Podle scénáře cvičení Anakonda, do kterého se zapojilo přes 12 tisíc vojáků z devítky zemí NATO, bylo Polsko označené jako „Wislandia“ napadeno z východu masivní vojenskou silou za podpory početných podvratných a záškodnických skupin v pohraničních oblastech. Jako členská země NATO požádalo o pomoc a spojenci přispěchali na pomoc.

Česká republika, která se do manévrů zapojila, vyslala 7. úkolové uskupení o síle 5 600 vojáků. V reálu však do Polska odjela necelá dvoustovka českých vojáků. Přímo na cvičišti vybudovali funkční hlavní velitelský štáb. Tak, jak by v operaci měl vypadat a pracovat.

Boje „ve skutečnosti“ probíhaly prostřednictvím speciálního počítačového simulátoru asi 200 kiloemtrů daleko ve Varšavě. V centru s desítkami počítačů tam po mapě pohybovali virtuálními tanky, minomety, průzkumnými oddíly nebo dělostřelectvem nižší velitelé. „Podle vývoje na bojišti jsme dávali našim úkoly a ti se je na simulátorech snažili splnit,“ popsal manévry velitel české jednotky a 7. mechanizované brigády z Hranic Josef Kopecký.

On i jeho jednotka patřili společně s litevskými a americkými jednotkami do polské mechanizované divize. Zpočátku byli čeští vojáci jen jako záloha, když byl velitel polské divize přesvědčen o tom, že nepřátelské jednotky valící se virtuálně na jeho zemi bez problémů bez cizí pomoci hravě zastaví.

Ze zálohy do boje

Jenže po několika dnech bojů zbývala polskému velení jen asi pětina bojeschopných jednotek. Povolal proto Čechy, aby nepřítele zastavili na nové obranné linii. „Podařilo se nám nepřítele i přes jeho přesilu nejen zastavit, ale také udržet pozice a oslabit ho do té míry, že mohli spojenci do protiúderu,“ uvedl Kopecký.

Tam kde podle něj jiní končili po střetech s dvaceti nebo třiceti procenty bojeschopných sil, české jednotky díky výborným manévrům udržely svou bojeschopnost na šedesáti procentech.

Fotografie

A to i přesto, že čeští velitelé v čele s Kopeckým nemohli sledovat vývoj na virtuálním bojišti v reálném čase. Poradili si však po svém. To, jak boj probíhal, vojáci od simulátorů volali do reálného štábu nebo posílali vyfocenou přehledovou mapu bojiště emailem. I přes zpoždění čeští velitelé dokázali reagovat na vývoj velice rychle a jak se ukázalo, také správně se rozhodovat. „Telefonicky jsem pak zase udílel nazpět rozkazy a rozdával úkoly, jak mají na simulátorech reagovat,“ řekl Kopecký.

Úspěch českých vojáků nezůstal bez povšimnutí. Nejvyšší velitelé polské armády do českého štábu následně vyslali speciální tým, aby zaznamenal, jak vypadá velitelské stanoviště české brigády. Osobní uznání sklidili také od velitele pozemních sil NATO Fredericka Hodgese.

„Ovládáme manévrový boj. Myslím, že je to díky bohatým zkušenostem ze zahraničních misí a operací NATO a také komplexním cvičením například s Američany,“ konstatoval Kopecký.

Zároveň však skromně poukázal na to, že před cvičením polská strana možná trochu nechtěně zadala do simulátoru „příliš silného protivníka“ a nechtěně také zkreslila terén, který

měl být sice reálný, ale místo některých neprostupných oblastí byla na východě Polska rázem pohodlná cesta pro postup nepřátelských jednotek. „Pro nás to byla hlavně jedinečná příležitost operovat v rámci divize, protože tak velké uskupení v naší armádě neexistuje,“ dodal Kopecký.