Na konci 20. století šlo ještě stále primárně o střetávání dvou bývalých supervelmocí, z nichž jedna relativně úspěšně 10 let po skončení studené války budovala svoji špičkovou politickou i ekonomickou globální pozici. Druhá se potom (částečně i s pomocí té první a částečně v jakémsi přetrvávajícím nedůvěřivém vzdoru vůči ní) pokoušela zachovat někdejší tvář vlastníka druhého nejvýznamnějšího jaderného arzenálu a zároveň se  nepropadnout do politického a ekonomického chaosu, který by ohrožoval ji i její okolí, a nepodlehnout množícím se vnitřním bezpečnostním problémům. Mezi oběma ještě stály zbytky nevyřízených problémů někdejšího bipolárního, blokového světa a otevřených otázek, jejichž posuny přišly až během prvního funkčního období nynějších prezidentů. Náleží k nim především bezprecedentní mlčenlivý souhlas Ruska s rozšířením NATO do Pobaltí či podpis nové dohody o strategických zbraních z roku 2002, která založila redukci jejích počtů na zcela nových principech deaktivace a uskladnění.

"Nová studená válka"

Na počátku ovšem pomyslná křivka vzájemných vztahů spočívala v hlubokém  odcizení, o němž komentáře na konci 90. let hovořily téměř jako o nové studené válce. Ruskou nedůvěru vyvolala první vlna rozšiřování NATO a především klíčové americké finanční i silové angažmá v bezprecedentním aliančním zásahu proti Miloševičově Jugoslávii v souvislosti s Kosovskou krizí. Ve strategické rovině pak hrály hlavní roli plány USA na realizaci národního protiraketového systému, politická kritika odcházející Clintonovy administrativy vůči ruskému postupu v Čečensku i značná frustrace Ruska z předchozího ekonomického a mocenského úpadku a snaha konečně jej překonat. To vše vyvolalo tzv. příklon k multilateralismu na počátku Putinova prvního funkčního období, charakteristický hledáním vazeb s evropskými, americkému stylu politiky nepříliš nakloněnými mocnostmi či geostrategických trojúhelníků s Čínou a Indií. Projevil se i v ambicióznějším tónu nových dokumentů ruské národně bezpečnostní koncepce, vojenské a zahraničněpolitické doktríny z roku 2000 proklamací svébytné definice ruských zájmů a jejich obrany.

Soulad v boji proti terorismu

Hlavní vlastností popisované sinusoidy rusko-amerických vztahů je však jejich komplexnost, která činí zdánlivě beznadějné pády i optimistické vzestupy relativními. Po začátku plném nedůvěry totiž zaznamenaly rusko-americké vztahy na počátku nového století absolutní obrat, v němž dostoupily až vrcholu strategického partnerství, který neměl dá se říci obdoby od idealistických dob přelomu 80. a 90. let 20. století. Partnerství, jehož trvalost byla tentokrát podepírána zdůrazňovaným pragmatismem obou nových státníků i naléhavostí zcela nové globální bezpečnostní situace po 11. září 2001, založil soulad obou postojů na platformě boje proti terorismu a šíření zbraní hromadného ničení (ZHN), zahájeného americkým prezidentem. Rusko v jeho rámci poskytlo USA solidaritu, politickou podporu i hmatatelnou pomoc, když umožnilo americkým jednotkám využití infrastruktury svých vazalských států ve střední Asii v rámci boje proti Talibanu a al-Kájdě v Afghánistánu.
Výsledkem bylo na jedné straně to, že v Uzbekistánu či Kyrgyzstánu vyrostly základny pro trvalejší americkou přítomnost vedle angažmá ruského vlivu v tomto regionu, na druhé straně na čas ustala kritika ruských postupů v Čečensku, které Putin stavěl do souladu s bojem proti novému globálnímu nepříteli – světovému terorismu. Rusko mohlo doufat i v podporu svých požadavků vůči mezinárodním finančním institucím a své snahy stát se členem významných ekonomicko-politických platforem (G8). Období strategického partnerství oficiálně trvajícího od roku 2001 přineslo vedle již zmíněné Moskevské dohody SORT, odkazující svou formulací bipolární doktrínu vzájemného odstrašení a zaručeného zničení jaderných supervelmocí de facto do minulosti, i dosud nevídané mlčení, jímž ruská strana přešla jednostranné vypovězení třicet let staré dohody o protiraketových systémech ABM ze strany USA. Spolupráce v diplomatickém boji proti šíření ZHN měla též podobu tří kol sice neúspěšných, přesto však bezprecedentních šestistranných jednání se Severní Koreou, v nichž Rusko a USA figurovali jako klíčoví negociační partneři.

