Budoucnost Sevastopolu s Černomořskou flotilou? Obchod

10. května 2010  12:23
Prezident Ukrajiny Viktor Janukovyč a prezident Ruské federace Dmitrij Medveděv se 21. dubna v Charkově dohodli o prodloužení pronájmu základny ruské válečné Černomořské flotily v Sevastopolu o dalších 25 let, tedy do roku 2042. Tato dohoda nahrazuje původní smlouvu o pronájmu této základny, která měla vypršet v roce 2017. Na Ukrajině tato nová dohoda vyvolala jeden z největších vnitropolitických konfliktů a opozice ji prohlásila za vlastizrádnou.  

Při jednání o ratifikaci dohody v ukrajinském parlamentu 27. dubna se mezi poslanci opozice a provládní většiny strhla rvačka, poprali se i zastánci dohody s jejími protivníky před parlamentem. Parlamentní většina však nakonec ratifikaci schválila. Tím však možná záležitost nekončí; opozice také tvrdí, že dohoda je v rozporu s ukrajinskou ústavou, která zakazuje základny cizích armád na ukrajinském území. Není tedy prozatím vyloučena ani žaloba na tuto dohodu k ústavnímu soudu.

Je asi zapotřebí připomenout si několik historických faktů:

Základnu založilo Rusko roku 1783 za carevny Kateřiny II, v roce 1784 tam byla zahájena stavba opevnění. Byla míněna mj. jako obrana resp. nástupiště proti Turecku v náboženském tažení za osvobození Konstantinopole. Od té doby sehrál Sevastopol důležitou roli v několika válkách. Dvakrát byl při nich zničen. V roce 1855 za Krymské války francouzským a anglickým vojskem. Po této válce byl obnoven a znovu opevněn a již koncem 19. století byl Sevastopol největším válečným a obchodním ruským přístavem na Černém moři a největší válečnou pevností; její velikost a význam bývají srovnávány s další ruskou pevností Kronštadt na Baltském moři a s britskou pevností na Gibraltaru.

Za druhé světové války byl zničen německou armádou, která jej obléhala od 30. října 1941 do 4. července 1942. Jeho obrana se stala pro Rusko jednou z nejslavnějších epizod druhé světové války; zahynulo při ní všech 106 tisíc ruských obránců, vojáků, námořníků i civilistů. Pro Rusko je Sevastopol posvátnou půdou, na níž byla prolita ruská krev a jehož držení je i emocionální záležitost. Mimoto je Krym také nejoblíbenější ruskou turistickou destinací.

Roku 1954 Nikita S. Chruščov připojil Krym se Sevastopolem k Ukrajinské sovětské socialistické republice. O jeho pohnutkách těžko soudit, není však vyloučeno, že to byl jakýsi dar Ukrajině, motivovaný Chruščovovou účastí na organizování stalinské kolektivizace zemědělství ve 30. letech, které zvláště ukrajinští rolníci statečně vzdorovali a byli za to mimořádně tvrdě trestáni, mj. záborem veškerého majetku včetně i nejmenších zásob potravin. To vyvolalo v letech 1932 – 1933 rozsáhlý hladomor, jemuž podlehlo několik milionů lidí (nejvyšší odhady hovoří až o sedmi milionech mrtvých). Mimoto hranice mezi sovětskými svazovými republikami měly tehdy jen malý administrativní význam, Chruščov nemohl tušit, že někdy nabudou významu plně mezinárodního.

Po rozpadu SSSR (oficiálně 31. prosince 1991) probíhaly mezi Ruskem a Ukrajinou spory a složitá jednání o osudu Krymu. Rusko se zdráhalo Krym ponechat Ukrajině. Teprve roku 1997 oba státy podepsaly Smlouvu o přátelství, spolupráci a partnerství, která potvrdila Krym jako součást Ukrajiny a současně rozdělila bývalou sovětskou Černomořskou flotilu mezi Ukrajinu a Rusko zhruba v poměru 1 : 4. Zaručila při tom Rusku také pronájem válečné námořní základny v Sevastopolu do r. 2017 za 93 milionů USD ročně.

Dohoda o prodloužení pronájmu této základny do roku 2042 má pro Rusko zásadní strategický význam. Je jedním z vítězstvích v rámci dalekosáhlého ruského zahraničně-politického programu.

Vladimír Putin tento program začal formulovat již v roce 1999 v textu "Rusko na hranici tisíciletí", v němž si stanovil cíl "obnovení velmocenského postavení Ruska". Od mnichovské konference o bezpečnosti v únoru r. 2007, na níž se prezident Putin ostře vyslovil proti koncepci "monopolárního světa", tj. stavu, za nějž by ve světě existovala jediná opravdová supervelmoc USA, se již Rusko prosazuje jako druhá světová supervelmoc a proklamuje svůj nárok na rozsáhlou sféru svého vlivu. Nazývá ji "oblastí svých privilegovaných zájmů".

Tento Putinův pojem je neprávem poněkud zapomenut, přestože nepochybně představuje nejstručnější vyjádření trvalých zahraničně politických záměrů Ruska. O jakési veřejné a přesnější teritoriální vymezení této oblasti se postupně zasloužili další ruští vysocí činitelé, zejména ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.

Přečtěte si na natoaktual.cz související materiály:
L. Dobrovský: Vektorem ruské zahraniční politiky zůstává geopolitika
M. Samus: Janukovičova revoluce: restart ve vztazích Kyjev-Moskva-Tbilisi

Tuto oblast tvoří především všechny tzv. postsovětské státy sdružené ve Společenství nezávislých států (SNS) a státy, nad nimiž Rusko rozprostřelo svou nadvládu po 2. světové válce, ale po pádu komunistických režimů o ni přišlo; tedy také Česká republika.

