Americký odborník na problematiku Iráku Kenneth Pollack konstatoval spolu se svými kolegy v analýze A Switch in Time: A New Strategy for America in Iraq v únoru 2006: „Přestože neexistuje záruka, že rekonstrukce bude úspěšná s jistou dávkou bezpečnosti, je zcela jisté, že bez bezpečnosti neuspěje.“ Překvapivě pro mnoho pozorovatelů politický proces v poválečném Iráku pokračoval navzdory téměř každodenním násilnostem v zemi. Zatímco teroristické skupiny a nepřátelské sousední země stále hrají svou roli, milice (povstalecké skupiny) zůstávají převažující hrozbou pro obnovující se irácký stát. Role státu jako aktéra vnitrostátního konfliktu v současném Iráku je nejpodstatnější.

Milice jako nelegitimní vykonavatel násilí
Samotná existence nelegitimní síly v zemi naplňuje první a základní znak tzv. zhrouceného státu (failed state). Podle definice Maxe Webera z počátku 20. století je stát jediným legitimním vykonavatelem násilí ve společnosti. Milice tudíž představují významnou nelegitimní složku nového iráckého státu. Vedle kontroly násilí náleží k dalším charakteristikám státu také fiskální, teritoriální a  ideologický monopol (či téměř monopol). Je na místě klást si otázku, proč jsou sunitské či ší’itské milice více nebezpečné pro stát, než teroristické buňky nebo nepřátelské sousední země? K odpovědi na tuto otázku je nutné podívat se na nynější situaci v Iráku blížeji.

V komentáři amerického deníku The Christian Science Monitor nesoucí název Containing a Shiite Symbol of Hope ze dne 24. října můžeme číst: „Stát selhává v přerozdělování zdrojů a zajištění základní bezpečnosti. A kdo že zaplnil toto prázdné místo? Milice.“ Jak sunitské tak i ší’itské soukromé milice v současnosti poskytují alternativní prostředky k zajištění zboží a služeb, nabízejí ochranu a vykonávají svou verzi právního systému. Tyto povstalecké skupiny jsou schopné kontrolovat část státního území. Vzhledem k tomu, že poskytují základní lidské potřeby pro obyvatele kontrolovaného území, nahrazují tím pádem druhý základní znak každého státu – sociální systém.

Současný Irák není jediným příkladem, kde můžeme pozorovat nestátní, či lépe řečeno proti-státní skupiny poskytující jistý druh sociálních služeb. Patří k nim vedle mnoha dalších např. Hizballáh v Libanonu; paradoxně oba Hamas i Fatah v Palestinské samosprávě (navzdory skutečnosti, že Palestinská samospráva není státem de iure, má zřetelné charakteristiky státu de facto); či Tamilští Tygři na Srí Lance.

Patří mezi proti-státní skupiny také irácké či obecně nevládní neziskové organizace (NNO)? Ne, nepatří. Tyto skupiny jsou uznány státními autoritami a je jim povoleno poskytovat specifické potřeby obyvatel, jenž stát v tranzici nedokáže uspokojit. Navíc, nevládní neziskové organizace neusilují o politickou moc a neužívají zbraně během svého působení (některé tak činí pouze k zabezpečení svých zaměstnanců a částečně pro odrazení povstaleckých či kriminálních skupin – např. česká NNO Člověk v tísni během působení v Iráku 2003-04). Humanitární a rozvojové NNO jsou nezbytné pro vytvoření demokratické občanské společnosti v kterékoli  zemi.
 
Jak se vypořádat se sadristickým hnutím?
Podívejme se nyní blížeji na skupinu, kterou mnozí považují za bezpečnostní problém č. 1 pro dnešní Irák: sadristické hnutí. Mladý ší’itský duchovní a vůdce tohoto hnutí Muktada al-Sadr nedávno opět ukázal svou moc, když se členové jeho milice (Mahdiho armáda) střetli s americkými a iráckými silami podporovanými americkou armádou ve městě Amara na jihovýchodě země. Komentátoři z již zmiňovaného článku v The Christian Science Monitor Robert Malley a Peter Harling označili al-Sadrovy akce za „zásadní hrozbu stability v Iráku“. Přestože se Spojeným státům podařilo na počátku rekonstrukce Iráku vyřadit Sadra z politického procesu, Sadr nalezl podporu u své sociální základny – u chudých ší’itů. Je nutné dodat, že sadristické hnutí je mnohem více sociálním, než náboženským hnutím a zastupuje především osoby, které zůstaly opomenuty novým režimem.

Nejdůležitější a zároveň nejobtížnější úkol, který stojí před státními představiteli, je tzv. získání si „srdcí a rozumu“ těchto lidí stojících na okraji společnosti. Autoři článku dále popisují členy Mahdiho armády jako lidi, kteří „nacházejí uplatnění jako bezpečnostní pracovníci ministrů pod Sadrovou kontrolou; půjčují si ministerská auta pro vykonání svých misí; a jsou zapojeni do výpalného a krádeží… v tom všem se Mahdiho armáda velmi málo liší od obrovského množství milicí, které se vynořily po konci války.“ Většina komentátorů situace v Iráku zdůrazňuje selhání státu při přerozdělování zdrojů a poskytování základní bezpečnosti Iráčanům. Kenneth Pollack poutá naši pozornost k současné  taktické chybě americké armády v Iráku. Namísto taktických ofenzivních operací s úmyslem zabít, či chytit irácké povstalce, by se americká armáda měla zaměřit na ochranu samotných Iráčanů – zajistit bezpečnost na veřejných místech vedením taktických obranných operací.

Bezpečnostní a sociální pokrok jde ruku v ruce
Jak dlouho bude Irák trpět působením povstaleckých band? Jak přeměnit Irák ze zhroucené státu na stabilní stát? Jen těžko lze nalézt jasná a jednoduchá řešení těchto problémů. Jak již bylo řečeno, irácké a americké jednotky by se měly zaměřit na omezení role milicí v místech, kde povstalci „ochraňují“ irácké civilní obyvatelstvo; provést rozsáhlou akci proti politickým atentátům a sektářským zabíjením, nebo pokusům o ovládnutí vládních úřadů, jako tomu bylo před dvěma měsíci v Amaře. Irácká vláda by měla jasně vyjádřit své odhodlání nedovolit žádné nelegitimní vojenské síle operovat v zemi. Dále je nezbytné, aby různé sociální skupiny nebyly vyňaty ze sociální sítě a redistribuce bohatství země (ropa).

Tento přístup je znám jako „vyhrání srdcí a rozumu lidí“. Tohoto cíle je možné dosáhnout jedině tehdy, je-li zajištěna kontrola obyvatelstva a jejich bezpečnost. Není možné dosáhnout pokračování politického procesu bez dostatečné bezpečnosti v zemi, ani bezpečnosti bez legitimního politického procesu. Obnovení bezpečnosti v Iráku záleží zejména na začlenění mohutných bezpečnostních sil se znalostmi místních oblastí a omezení role sunnitských a ší’itských milicí. Obyvatelé Iráku si zaslouží žít bez pocitu strachu z odvetných akcí povstalců. Obyčejní Iráčané si zaslouží zakoušet běžný pocit bezpečí.

Vilém Skyba
 Autor studuje na Univerzitě Palackého v Olomouci,
v minulosti působil na Department of Political Science, Miami University, Ohio,