnosti, přičemž institucionálním vyjádřením tohoto pilíře je NATO. V roce 1999, kdy jsme do Aliance vstupovali, se zdálo, že o této skutečnosti již není třeba dále diskutovat. Ale nejednotnost evropských zemí během zásahu proti Husajnovu Iráku, stejně jako komplikace spojené s vytvářením Evropské bezpečnostní a obranné politiky nás nutí znovu se ptát, zda partnerství mezi USA a Evropou není již překonané, zda Evropa - prostřednictvím EU – není sama schopna zajistit svou bezpečnost.

Musím trvat na tom, že odpověď je stále jasná a jednoznačná: Bezpečnostní spojenectví mezi Evropou a USA je i do budoucna nezbytné a pro Českou republiku představuje stále klíčovou složku její zahraničně-bezpečnostní politiky. Prvním důvodem pro toto konstatování je konfrontace s novými bezpečnostními hrozbami typu terorismu. USA jsou v současnosti nade vši pochybnost jediným aktérem, který je schopen realizovat skutečně globální bezpečnostní politiku ve všech jejích aspektech. Vzhledem k tomu, že současné hrozby jsou transnacionální a jejich terčem se může stát i Česká republika, je partnerství se Spojenými státy nezbytnou podmínkou úspěšné obrany před takovými hrozbami.

Nejde však pouze o nové hrozby, ale i o ty tradiční. Úzká spolupráce mezi Evropou a USA dává do budoucna záruku, že sdílené hodnoty jako je demokracie, ochrana lidských práv, svobodné tržní prostředí nebo vláda práva nebudou ohroženy změnou globální mocenské rovnováhy. V této souvislosti se samozřejmě nejedná pouze o mocenské nebo bezpečnostní faktory; představa, že nové světové velmoci bez dalšího akceptují systém hodnot, který je sdílen v euroatlantické oblasti, je však velmi idealistická. V situaci, kdy lze předvídat např. mocenský vzestup Číny a dalších zemí mimo euroatlantický prostor, jeví se jakákoliv politika, která počítá s oslabováním euroatlantického partnerství, jako zcela absurdní.

Právě uvedené argumenty samozřejmě nemají vést k závěru, že by Česká republika měla usilovat o budování zvláštních bilaterálních vztahů se Spojenými státy na úkor spolupráce v rámci NATO. Aliance představuje zvláštní ‚přidanou hodnotu‘, jíž se vztahy mezi USA a Evropou liší od jiných bezpečnostních aliancí, v nichž se Spojené státy angažují. Proto je v zájmu České republiky praktikovat takovou zahraniční politiku, která umožní oživení politického významu NATO jako fóra pro přijímání zásadních strategických rozhodnutí. Je jasné, že konkrétní zájmy USA a evropských spojenců se mohou  lišit.

Stejně tak je jasné, že zejména velké evropské státy mají ambici ovlivňovat politiku USA tak, aby více odpovídala jejich vlastním záměrům. Takové cíle jsou zcela legitimní; co je zpochybnitelné, je názor, že těchto cílů bude snazší dosáhnout, pokud se Evropa stane politickou ‚protiváhou‘ USA. Ve skutečnosti je jen jediný způsob, jakým mohou evropské státy konstruktivně působit na zahraniční politiku Spojených států, a to je důsledné trvání na posílení spolupráce v NATO a zvýšení svých vojenských schopností na takovou úroveň, aby pro americké politiky představovaly relevantní faktor v jejich rozhodování.

Jednoduše řečeno, hlavním zahraničně-bezpečnostním zájmem České republiky je nalezení nového transatlantického konsensu, který umožní revitalizaci Severoatlantické aliance a posílí postavení euroatlantického prostoru v mezinárodním systému. Nezbytnou součástí takového kompromisu musí být i zásadní rozhodnutí týkající se vztahu mezi NATO a bezpečnostní a obrannou politikou Evropské unie. Současný stav, kdy existuje ‚technická‘ dohoda o využívání kapacit NATO při operacích Evropské unie, do značné míry spíše zastírá problematické aspekty euroatlantického partnerství. V praxi potom dochází ke značně sporným situacím - jako příklad lze poukázat na rozhodnutí vyslat české vojáky do operace Evropské unie v Bosně a Hercegovině. Toto rozhodnutí bylo zjevně motivováno snahou vyjádřit loajalitu nového člena Unie, nicméně je v rozporu s dříve akceptovaným záměrem soustředit se v oblasti Balkánu vojensky pouze na misi v Kosovu. Hlavním problémem pochopitelně je, že operace na Balkáně nejsou chápány jako jediný komplex, kdy posílená účast v jedné misi je – zejména pro menší státy - logickou ‚omluvenkou‘ z účasti na misí jiné.

Všechny podobné praktické problémy může řešit jen obnovený důraz na transatlantické partnerství, institucionalizované prostřednictvím NATO, a jasné rozdělení bezpečnostních úloh mezi Alianci a Evropskou unii.

Jan Vidím
Autor je předsedou Výboru pro obranu
a bezpečnost PSP ČR za ODS