Musím říci, že toto není mé první vystoupení k protiraketové obraně. A zdaleka také nebude poslední. Považuji to za důkaz, že něco není v pořádku. Něco není v pořádku, když tak samozřejmý krok vzbuzuje tolik negativních emocí a zbytečných politických šarvátek.

Já jsem již mnohokrát říkal, že budování antibalistického štítu je v zájmu bezpečnosti celé Evropy. A budu to opakovat znovu a znovu, tolikrát, kolikrát to bude potřeba.

Jak řekl první americký prezident George Washington: Být připraven na válku je nejúčinnější způsob, jak uchovat mír. Tato slova stále platí.

My chceme být připraveni na obranu, nikoli na útok. Proto také máme ministerstvo obrany, nikoli války. My nyní vedeme velice širokou a odpovědnou celospolečenskou diskusi doma i odbornou v NATO o všech geopolitických, bezpečnostních, ekonomických, zahraničně i vnitropolitických, právních, vojenských a zdravotních aspektech tohoto kroku.

Nicméně nechci se v této chvíli zabývat detaily této diskuse. Všechny potřebné údaje o vyjednávání i známé technické informace jsou volně k dispozici všem, kteří o ně mají zájem. Stejně jako obsáhlá stanoviska členů vlády přednesená v parlamentu i jinde.

Nyní se chci soustředit na základní sdělení. Na to, co já jako předseda vlády pokládám za podstatné ve spojení protiraketové obrany a severoatlantické spolupráce.

Já si ve skutečnosti nemyslím, že tady jde v první řadě o radar a deset interceptorů. To opravdu není až tak podstatné. Jde především o vyjádření svobodné vůle k obraně. Bez radaru nakonec může Evropa přežít. Ale bez vůle k obraně je s naší civilizací konec.

Jednání o protiraketovém deštníku – a já nyní nepředjímám, jak dopadnou, ať na české, či na americké straně – mají pro mě tři hlavní významy: morální (který jsem právě naznačil), geopolitický a národní.

Morální výzva je srozumitelná a jasná: Pokud nebudeme ochotni přijmout v zájmu obrany euroatlantického prostoru takovou maličkost, jakou jsou prvky protiraketové obrany, jak se dokážeme postavit těžším výzvám, které mohou přijít?

Náš svět není bezpečný. A bude pro nás bezpečný tím méně, čím více se v evropských zemích bude rozmáhat pocit, že není třeba se starat o obranu. Pocit, že nám vlastně nic nehrozí. A pokud ano, měl by se o naši bezpečnost postarat někdo jiný.

Protiraketová obrana je takovým malým testem. Testem bezbolestným, protože jde o relativně malá zařízení s pár vojáky, do kterých nemusíme investovat ani korunu, protože jsou placená vládou Spojených států.

Když to srovnám s mnohatisícovými základnami US Army, US Air Force a US NAVY po celé Evropě, jde opravdu o maličkost. Zatímco však tyto základny byly Evropany přijaty vesměs kladně, protiraketová obrana naráží na tuhý odpor.

V čem je ten problém? O tom by se dalo diskutovat hodiny. Já ale myslím, že základ potíží má jednoho společného jmenovatele: mizející vůli k obraně, obraně svobody.

Po druhé světové válce, kdy Američané již podruhé přijeli zachránit Evropu, si obyvatelé svobodného světa přáli, aby je chránili již napořád. A americkým vojákům se také podařilo odradit Říši zla od rozpoutání nové války. Tím zachránili starý kontinent potřetí.

S koncem studené války však zmizel jasně definovaný nepřítel. Mnoho lidí podlehlo falešnému dojmu, že nastal konec historie, že liberální demokracie už nemůže nikdo a nic ohrozit. A Evropu neprobudilo z tohoto růžového snu ani 11. září, ani Madrid, ani Londýn.

Takto vypadá začátek konce každé civilizace, jakkoli byla mocná. Začíná iluzí o tom, že prožívá zlatý věk, který nedokáže nic narušit. I kdyby to v dané chvíli byla pravda, rezignace na vlastní obranu dříve či později způsobí zkázu. Nevidím žádnou šanci, že by Evropa tomuto tisíciletém axiomu dokázala uniknout.

My prostě musíme ukázat, že jsme ochotni euroatlantický prostor bránit. Že jsme připraveni bránit naše hodnoty. Zatím jsme udělali málo v boji s terorismem, neučinili jsme nic na obranu svobody slova v našem vlastním domě – a nyní řada z nás zpochybňuje základy našeho spojenectví v NATO. Toto je cesta do pekel.

Pokud jsme spojenci v NATO, musíme být zkrátka připraveni převzít odpovědnost za kolektivní obranu. Tím se dostávám k druhému významu jednání o protiraketové základně. Je jím geopolitické rozhodnutí. Potvrzení naší příslušnosti k euroatlantickému prostoru.