Harmonie jen zdánlivá

Rusko-americké vztahy však nepředstavují jednoduchou rovnicí, o čemž svědčilo i to, že zatímco výsledky strategického partnerství zdánlivě s konečnou platností překreslovaly a rušily post-bipolární systémové konstanty, oživovaly některé události, v nichž vystupovaly Rusko a USA zdánlivě ruku v ruce a s ruským souhlasem, stará semínka nedůvěry. Nešlo jen o to, že rozšíření NATO (viděného Ruskem stále, i když stále méně oprávněně, jako aliance pod primárně americkým vlivem) o dalších sedm postkomunistických zemí až do strategického Pobaltí, nevnímaly všechny složky ruského mocenského aparátu stejně rezervovaně a klidně, či o to, že si ruská a americká strana pod vnějškovou euforií spojenectví v protiteroristickém boji uvědomily, jak si v praxi mocensky a ekonomicky konkurují v ropné střední Asii i jinde v rámci SNS (viz události v Gruzii spojené s rezignací prezidenta Ševardnadzeho).

Zdánlivou absolutní harmonii rusko-amerických vztahů narušilo již v roce 2002 zveřejnění americké Národní bezpečnostní strategie, v níž ruská strana podobně jako další kritikové zaznamenala především tzv. doktrínu o preemptivních útocích. K opětovnému pádu do vzájemné nedůvěry a nervozity poslala vztahy obou zemí řada dílčích událostí na obou stranách. Zahájení operace Irácká svoboda v únoru 2003 přimělo prezidenta Putina opět k oživení multilateralismu v zahraniční politice, tentokrát v podobě snahy rozvíjet “evropskou dimenzi” ruské zahraniční politiky. Vojenské kruhy pak přimělo ke zdůrazňování toho, že systémové proměny světové bezpečnosti neodstranily zcela nepřítele z jeho starých míst (viz zveřejnění dokumentu zvaného Bílá kniha o reformě ruských ozbrojených sil ruským ministerstvem obrany). V projevu o stavu země, který prezident Putin přednesl v červnu 2004 jmenoval mezi zahraničněpolitickými prioritami na prvním místě rozvoj vztahů v rámci SNS a s Evropskou unií, strategický partner USA byl ostentativně jmenován až na třetím místě a ještě v jednom sledu s Indií a Čínou. Určitý signál, že to Rusko myslí s hledáním nového ekonomického partnera vážně a že otevřené roztržce s USA nic nebrání, znamenalo též odvolání ministra zahraničí Igora Ivanova a jeho nahrazení Sergejem Lavrovem, který také hovořil o rozvoji vztahů s rozšiřující se EU jako o téměř absolutní prioritě ruské “západní” zahraniční politiky v nadcházejícím období.

USA současně začaly být otevřeně kritické vůči tzv. vnitropolitickým reformám, s nimiž zahájil druhé funkční období prezident Putin. Ještě více než o reformu volebního systému gubernátorů, která znamená paušalizaci jmenovacího principu namísto přímé volby, šlo o Putinův postup vůči průmyslovým oligarchům a gigantům v čele s Chodorkovského Jukosem. Současně americká strana velmi citelně připomněla, že v boji proti proliferaci nebezpečných zbraňových technologií, nestojí americké bezpečnostní a ruské ekonomické zájmy vždy na téže straně barikády. Nadcházející bratislavské rozhovory se mají konec konců především týkat raketových systémů a měly by dospět k dohodě zamezující jejich rozšiřování do rukou nespolehlivých států a potažmo teroristických skupin. USA však Rusku v poslední době připomenuly také stará podezření z podpory íránského jaderného programu. Rusko zase znepokojil inaugurační projev George W. Bushe, vykládaný téměř jako mesianistická předpověď snahy USA napomáhat globálnímu rozšiřování demokracie (do střední Asie a poté kamkoli) silou zbraní, stejně jako spekulace o údajně existujících amerických plánech útoku na Írán.

Je co napravovat - tentokrát dialogem

Siločára americko-ruských vztahů jako by se tedy v předvečer bratislavské schůzky zdánlivě pohybovala opět kdesi hluboko pod bodem optimismu, zdá se, že tentokrát bude dialogem skutečně co napravovat. Střízlivě viděná realita však znovu posouvá optiku poněkud jinam. Klíčovou proměnu rusko-amerických vztahů po roce 2001 nelze vnímat pouze jako dočasné pozitivní vychýlení jejich vývoje, ale jako skutečně hlubší, systémovou změnu. Rusko a USA se v současnosti navzdory peripetiím ve vzájemných vztazích vnímají jinak též proto, že si jejich představitelé uvědomují (samozřejmě v kontextu vlastních zájmů), že svět s počátkem nového století opustil staré bipolární (ne)jistoty. V jeho bezpečnostní architektuře se nové, asymetrické a hůře hmatatelné hrozby posunuly z dřívější okrajové pozice na klíčové místo, takže ani sebevětší, sebemocnější a zbraňovými systémy sebelépe vybavený stát si již nemůže být jist vlastní nedotknutelností.

