Prezidentský klub
Vlády zemí Latinské Ameriky byly tradičně orientovány křesťanskodemokraticky, případně umírněně socialisticky. Na přelomu století se ale tato situace začala zásadně měnit, neboť do vedení řady latinskoamerických zemí se dostali prezidenti zcela jiného ražení. Jejich politika je značně populistická, kombinuje socialismus a nacionalismus, stojí v opozici proti volnému trhu a soustřeďuje se na omezení vlivu USA a zahraničního kapitálu. K významným prvkům jejich politiky patří i posilování vztahů s Kubou, Čínou a Ruskem.

Za počátek této „nové éry“ je obecně považován rok 1998, kdy se prezidentem Venezuely stal Hugo Chávez. V roce 2002 byl Luis Inacio „Lula“ da Silva jako první levicový politik po více než čtyřiceti letech zvolen prezidentem Brazílie. Roku 2003 jej v Argentině následoval Nestor Kirchner, který okamžitě začal hovořit o tom, že Argentina se nikdy nevzdá svých nároků na Falklandské ostrovy. A v roce 2005 nastoupili do funkcí hned dva radikálně levicoví politici, uruguayský Tabare Vázquez a bolívijský Evo Morales. Tato pětice prezidentů vytvořila jakýsi neformální „prezidentský klub“, jehož členové se často setkávají a konzultují důležité otázky. Jakýmsi „přidruženým členem“ klubu je kubánský vůdce Fidel Castro.

V březnu letošního roku se prezidentkou Chile stala socialistka Michelle Bacheletová. Ačkoli její inauguraci byla přítomna pětice prezidentů „klubu“, zdá se, že první žena v prezidentském úřadě Chile má o budoucnosti světa poněkud odlišné představy než oni. Chile je totiž výrazně proamerická a proevropská země a prezidentka Bacheletová dala najevo, že hodlá navázat na úspěšnou liberálně-sociální politiku svých předchůdců, díky níž patří Chile k nejstabilnějším a ekonomicky nejúspěšnějším zemím Jižní Ameriky. Zvolení Bacheletové přivítaly také USA a zástupci obou zemí ujistili svět o kvalitě vzájemných vztahů.

ALCA versus ALBA
Jedním z ústředních bodů oné „politické revolty“ je vztah k ekonomické smlouvě FTAA (Free Trade Area of the Americas) neboli ALCA (Área de Libre Comercio de las Américas), kterou prosazuje Washington jako rozšíření zóny volného obchodu NAFTA i do Jižní Ameriky. Je to zároveň i téma, na němž se celý „klub“ nedokáže shodnout. Tvrdé radikální jádro, do kterého patří prezidenti Chávez, Vázquez a Morales, tuto dohodu naprosto odmítá jako „rozšiřování amerického imperialismu“. Prezidenti Silva a Kirchner mají k FTAA velké výhrady zejména v oblasti zemědělství, ale jejímu podpisu se principiálně nebrání.

Nečekaný obrat přišel v roce 2004, kdy prezident Chávez předložil vlastní návrh ekonomické aliance ALBA (Alternativa Bolivariana para América). Na rozdíl od liberální dohody FTAA je ALBA postavena na dominanci státního sektoru a údajných prvcích sociální spravedlnosti, solidarity a odstraňování chudoby a vykořisťování. 14. prosince 2004 ji podepsaly Venezuela a Kuba, 29. dubna 2006 se připojila Bolívie a můžeme očekávat, že brzy přibude také podpis uruguayského prezidenta Vázqueze.
Celý „prezidentský klub“ se shoduje na stavbě gigantického ropovodu, který by měl vést přes celý kontinent z Venezuely přes Brazílii a Uruguay až na jih Argentiny. Všechny země také spolupracují na vytvoření mezinárodní ropné firmy, kterou budou vlastnit jen vlády a která by měla vytvořit konkurenci pro nadnárodní ropné korporace. „Bude to takový latinskoamerický OPEC,“ řekl k tomuto projektu prezident Chávez.

2006: Rozhodující rok?
Z latinskoamerické „politické revolty“ ovšem nejvíce těží Rusko a Čína, které v této oblasti získávají stále významnější mocenské pozice. Někteří odborníci zcela otevřeně hovoří o tom, že Latinská Amerika sice přestává být sférou vlivu Washingtonu, ale brzy bude sférou vlivu Moskvy a Pekingu. Rozvíjející se ekonomika Ruska má šanci ovládnout latinskoamerický trh a získat jej jako odbytiště, zatímco Čína má zájem o ropné bohatství Jižní Ameriky. Určitým symbolem vlivu Ruska je narůstající zájem latinskoamerických zemí o ruské zbraně, zejména vojenské vrtulníky a bojová letadla. Je vysoce pravděpodobné, že Rusko se stane primárním dodavatelem vojenské techniky pro celou Latinskou Ameriku.

Z hlediska budoucnosti Latinské Ameriky může být tento rok rozhodující. Sice se nenaplnily obavy ze „zrudnutí“ Peru, ale už počátkem července proběhnou prezidentské volby v Mexiku, v říjnu v Ekvádoru a v listopadu v Nikaragui. A existuje velká pravděpodobnost, že ve všech státech zvítězí kandidáti, kteří změní politický kurz svých zemí směrem ke „klubu“. Zejména příklon Mexika k levicovému nacionalismu by mohl mít těžko předvídatelné následky, neboť „politická revolta“ by se tak dostala doslova na hranice USA. A je zřejmé, že Washington by takovou změnu nenechal bez odpovědi.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakce
Armádního technického magazínu