Euroatlantická spolupráce vyplňuje onen „podivný prostor“ mezi Německem a Ruskem, jak se vyjádřil vojevůdce Wellington. Díky této spolupráci nežijí národy střední Evropy ve vakuu. Ve vakuu, které se velmoci snaží nějak vyplnit.

Tento geopolitický faktor, a nic jiného, je příčinou protestů Ruska proti radaru v Česku a základně v Polsku. Každému, kdo se nad věcí jen minimálně zamyslí, musí být přeci jasné, že tato zařízení nepředstavují pro Rusko žádné ohrožení.

Ostatně ani samotné NATO, proti jehož rozšiřování na východ Rusko rovněž protestovalo, neznamená pro Moskvu žádné ohrožení. Spíše naopak, přibližuje k jeho hranicím prostor míru, bezpečí a stability.

Rusko tedy není ohroženo vojensky. Cítí se však ohroženo ve své nově nalezené velmocenské politice. Cítí šanci, že když se mu podaří vetovat vznik základny, když tvrdou rétorikou vnese mezi spojence zmatek, posílí svou pozici a oslabí euroatlantické spojenectví.

Rusko v posledním desetiletí minulého století vyklízelo své evropské pozice. Nejprve jeho vojáci odešli z postkomunistických zemí. Pak byly tyto země postupně integrovány do NATO. Nyní, když v Evropě ochabla vůle k obraně, cítí Rusko šanci tento proces zvrátit, či alespoň zpochybnit.

My ale přece nechceme patřit opět do sféry ruského vlivu. Nechceme patřit do prostoru zemí, které když chtějí zajistit vlastní obranu, musí se ptát Ruska na svolení.

V rámci NATO máme s Ruskem minimálně rovnoprávné postavení, v řadě věcí s ním rádi budeme spolupracovat a rozhodně s ním chceme vést dialog. Ale své vnitřní záležitosti si budeme rozhodovat sami. Naši nedávno nabytou svobodu si nechceme nechat omezovat.

Je na Rusku, zda chce být spojencem, zda chce přispívat ke kolektivní bezpečnosti, nebo naopak.

A to je třetí význam spolupráce na protiraketové základně. Náš národ 30. června 1991, kdy odešel poslední sovětský okupant, získal opět skutečnou nezávislost. Když jsme 12. března 1999 vstoupili do NATO, stali jsme se součástí společenství, které nám dává záruky obrany této nezávislosti a svobody.

Až k těmto datům přibude, jak pevně věřím, datum ratifikace smlouvy s USA o protiraketové obraně, staneme se zemí, která je připravena nezávislost a svobodu - svoji i spojenců - také bránit. To je otázka národní hrdosti a odpovědnosti za osud vlastní i za osud spojenců.

To jsou tedy tři zásadní důvody, které mě vedou k podpoře jednání o protiraketové obraně.

Vidíte, že jsem ani nemluvil o konkrétních hrozbách z oněch takzvaných „darebáckých“ států. Nemluvil jsem o konkrétních podmínkách, které si klademe pro umístění radaru. Nemluvil jsem o hromadě technických podrobností ani o vnitropolitických konsekvencích.

Toto vše jsou otázky, které jsou samozřejmě vrcholně důležité pro získání podpory veřejnosti. A my s českou veřejností i s opozicí povedeme férový dialog. Chceme hrát s otevřenými kartami. Chtěl jsem však využít příležitosti tohoto fóra, abych mluvil o našich cílech, nikoli jen o prostředcích.

Jsem přesvědčen, že je správné projevit svobodnou vůli k obraně. Ostatně dokud byla ČSSD u moci, jednala stejně – jen se to bála občanům otevřeně říci.

Jsem si jist, že protiraketová obrana je čistě obranným projektem, který neohrožuje nikoho, ale kříží plány teroristů a darebáckých států.

Pevně věřím, že protiraketová obrana zvýší bezpečnost České republiky, našich spojenců a dalších evropských zemí. Jinak bychom v jednáních vůbec nepokračovali.

Vůle k obraně je zároveň vůlí po svobodě. Rádi zapomínáme na to, že svoboda není samozřejmým statkem, ale výsledkem boje a ochoty ji bránit.

Mnozí se nás snaží strašit. Říkají nám, že stavba radaru z nás učiní cíl možného útoku. Prý to není bezpečné. Jak ale řekl americký politik, diplomat, přírodovědec a filosof Benjamin Franklin: Ten, kdo se ve jménu bezpečnosti vzdává svobody, nezaslouží si ani svobodu ani bezpečnost. Myslím, že to je ta nejlepší odpověď na závěr.