Oba státy si zároveň uvědomují, že jejich vztahy jsou komplexnější, že jejich dřívější vynucená redukce na globálně politickou, strategicko-jadernou rovinu byla nahrazena množstvím střetávání, v nichž se konkurence nevylučuje se spoluprací v rámci světa, v němž se díky globální angažovanosti obou zemí navzájem proplétají nejrůznější dílčí zájmy. Nelze zapomenout na to, že navzdory zdůrazňovaným názorovým střetům např. okolo irácké otázky, nezapomněli nedávní strategičtí partneři na vzájemnou rétorickou zdrženlivost. Komentáře připomínají, že USA čelily za iráckou kampaň mnohem ostřejší kritice některých států EU nežli Putinova Ruska, které dokonce samo uvažovalo o svém angažmá v irácké obnově. Na druhé straně USA projevily značnou zdrženlivost v citlivé otázce ukrajinských voleb a tamní oranžové revoluce, na níž se střetly tradiční ruské zájmy s EU právě v době historického summitu, který měl založit platformu ruské “evropské” politiky na nových základech.

Riceová je pro Rusko vítaná volba

Současné Putinovo Rusko se tak možná po určitých peripetiích navrací zpět k diplomatické platformě bilaterálních vztahů, v níž se historicky vždy cítilo nejlépe a v níž mu nutno přiznat historicky nejlépe sekundovaly USA. Děje se tak v době, kdy na post americké ministryně zahraničí nastoupila dosavadní poradkyně pro národní bezpečnost Condoleeza Riceová, politoložka a výborná znalkyně Ruska od jeho politické současnosti a historie až po jeho klasickou hudbu. Komentáře z ruské strany již tuto volbu ocenily, když kvitovaly prohlášení, ve kterých Riceová během svého turné po EU zdůraznila evropským státníkům, že USA nepřipustí izolaci Ruska. Pro Rusko tak znamenala tato slova určité zmírnění rozmrzelosti po otevřené americké kritice nedemokratických tendencí v jeho vnitropolitickém vývoji, přestože se s novou ministryní nemůže ruská strana ztotožňovat ve všech názorech, např. pokud jde o zahrnutí Sýrie mezi státy ohrožující světovou bezpečnost.

Státnické "pátrání v duších"

Bratislavská jednání se jistě dotknou i citlivých problémů, které mezi oběma zeměmi nyní existují. Podpis dohody o nešíření nebezpečných a teroristy využitelných raketových technologií bude jistě poznamenán i ruským rozhodnutím ze 16. února dodat právě Sýrii alespoň raketové systémy Strelec, když už USA ostře odmítly dodávky přenosných systémů Igla, snadno zneužitelných právě teroristickými skupinami. To vše však velmi dobře charakterizuje nejnovější realitu vztahů obou zemí, které si jsou tváří v tvář globálním problémům (jaký může představovat např. jaderný status Severní Koreje) naléhavě vědomy potřeby vzájemného dialogu, zároveň ale též odlišnosti dílčích zájmů.

Potřeby nadstandardních a kvalitních vztahů si je vědoma i ruská strana, přestože se stále častěji odmítá vzdát nároku na prosazování vlastních zájmů a odmítá se explicitně podřizovat těm, kdo se podle jejího pohledu též příliš nepodřizují. 24. února si tedy v Bratislavě vzájemně “pohlédnou do očí” a budou podle slov George Bushe pátrat navzájem ve svých duších dva státníci, jejichž osudy v čele států náležejících k nejvýznamnějším zemím světa, nejsou zcela nepodobné. Před započetím jejich prvních funkčních období je mnoho pozitivních očekávání neprovázelo, oba museli tvrdě bojovat o přízeň svého lidu, v případě obou by se našlo nemálo kritiků, kteří označují mnohé jejich polické kroky za přinejmenším kontroverzní, i když z různých důvodů. Nyní jsou již oba ve funkcích v druhém funkčním termínu, mají ve vzájemných vztazích leccos za sebou a v Bratislavě se budou snažit nalézt znovu styčné body společného dialogu svých zemí.