Prvotním cílem české zahraniční politiky 90. let bylo zajistit plynulý a co nejméně nákladný a nebezpečný přechod Česka z oblasti „za železnou oponou“, z pozůstatků sovětského bloku. Řešení otázky neutrality, překonání studenoválečnického nenávistného vztahu k Německu, vyřešení odchodu sovětských vojsk, normalizace vztahu k Rusku byly klíčové kroky, které, spolu s účastí v první zálivové válce a s účastí v operacích IFOR, SFOR, vedly k zásadnímu rozhodnutí o geopolitickém ukotvení naší země v transatlantických vztazích – bilaterálně navázaných na Spojené státy, multilaterálně zakotvených v NATO.

Zakotvení České republiky: transatlanticismus
Přijetí ČR do vojensko-obranného paktu vytvořeného na obranu základních západních demokratických hodnot, liberální ekonomiky, úcty k právu, individuální svobody bylo sine qua non vstupu do prostoru volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu EU.

Česko-německá deklarace, vstup do NATO a do EU, transatlanticismus jako východisko naší orientace v EU se staly nejen základním ukotvením bezpečnosti, prosperity a stability naší země v začátku 21. století, ale i předmětem národního konsensu současného a  bývalého presidenta, hlavních protagonistů ODS a ČSSD.

Vstupem do EU přestala být Evropa předmětem zahraničně politických vztahů, neboť jsme jí předali natolik významnou část vlastní suverenity, že již nelze tuto oblast pojednat  jako předmět vnějších vztahů. Členství v EU je čistou vnitropolitickou záležitostí, o čemž koneckonců svědčí i probíhající diskurs federalismus versus integralismus, bytostně vnitropolitická diskuse.

Operace irácká svoboda, probíhající na přelomu vstupu do EU, tzv. "dopis osmi", reakce Chiraca a vyjádření Rumsfelda - to vše nás postavilo ještě těsně před vstupem do EU k jasnému rozhodnutí o našem postavení v celkovém směřování vnějších vztahů EU. Na základě vší historické zkušenosti, i nových závazků v NATO jsme se jasně rozhodli  pro transatlanticismus jako základní východisko vnějšího geopolitického ukotvení Evropy.

Toto rozhodnutí ve svém důsledku znamenalo nejen naše aktivní zapojení do Operace irácká svoboda, ale i zapojení do celého vnějšího okolí zahraničně politických vztahů tuto operaci provázejících. Jasná pozice na straně transatlanticismu není jen pozicí zajištění národní obrany České republiky, je potvrzením hodnotových východisek české demokratické politiky, chceme-li podstaty českých národních zájmů – demokracie, úcty ke svobodě, národní i individuální, otevřenému trhu. Podporu a obranu těchto hodnot, uvnitř i vně naší země považuji za vydefinované východisko českých národních zájmů.

Tato pozice je i východiskem našich zájmů uvnitř EU – kde se stáváme opozicí přílišné „socializace“ Evropy, je východiskem pro naše postavení v globálním boji proti terorismu, je východiskem našeho setrvání a podpory Operace irácká svoboda, ISAF i KFOR. Je východiskem české politiky vůči situaci na Blízkém východě, Íránu a Izraeli především.  Toto hodnotové ukotvení, které do určité míry oponuje jak konceptu neutrality, tak konceptu neangažovanosti a protinukleární politiky přítomných uvnitř EU, tak socialistickému směřování, umožňujícímu zvýhodnění partikulární části evropské populace – zaměstnanců a nevlastníků na úkor podnikatelů a vlastníků.
Toto základní, liberálně konservativní hodnotové ukotvení vytváří okamžitý zájem a nezbytnost co nejvíce podpořit transatlantické vztahy.

