Témata, kterými se budou představitelé zemí NATO během svého setkání zabývat, jako je například užší spolupráce v obranných akvizicích a dokončení stahování vojáků z Afghánistánu, zdánlivě jen podporují domněnku, že se bude jednat především o jakýsi udržovací summit, který nepřinese žádné zásadní závěry, jakým je například schválení nového strategického konceptu. Na druhou stranu při bližším pohledu na agendu jednání je možno říci, že tento summit může přece jen hodně napovědět o budoucím směřování Aliance a o její pokračující transformaci.

Z tohoto pohledu může mnohé odhalit právě debata ohledně dalšího angažmá NATO v Afghánistánu. Přestože potřebu zevrubného zhodnocení samotného dosavadního působení Aliance v Afghánistánu a vyhlídek této mise do budoucnosti nelze v žádném případě podceňovat, afghánská debata poukazuje na mnohem zásadnější otázku, a to jakou roli by Aliance měla do budoucna plnit v obecné rovině. V jedné chvíli mělo NATO v Afghánistánu neuvěřitelných 130 tisíc vojáků, včetně českého kontingentu. Nasazení aliančních sil v této vzdálené středoasijské zemi jasně demonstrovalo schopnost tohoto vojenskopolitického uskupení přemístit své jednotky na delší vzdálenost a po delší dobu plnit expediční mise mimo území členských států. Přes tyto nepopiratelné úspěchy si však Aliance v Afghánistánu sáhla na samotné limity spolupráce a zároveň se naplno ukázaly i přetrvávající rozdíly v úrovni technického vybavení jednotlivých národních armád a jejich dopad na akceschopnost aliančních sil a na jejich interoperabilitu. Afghánská mise z hlediska své náročnosti tak s velkou pravděpodobností představuje na dlouhé roky samotný vrchol expedičního úsilí NATO, čímž je opět nastolena otázka definování podstaty úlohy Aliance v době po skončení studené války.

Měla by se Aliance, vědoma si svých limitů, vrátit ke svému původnímu poslání a soustředit se na teritoriální obranu v rámci úzké interpretace článku 5 Washingtonské smlouvy, nebo pokračovat v rozvoji konceptu tzv. "out of area" operací v duchu afghánské mise? Již od konce studené války probíhá v Alianci v různých podobách a na různých úrovních debata o tom, zda by se NATO nemělo přeměnit v mnohem globálnějšího aktéra, který by byl schopen zasahovat v celosvětovém měřítku. Tyto tendence se poprvé naplno projevily během válek na Balkáně, kdy se NATO rozhodlo poskytnout své vojenské síly na podporu rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Kromě Balkánu a již zmíněného Afghánistánu navíc Aliance poskytla své námořní síly v boji proti pirátům u pobřeží Somálska a své přepravní kapacity na podporu mírové mise v africkém Súdánu.

Během 90. let minulého století často zaznívaly argumenty, že to budou právě hrozby mimo území členských států, které budou hlavním tmelem Aliance poté, co pominula hrozba přímé vojenské intervence ze strany Sovětského svazu. Je však tato vize Aliance jako globálního aktéra udržitelná a slučitelná s představami jednotlivých členských států? V některých případech nepochybně ano. Například americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová se během svého nedávného projevu na námořní základně Norfolk, kde sídlí i alianční centrum pro transformaci, jednoznačně přihlásila k této vizi globálního NATO.

Ve světle snahy o ukončení svého téměř desetiletého angažmá v Afghánistánu se Aliance musí potýkat s řadou dlouhodobých problémů a přes nepopiratelné úspěchy ji trápí stále se snižující výdaje na obranu většiny členských států a klesající ochota politiků a především jejich voličů podporovat další zahraniční intervence. Navíc Spojené státy z mnoha důvodů přesouvají těžiště svých bezpečnostních zájmů směrem k dynamicky se rozvíjejícímu regionu východní, jihovýchodní a jižní Asie, což se pochopitelně musí projevit v jistém poklesu jejich angažovanosti v Evropě, které v současné době nehrozí žádné významné vnější nebezpečí.

Musíme být proto realističtí a těmto trendům přizpůsobit i spolupráci uvnitř Aliance. Osobně se domnívám, že NATO by se do budoucna mělo zaměřit na jakýsi "minimalistický" přistup k rozvoji spolupráce a navázat tak na významné úspěchy jak ze své studenoválečné minulosti, tak i z předchozí dekády dominované "out of area" operacemi. Zaprvé, Aliance přes všechny peripetie představuje pevné pojítko mezi oběma břehy Atlantiku, které je reprezentováno zejména článkem 5 o společné obraně. Především však NATO nabízí díky svému charakteru unikátní politickou platformu pro vedení úzkého dialogu mezi Washingtonem a Evropou o bezpečnostních otázkách. Toto pojítko je nutné nadále potřeba udržet a rozvíjet. Evropa a Spojené státy jsou v mnoha ohledech stále nejbližšími spojenci a v rámci euroatlantického dialogu mají možnost navzájem koordinovat své postoje a dospívat k oboustranně přijatelnému a výhodnému konsenzu.