Rusko k prosazení tohoto svého nároku systematicky postupuje.

Jen politickými a ekonomickými prostředky Rusko již ovládlo Společenství nezávislých států (SNS), organizaci, která od rozpadu Sovětského svazu sdružuje tzv. postsovětské státy s výjimkou tří pobaltských republik, které do ní prozíravě vstoupit odmítly. Byly na základě paktu Molotov – Ribbentrop Ruskem okupovány a nepovažují se tedy ani za jeho nástupnické státy.

Další výjimky vytvořily dvě jeho členské země, Ukrajina a Gruzie, které vzaly deklarovanou nezávislost doslova a dokonce uvažovaly o integraci do euroatlantických struktur. V obou případech z toho již sešlo, od Západu se jim dostalo pouze nabídky neslaného nemastného programu "východního partnerství."

V srpnu 2008 Rusko pod záminkou ochrany svých občanů, kterým napřed rozdalo ruské pasy, napadlo Gruzii. Připravilo ji o dvě provincie, čímž pro budoucnost vydatně posílilo své mocenské pozice vůči zbytku Gruzie a v prostoru Kavkazu vůbec. Gruzie nyní více méně živoří k pádu Saakašviliho režimu a ku změně gruzínské zahraniční politiky. Rusko si ovšem v Gruzii také ověřilo, že k ovládnutí své "oblasti privilegovaných zájmů" může za určitých okolností použít i vojenské síly.

Na Ukrajinu Rusko dlouho provozovalo silný politický i ekonomický nátlak k odvrácení jejích integračních tendencí, jež nepříliš dovedně a v podstatě neúspěšně razil prezident Juščenko a jeho vlády.

Letošní dubnovou dohodou se Rusku podařilo odstranit pro budoucnost patrně jediné riziko, jež by za určitého politického vývoje na Ukrajině v příštích sedmi letech mohl další pobyt ruské Černomořské válečné flotily v Sevastopolu ohrozit. Pokud by byla Ukrajina trvala na ukončení (resp. neprodloužení) smlouvy s Ruskem o tomto pronájmu, ocitla by se nejspíše rovněž v militárním ohrožení se strany Ruska. Ale tento moment v rozhodování současné ukrajinské politické reprezentace nehrál prakticky žádnou roli.

Samozřejmě, vnitropoliticky dohoda a její ratifikace znamená další velkou porážku někdejších vůdců tzv. oranžové revoluce, především bývalého prezidenta Ukrajiny Viktora Juščenka, jenž se ještě před odchodem z úřadu prezidenta po porážce v prezidentských volbách pokusil prodloužení ruského pronájmu základny zabránit. Vydal dekret, jímž nařizoval vládě připravit zákon, jenž by prodloužení pronájmu znemožnil.

Formálně vzato, pro příštích sedm let také žádnou změnu tato dohoda pro Ukrajinu neznamená; ruská flotila v Sevastopolu již je velmi dlouho a všichni na ni jsou zvyklí. Mění se jen původní perspektiva jejího odchodu, zůstane v Sevastopolu mnohem déle.

To, co v rozhodnutí ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, jeho vlády a parlamentní většiny o prodloužení ruského pronájmu sevastopolské základny opravdu hrálo rozhodující roli, jsem poznal již za svého působení na Ukrajině ještě před tím, než se Janukovyč poprvé stal předsedou ukrajinské vlády; byl jím potom od 22. listopadu 2002 do 7. prosince 2004.

Udržoval jsem více či méně přátelské kontakty s několika politickými stranami Ukrajiny. V létě roku 2002 jsem se na jakémsi diplomatickém společenském podniku náhodou seznámil s Leonidem Kožarou, který se nedlouho před tím vrátil z postu velvyslance Ukrajiny ve Švédsku. Ukázalo se, že je poradcem předsedy velmi proruské Strany regionů Viktora Janukovyče; je jím dodnes.

Ochotně mi tehdy zprostředkoval několik setkání se svým šéfem. Relevantní pro téma základny byly ty jejich části, které se týkaly Evropské unie a Ruska, jejich vztahů k Ukrajině. Jednoznačným a pevným názorem pana Janukovyče bylo: Ukrajina i on sám velmi stojí o přátelské vztahy a spolupráci s Evropskou unií i jejími členy. Jeho povinností a cílem však je především zlepšit ekonomickou a sociální situaci Ukrajinců. Pro tento cíl může Rusko nabídnout a dát mnohem více než celá EU dohromady. Spolupráce s ním je pro Ukrajinu přednější. Měl pravdu. Od Ruska nyní, řečeno slovy prezidenta Dmitrije Medveděva "Ukrajina získá slevu na ruský plyn ve výši 100 dolarů při ceně 330 dolarů za tisíc kubíků nebo 30 procent z určité ceny. Rusko navíc poskytne Ukrajině pomoc ve výši 40 miliard dolarů v podobě plynu."

Zkrátka, zatímco pro Rusko je prodloužení pronájmu námořní základny v Sevastopolu velmi významným politickým a strategickým zájmem v rámci jeho obnovené expanzivity, pro současné vedení Ukrajiny je záležitost pronájmu základny v Sevastopolu Rusku čirým obchodním případem, v němž Ukrajina obdržela více než úctyhodnou cenu.

Karel Štindl
autor byl v letech 2003-2007 velvyslancem České republiky na Ukrajině

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.