Václav Havel, pro něhož se integrace země do euroatlantických struktur stala klíčovým úběžníkem zahraniční politiky, dával důraz na to, aby naše země nejen vstoupila do NATO, ale především, aby se Česká republika v Severoatlantické alianci osvědčila jako spolehlivý spojenec.

Jak si stojíme dnes? V jakém světle se jeví naše členství dnes, kdy se tak významně změnilo bezpečnostní prostředí? Jaké důvěry požívá Armáda ČR, která musela před vstupem projít rozsáhlou reformou? A do jaké míry je pro naši veřejnost významná samotná Severoatlantická aliance 17 let od vstupu? A jak lze modelovat vývoj postojů na základě dat ze série Trendy, kterou STEM systematicky provádí od roku 1993?

Při analýze postojů veřejnosti zjistíme tři významné parametry. Především, podpora členství v NATO významně rostla a dnes je dokonce silnější než podpora členství v Evropské unii. Na přiloženém grafu je vidět, že zatímco podpora vůči EU od roku 2011 klesá, členství v Alianci hodnotí jako významnější.

Nabízí se samozřejmě otázka, z čeho tak vysoká míra podpory vůči NATO pramení. Proč začíná stoupat právě v roce 2000? A proč dlouhodobě slábne postoj vůči EU? Pokud bychom měli interpretovat tento vývoj, nabízí se pro naše úvahy několik směrů.

Vstup do EU byl milníkem, na nějž se politická reprezentace roky negociací připravovala. Avšak po vstupu jakoby zájem o EU integraci klesl do technokratických opatření bez civilizačního a politického obsahu. Tah na branku se ztratil. A tak se – snad s výjimkou předsednictví v Evropské radě – zpravidla o EU mluví jako o organizaci, kde probíhají procesy složité k pochopení, které jsou vzdáleny realitě a které aktivně vytvářet je velmi náročné. Pro politiku zkrátka konstruktivně a srozumitelně evropskou integraci prosazovat není vůbec snadné.

Naopak důvěra v NATO čerpá ze tří zdrojů. Především z proměny bezpečnostního prostředí. Mezinárodní situace se natolik změnila, že veřejnost intuitivně vnímá rostoucí ohrožení a podporuje těsnější spolupráci se spojenci. NATO se na rozdíl od EU věnuje omezenému počtu agend a těží z lepší srozumitelnosti i v případě rozhodovacích procesů. Poskytuje větší prostor pro jasný politický lídršip: generální tajemník NATO má jasný mandát od členských zemí, mezi nimiž především hlas USA a dalších jaderných mocností může udávat tón v okamžiku nerozhodnosti. Ve prospěch NATO hovoří i struktura ozbrojených sil. Ty všechny, a platí to zejména v případě Armády ČR, mají zásadní konstitutivní charakter pro stát, pro pocit sounáležitosti a bezpečí.

Když totiž porovnáme postoje veřejnosti ke klíčovým institucím státu, jako jsou vláda, Sněmovna nebo Senát Parlamentu, prezident republiky nebo Česká národní banka, radnice či policie, teprve vidíme, jak se dařilo Armádě ČR posilovat důvěru. Armáda je ze všech jmenovaných totiž na prvním místě. Stala se státotvornou institucí země. Její důvěrou neotřásly ani složité akviziční procesy, ani výměny vlád nebo střídání prezidentů.

Za uplynulé roky vojáci Armády ČR si prošli ohněm boje v operacích v Zálivu, na Balkáně či v Afghánistánu. Získali si respekt, osvědčili se jako dobře vycvičení. Svou připraveností a odhodláním dokázali ztělesnit hodnotu oběti, odvahy a solidarity. V kontextu klesající podpory ostatním institucím se pro mnoho občanů stali ztělesněním toho, co sdílíme, co máme společné a za co stojí bojovat.

Naším posledním grafem, který vychází z údajů empirického zkoumání postojů veřejnosti, je zobrazení vývoje odpovědi na otázku samotného členství v NATO. Zde lze pozorovat vzestupnou tendenci, zejména sečteme-li dohromady pozitivní postoje v odpovědích (spíše ano + určitě ano).

Uvedená data by mohla vést k jisté spokojenosti. Avšak opak je pravdou. Nelze je totiž zařadit vedle žebříčků popularity zpěváků nebo sportovců. Zobrazují postoje veřejnosti v klíčové otázce, která se týká obrany a bezpečnosti země a jejího zakotvení v Severoatlantické alianci.

Stálo by za to položit si otázku, co v uvedených statistikách chybí. Před jakými úkoly stojí Armáda České republiky dnes? Jak by měla politická reprezentace konat, aby naše země vystupovala jako spolehlivý spojenec právě v době, kdy se bezpečnostní prostředí stalo tekutě nepředvídatelné, jako je tomu v současnosti?

Ve svém nejnovějším projevu v Evropském parlamentu generální tajemník NATO řekl, že EU a NATO na sobě dnes závisejí více než kdy jindy. Ze strategického hlediska totiž Severoatlantická aliance přináší silnou vazbu s Kanadou či Spojenými státy americkými. Více než dříve je třeba konat, aby země NATO svým postojem jasně ukázaly, že jsou připraveny ke společné obraně a že jsou připraveny ke spolupráci.

Až se do českého Parlamentu vrátí rozprava o ozbrojených silách či o výši obranného rozpočtu, až budeme přemýšlet, zda poskytneme plnohodnotné bojové jednotky, nebo opět nabídneme jen polní nemocnici, až začnou diskuse o strategických partnerstvích se zeměmi světa, které nikdy nemohou být našimi spojenci, uvedené statistiky nás mohou povzbudit. Například v tom, abychom se soustředili na to podstatné. Veřejnost v České republice podporuje členství v NATO. Lidé napříč generacemi i vzdělanostními skupinami citlivě vnímají, nakolik se změnila bezpečnostní situace. Armáda České republiky požívá vysokého stupně důvěry.

Půjde vesměs o úkoly, které nejsou určeny jen pro Armádu České republiky. Jsou také zadáním pro politickou reprezentaci země, které bylo do rukou svěřeno poslání tento potenciál rozvíjet a proměnit v činy. Osvědčíme se jako spolehlivý spojenec právě v době zásadních výzev pro bezpečnost nejen naši, ale i našich spojenců?

Pavel Fischer
autor je ředitel ústavu STEM a působí také jako poradce náčelníka Generálního štábu