V průběhu jeho vývoje se střídala období, kdy mu byla věnována jen okrajová pozornost, s etapami, v nichž do rozvoje systému plynuly rozsáhlé investice. Při pozorném pohledu lze nalézt pravidla, která přechod mezi jednotlivými érami způsobila.

Spojené státy začaly s vývojem protiraketové obrany již krátce po druhé světové válce, neboť německý raketový program ukázal, jaké hrozby se do budoucna mohou objevit. K prvnímu úspěšnému testu došlo v roce 1961, když raketa Nike Zeus sestřelila model nepřátelské hlavice. Takový vývoj zcela odpovídal závodům ve zbrojení, které mezi USA a Sovětským svazem probíhaly. Snahou obou supervelmocí bylo dosáhnout převahy nad svým soupeřem. Z pohledu jaderného soupeření to znamenalo rozvinout tzv. counterforce strategy, při níž by jaderné síly měly být schopny prvním útokem zničit většinu nukleární výzbroje protivníka a zbylé síly, včetně protiraketové obrany, měly protivníka odstrašit, či v případě protiraketové obrany odrazit přeživší jaderné kapacity nepřítele. Silnou nevýhodou, která značně přispěla ke ztroskotání  takové strategie, však byla astronomická cena, která by kvůli závodům ve zbrojení stále rostla.

MAD: protiraketová obrana jako hrozba
V Kennedyho administrativě v šedesátých letech vznikla doktrína vzájemně zaručeného zničení (MAD). Jejím principem bylo udržování míru pomocí stálé hrozby, že útok jedné strany znamená ničivou odvetu druhé, výsledkem čehož by bylo totální zničení společností na obou stranách. Jak Spojené státy, tak i Sovětský svaz měly jaderné kapacity schopné takovou hrozbu naplnit. Supervelmoci proti sobě měly uplatňovat jen tzv. damage limitting strategy, která se pomocí silných kapacit pro druhý útok do značného míry spoléhala na odstrašení, ale přesto společně se strategií flexibilní odvety, která se v roce 1967 stala oficiální strategií NATO, umožňovala i jiná východiska než totální jadernou válku.

Protiraketová obrana již nebyla v damage limitting strategy zapotřebí, naopak se stala určitou hrozbou. Strategie, která by využívala protiraketovou obranu se oprávněně jevila jako agresivní. Tehdejší pohled na protiraketovou obranu vystihuje dialog mezi dvěma americkými strategickými teoretiky Hermanem Kahnem a Bernardem Brodiem. Kahn prohlašoval, že systém protiraketové obrany by zachránil padesát milionů životů, na což Brodie odpověděl: „Hermane, kvůli záchraně padesáti milionů životů bys musel rozpoutat válku.“

U hry se vzájemně zaručeným zničením je zapotřebí, aby na ni přistoupili oba hráči. Stejní hráči, kteří od konce čtyřicátých let závodili ve zbrojení, neboť se navzájem považovali za nepřátele na život a na smrt, byli již v novém období détente schopni shodnout se na základních pravidlech hry. Součástí těchto pravidel byla smlouva zakazující protiraketovou obranu (ABM) z roku 1972.

SDI v boji dobra a zla
Stabilní situace, při níž obě supervelmoci respektují pravidla doktríny vzájemně zaručeného zničení, byla narušena příchodem prezidenta Ronalda Reagana do úřadu. Ten v březnu 1983 prohlásil: „Realitou je hledat mír skrze sílu“ a odmítl zmrazit jaderné arzenály a „nazývat závody ve zbrojení obrovským nedorozuměním, a tím se stáhnout z boje mezi tím, co je dobré a špatné, mezi dobrem a zlem.“  Prezident Reagan se nehodlal smířit s rovným postavením USA a SSSR. Rozhodl se proto odstranit vzájemně uznávaná pravidla hry MADu a zahájil projekt Strategické obranné iniciativy (SDI).

