Lze navíc předpokládat, že vzhledem k povaze nových hrozeb a nestabilitě v severní Africe a na Blízkém východě se bude NATO v příštích letech více soustředit na posilování partnerských vazeb v globálním měřítku. Nelze ani vyloučit nastolení otázky dalšího rozšiřování Aliance.

Od svého ustavení v roce 1955 Parlamentní shromáždění sdružuje zástupce parlamentů z členských a partnerských států NATO – v případě druhých zmiňovaných se jedná o poměrně nedávný trend. Hlavní přínos tohoto mezinárodního fóra je třeba vidět především ve větší angažovanosti zákonodárců v alianční politice.

Bližší seznámení s děním uvnitř Aliance umožňuje poslancům lépe rozhodovat o bezpečnostních a obranných otázkách na úrovni národních parlamentů. Parlamentní shromáždění tak Alianci v mnoha ohledech nastavuje ideální zrcadlo nálad v zákonodárných sborech jednotlivých členských států. Není proto s podivem, že se víkendového zasedání zúčastnil i generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen.

Klesající výdaje na obranu a nutnost užší spolupráce

Aliance, potažmo její jednotliví členové, se dnes vlivem vleklé hospodářské krize nachází ve svízelné situaci. Úměrně tomu pokračuje snižování výdajů na obranu. Zatímco se NATO v mnohém stále vyrovnává s odkazem studené války v podobě krize identity, kterou částečně kompenzovala přesunem těžiště zájmů za hranice euroatlantického regionu, představuje současná finanční krize pro alianční politiky a plánovače mnohem reálnější hrozbu. Jedním z diskutovaných témat pražského setkání tak byla právě otázka klesajících výdajů na obranu a to, do jaké míry může ovlivnit soudržnost samotné Aliance.

Vezmeme-li v úvahu, že některé státy vydávají na obranu podstatně více než ostatní, je nasnadě se ptát, jak dlouho může být tato situace ještě udržitelná. Stačí připomenout, že v současné době by šel spočítat na prstech jedné ruky počet členských států Aliance, kterým se daří držet své obranné výdaje kolem úrovně dvou procent národního HDP, tedy kolem pomyslné hranice, pod kterou by neměly, jak se kdysi NATO shodlo, tyto výdaje klesnout. Většina států, včetně České republiky, která se podle tohoto ukazatele nebezpečně blíží k jednomu procentu HDP, však tento závazek ignoruje.

Odpovědí na klesající výdaje má být mnohem efektivnější vynakládání omezených zdrojů, ale především daleko intenzivnější spolupráce v oblasti sdílení a akvizice vojenských prostředků. Odhlédneme-li od technických problémů, jakékoliv těsnější sdílení vojenských prostředků bude vyžadovat především dalekosáhlou politickou shodu a širokou podporu veřejnosti. A právě zde lze očekávat i posílení role národních parlamentů. Představme si na chvíli, že se například skupina států dohodne na provozování společného nadzvukového letectva. To může znamenat značné úspory nejenom co se týče pořizovací ceny letounů, ale i nákladů spojených s jejich následným provozováním.

Jak se pak ale bude postupovat v případě, že se některý z těchto států rozhodne z jakýchkoliv pohnutek společné operace neúčastnit, jako se stalo například během libyjské krize? Svrchovanost ozbrojených sil je jedním z nejvýraznějších projevů národní suverenity. Čím dál větší sdílení a integrace armádních struktur si tedy vyžádá i zásadní přehodnocení našeho chápaní suverenity. A to nebude možné bez široké politické shody a podpory veřejnosti. V tomto ohledu jsou poslanci ideálními a nezastupitelnými prostředníky mezi veřejností a národní vládou. Debata v parlamentech, a to i s pomocí Parlamentního shromáždění NATO, tak bude nedílnou součástí jakéhokoliv procesu vytváření užší společné obranné identity.

Význam partnerských vztahů poroste

Odhlédneme-li od otázky budoucí podoby obranné spolupráce uvnitř Aliance, pražské zasedání se také neslo v duchu debaty o rozšiřování spolupráce s partnerskými zeměmi. Místo pro víkendové setkání parlamentářů v tomto duchu nemohlo být vybráno lépe, neboť se uskutečnilo v prostorách pražského Kongresového centra, kde se NATO před deseti lety rozhodlo nabídnout členství sedmičce středoevropských a východoevropských zemí. O víkendu přivítali poslanci mezi sebou prezidenta Černé Hory Filipa Vujanoviče a makedonského premiéra Nikolu Grujevského, oba jako vrcholné představitele států usilujících o vstup do NATO.

Dokončení rozšiřování dále na Balkán je již pouze otázkou času. Nicméně důležitější než samotné rozšiřování, jak se delegáti o víkendu vzácně shodli, bude, jak se Alianci podaří využít možností spolupráce s nečlenskými státy. Neklid v Severní Africe, na Blízkém východě a ve Střední Asii reálně ohrožuje euroatlantický prostor a nutí Alianci navazovat nová partnerství se státy, které jsou ochotny spolupracovat a mají, ať už svou polohou či svými vojenskými schopnostmi, reálně co Alianci nabídnout. Nicméně v záplavě nejrůznějších formátů spolupráce, které NATO iniciovalo od konce studené války, se občas vytrácí ona účelovost a lepší zacílení vzájemné spolupráce tak, aby nejen odpovídala zájmům, ale rovněž potřebám konkrétních aliančních partnerů i samotné Aliance.

V podobě partnerských vztahů se rýsuje efektivní nástroj, jak může Aliance přispívat k posilování stability ve světě a nepřímo tak i k naplnění svého hlavního poslání – totiž zajišťování bezpečnosti svých členů. Dá se též předpokládat, že po stažení z Afghánistánu bude v Alianci jen malá ochota k nasazování vojsk pro velké operace v zahraničí. Na druhou stranu právě prostřednictvím nejrůznějších forem pomoci při reformě ozbrojených sil a výcvikových misí může NATO mnohem efektivněji působit v nestabilních oblastech.

Setkání poslanců v Praze tento víkend je proto třeba vnímat pohledem dlouhodobých trendů, které budou NATO ovlivňovat jak z hlediska politických a ekonomických priorit jednotlivých členských států, tak i globálních výzev a hrozeb. Tyto změny se neobjedou bez široké společenské debaty. A právě národní parlamenty představují ideální prostor pro takovouto debatu.

Jan Hamáček
autor je vedoucí stálé delegace PČR do Parlamentního shromáždění NATO a stínový ministr obrany (ČSSD)