USA potřebují jednotnou Evropu
Spojené státy čelí v současné době  zcela nepředvídatelnému vývoji v oblasti Pacifiku – předpoklad je že Severní Korea dospěla k vlastnictví šesti jaderných hlavic. Jediným spojencem USA v jednáních, kterých se Evropa ani neúčastní, je Čína. Rusko- americké vztahy se prudce zhoršují, zejména po minulém Putinově prohlášení, že největší strategickým problémem 20.století nebyly světové války, ale rozpad Sovětského svazu. Tato významná a vážná nebezpečí znamenají, že Spojené státy se nemohou více trvale poutat k řešení vztahů mezi Novou a Starou Evropou. Spojené státy v této situaci bytostně potřebují sjednoceného, nerozklíženého partnera, který sice není schopen USA podpořit vojensky, ale mohl by být jako jediný další hráč existujícího, chceme-li či ne, multipolárního světa alespoň poskytující politické porozumění, politické zázemí.

Symptomem této situace je, z našeho pohledu zcela bezvýznamná, českými médii (nikoli českým prezidentem) asi záměrné přehlédnutá návštěva Riceové a Bushe v evropských institucích. Sdělení bylo jasné: pro Spojené státy je v této situaci velmi potřebné a jednoznačně výhodné a vlastně nezbytné moci se opřít alespoň o tichý souhlas Evropy, jako instituce, jako Unie. Spojené sáty v této chvíli nemají vojensky, politicky ani ekonomicky na to, zabývat se jakýmikoli rozpory v Evropě.

Proto Riceová téměř emocionálně vyzývala, naléhala a prosila o přijetí Smlouvy. Smlouva není shledána jako ideální koncept jakkoli srovnatelný se svatou deklarací „We the people..“. Není tak vnímána ani chápána. Je chápana jako čistý politický nástroj umožňující na příště Spojeným státům jednat s Bruselem, jako jasným,  jediným představitelem unifikovaného kontinentu, a ne se vázat objížděním jednotlivých evropských měst a prosbou o podporu každého jednoho z 25ti států, které se budou podílet na spolčené evropské zahraniční a bezpečnostní politice. Rice i Bush jsou ochotni jít až tak daleko, že jsou ochotni jednat se Solanou  jako budoucím evropským ministrem zahraničí.

Osobně jsem se za této situace rozhodla, jako poslanec Evropského parlamentu, který se zabývá především prosazováním demokracie, tržní ekonomiky, vlády zákona v bezprostředním evropském strategickém předpolí – Blízkém východě, že mým profesním příspěvkem k podpoře stability, prosperity a ochrany liberálně konservativních hodnot naší země, bude strávit tři týdny poslaneckého času v  různých částech Spojených států a pokoušet se využít jejich úpěnlivé snahy o navázání nových vztahů s unijním spojencem, Evropou.

Pozice České republiky
Okno příležitosti bylo krátkodobě otevřeno, trvá několikaměsíční hledání vzájemné komplementarity Unie a Států v oblasti Blízkého východu. Nové země, včetně České republiky, hrají v možném znovunavázání transatlantického dialogu (zatím bohužel ještě ne vztahů) důležitou roli. Na rozdíl od Francie jsou stále na straně amerických sympatií. Proto osobní angažmá nových poslanců z nových zemí může být pro obnovení transatlantických vztahů přínosné. Bohužel zhoršující se americko ruské vztahy, i čínská problematika mohou znamenat mnoholetý rozpad těchto vazeb. Spojené sáty dávají jasně najevo, že je to situace pro obě strany ztrátová. USA se v Evropě v případě nejzažší nutnosti budou muset orientovat na rozdělení Francie, Německa a Británie. Střední Evropa a spolu s ní i naše země propadnou opět do geopolitického stínu, křehkého  a ohrožovaného novou formou ruských ambicí na straně jedné, na straně druhé nevyhnutelným růstem německých ambicí v takto rozdělené Evropě.

Ještě jednou se pokusit o novou formulaci transatlantických vztahů, které nadále mohou existovat jedině jako vztahy Unie a Států, či Států a Unie považuji za nevyhnutelné zastání českých národních zájmů – obrany individuálních svobod, soukromého vlastnictví, vlády zákona, a politického systému zastupitelské demokracie.

Jana Hybášková
Autorka je poslankyní Evropského parlamentu za Evropské demokraty