Kdyby se podařilo projekt SDI zrealizovat, SSSR by byl donucen výdaje na obranu výrazně navýšit. Sovětský svaz však v té době již nebyl schopen ekonomicky unést další sérii zbrojení. Neschopnost Sovětského svazu reagovat na nové zbrojení vedla ke konci jaderné studené války a donutila Michaila Gorbačova vyjednávat se Spojenými státy o odzbrojení.

Desetiletí odzbrojování
Dekáda, která se stala „zlatým věkem redukce jaderné hrozby“ je uvozena setkáním Reagana a Gorbačova v Rejkjavíku v říjnu 1986, na němž prezident Reagan mimo jiné vyjádřil své přání odzbrojit úplně. K jadernému odzbrojování se postavily vstřícně obě supervelmoci. Reaganovi se naskytla příležitost, že se splní jeho sen „učinit jaderné zbraně bezmocné a zastaralé“, který vyjádřil již ve své řeči o tzv. hvězdných válkách z března 1983.

V Rejkjavíku sice Reagan prohlašoval, že SDI má svůj význam i ve světě bez jaderných zbraní podobně, jako jej mají plynové masky i po zákazu používání bojových plynů, vývoj strategické protiraketové obrany ale přitahoval v této době pouze omezenou pozornost. Větší význam byl kladen na protiraketovou obranu válčiště (TMD), která smlouvě ABM nijak neodporovala.

BMD proti rogue states
V květnu 1999 vydal americký kongres zákon nařizující vybudovat co nejdříve systém protiraketové obrany schopný ochránit celé teritorium USA. Z perspektivy studené války by takové rozhodnutí bylo výzvou Rusku a Číně, aby se opět vrhly do závodů ve zbrojení. Ohled na reakce těchto velmocí však již nehrál v strategickém uvažování dominantní úlohu. Hlavní roli v tomto posunu hraje proces proliferace zbraní hromadného ničení. Jako nová hrozba se jeví možnost útoku zbraněmi hromadného ničení ze států, které se snaží narušit status quo. Proti takovým státům je tradiční jaderné odstrašování mnohem méně efektivní a Spojené státy navíc nejsou ochotny akceptovat vztah vzájemného odstrašování se slabšími státy, které ohrožují jejich životní zájmy. Vzájemná zranitelnost znamená rovnost autority a ztrátu svobody promítat svou moc a vytvářet řád, což žádný americký politik nemůže připustit.

Protiraketová obrana proti revolučním mocnostem
Jak projekt Strategické obranné iniciativy, tak současná Obrana proti balistickým raketám (BMD) reprezentují období, v nichž se soupeři vzájemně neuznávají. V případě SDI přestaly Spojené státy považovat Sovětský svaz za sobě rovného, za stát, s nímž je možné jednat. Při soupeření s „říší zla“ již nebylo možné dodržovat pravidla, při jejichž porušení čeká jaderný armagedon jak ji, tak i USA. V očích USA se Sovětský svaz opět stal revoluční mocností.

V druhém případě, kdy se Spojené státy rozhodly budovat obranu proti balistickým raketám (BMD), opět vyvstala hrozba narušení světového řádu ze strany revolučních mocností, které jsou tentokrát nazývány rogue states. Současný systém se, obzvláště z pohledu USA, jeví tak, že Spojené státy musí hrát roli ochránce světového řádu. Reálná schopnost odstrašení ze strany protisystémových revolučních mocností by výkon funkce ochránce světového řádu Spojeným státům znemožnila. Protiraketová obrana se tak stává nutnou součástí jaderného odstrašení, díky němuž USA nebudou muset ustupovat vydírání ze strany rogue states a při snaze o zachování světového pořádku se budou moci chovat bez výrazného omezení.

Opravdová změna postojů k současné BMD by se stala pravděpodobnou, pokud by nová americká administrativa změnila pohled na světový systém a roli Spojených států v něm. Není pochyb o tom, že nový prezident(či nová prezidentka) pozmění americkou zahraniční politiku a pravděpodobně i sníží výdaje na zbrojení, k celkové změně americké role ve světě ale asi nedojde.

Tomáš Kučera
Autor je studentem Bezpečnostních studií
na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy