Výsledek shrnuli autoři Olivier de France a Nick Witney jasně - unii jako celku chybí jasná deklarace společných zahraničních a bezpečnostních zájmů.

"Evropské obranné ambice jsou ochromeny absencí společného strategického výhledu. Většina států EU má svou národní bezpečnostní strategii, ale ty jsou většinou neaktualizované," uvedli autoři a dokument pojmenovali příznačně "Nesoulad evropské strategie" (Europe’s Strategic Cacophony).

Evropu podle nich trápí strategická krátkozrakost a nesoulad i v podobě nekoordinovaných masivních škrtů v obranných rozpočtech v jednotlivých členských zemí. To by přitom mohlo mít v budoucnu katastrofální dopad pro schopnosti Evropy se vůbec bránit. A to i přesto, že státy EU vydávají na obranu 200 miliard Eur, tedy více než Rusko a Čína dohromady.

Graf zobrazující rozdělení zemí EU podle jejich strategií

Národní koncepce a strategie rozdělili do celkem šesti skupin. Nejlépe jsou na tom takzvaní "velcí stratégové" Velká Británie a Francie. Obě země tradičně pečlivě deklarují prosazování svých národních zájmů na globální úrovni a zavazují se udržovat kompletní škálu obranných schopností i expedičních sil pro případné zásahy daleko za svými hranicemi.

Druhou nejvýše postavou kategorií jsou "stratégové", kteří se sice nutně neopírají o kompletní paletu vojenských prostředků a velkolepé strategie, nicméně jejich národní zájmy se precizně prolínají se zájmy spojenců v širším kontextu, aktuálně reagují na nové hrozby a systematicky odrážejí i vlastní možnosti. A právě sem autoři přiřazují kromě Finska a Švédska i Českou republiku.

"Je to potvrzením toho, že tým pod mým vedením a s Jiřím Šedivým v čele odvedl kvalitní práci. Dělali jsme to ne kvůli nějakému ocenění, ale proto, že ministerstvo obrany léta na takovém strategickém dokumentu nepracovalo a potřebovalo ho jako sůl," komentoval úspěch české "Bílé knihy" bývalý ministr obrany Alexandr Vondra.

Další skupiny zemí podle autorů se svými strategickými koncepcemi v celé řadě zaostávají. Třetí skupinu tvoří takzvaní "globalisté". Sem patří Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Slovinsko a Španělsko. Tyto země podle srovnání většinou "jen popisují obecnou skutečnost tak, jak je", aniž by stanovily své strategické cíle a změny, které pro jejich dosažení musí udělat.

Flákači a zdrženliví

Čtvrtou skupinou jsou "lokalisté" - nejpočetnější skupina tvořená Bulharskem, Dánskem, Estonskem, Polskem, Rumunskem, Slovenskem, Litvou a Lotyšskem. Tyto země naopak prosazují operační úroveň za strategickou a zaměřují se na prostředky. Jejich hlavním cílem je zachování teritoriální celistvosti a to i tváří tvář Rusku, které "alternativně považují za hrozbu i potencionálního partnera".

Pátou skupinu tvoří Irsko, Lucembursko, Malta a Rakousko a autoři ji označují jako "zdrženlivé", protože se z různých důvodů nijak významně vytýčením strategických cílů nezabývají.

Poslední skupinou zemí, jejichž strategie jsou velmi zastaralé a navíc nejeví přílišný zájem je vzhledem k současnosti aktualizovat, jsou takzvaní "lenivci". Sem experti zařadili Belgii, Itálii, Portugalsko a Řecko.