Za druhé, Aliance by měla usilovat o reformu spolupráce s partnerskými státy. V současné době má Aliance více jak 50 partnerů v různých částech světa. Tito partneři často poskytují Alianci různou formu pomoci od logistické až po vojenskou. Současná situace je nicméně poněkud nepřehledná právě díky velkému počtu a různorodosti partnerských států. Aliance by se proto měla spíše soustředit na identifikaci a prohlubování spolupráce pouze s vybranými partnerskými státy. V tomto směru bych jako směrodatné kritérium označil geografickou blízkost partnerů k Evropě. Odůvodnění pro tento argument je ve své podstatě prozaické a souvisí právě s postupně se snižujícím angažmá USA v Evropě. NATO, respektive jeho evropští členové, budou do budoucna muset prokázat větší schopnost a ochotu podílet se na řešení krizí ve svém nejbližším okolí a úzké vazby na klíčové státy regionu při tom mohou být významně nápomocny. Forma spolupráce s těmito státy by pak ideálně měla mít charakter strategického partnerství. To zároveň povede ke snížení závislosti Evropy na Spojených státech v obranných otázkách. V neposlední řadě by tento přístup měl umožnit relativně úzce vyprofilované Alianci vyhnout se zbytečné duplikaci činnosti jiných mezinárodních organizacích, jako je například OBSE, a zároveň naplno využít nabízejících se synergií.

Za třetí, Aliance by měla usilovat o rozvoj svého technologického potenciálu, a to zejména v oblasti svých expedičních schopnosti. To bude sice v období klesajících výdajů na obranu poměrně složité, ale jako možnost k překonání těchto finančních problémů se nabízí iniciativa současného generálního tajemníka NATO Anders Fogh Rasmussena "Smart Defense" – tedy co nejužší spolupráce mezi spojenci v oblasti vývoje a akvizice vojenských systémů. Aliance díky přijetí a implementaci této iniciativy může i nadále disponovat jedinečnými a nenahraditelnými schopnostmi sloužícími k zajištění přepravy svých jednotek, vybudování jejich logistického zázemí a popřípadě i k provádění komplexního leteckého průzkumu. Tyto unikátní schopnosti by pak měla Aliance být připravena v případě potřeby poskytnout v rámci nejrůznějších humanitárních misí pod patronací OSN.

Nicméně vybudovat tyto schopnosti a udržet je nebude v žádném případě levné a vyžádá si značné finanční prostředky, které si v současné době mohou zchudlé státní kasy členských států jen těžko dovolit. V tomto ohledu bude proto nutné využít co nejvíce možnosti spolupráce v oblasti sdílení vojenských prostředků, a to jak v rámci NATO, tak i prostřednictvím stále ambicióznější obranné iniciativy Evropské unie. To si bezpochyby vyžádá i zásadní přehodnocení některých konvenčních představ o fungování obranných sil. Kromě prohlubování spolupráce bude nepochybně výhodné a do určité míry i nevyhnutelné, aby se armády zejména malých a středně velkých členských států, jako je Česká republika, dále specializovaly, především na vybrané segmenty vojenských technologií, a v ostatních oblastech více spoléhaly na spojence. Pouze takovýto postup bude mít šanci na úspěch za situace, kdy nelze očekávat masivní nárůst výdajů na obranu. Může napomoci k udržení technologické převahy vojenských sil NATO a také přispět k posílení kultury spolupráce v rámci Aliance, především její evropské části.

Summit NATO v Chicagu 2012 - speciální příloha natoaktual.cz

Úkolem NATO sice primárně není zajišťovat plnění humanitárních misí, ale díky svým schopnostem a zkušenostem z operativního nasazení svých jednotek může nezanedbatelnou měrou přispět k jejich úspěšné realizaci, byť "pouze" jako jeden z partnerů.

Je velice těžké odhadnout, jakým směrem se bude ubírat vývoj ve světě, jak tento vývoj ovlivní spolupráci uvnitř Aliance a jaké požadavky budou v důsledku na NATO v budoucnu kladeny. Je však zcela zjevné, že nadcházející roky a desetiletí budou obdobím, kdy bude Aliance muset mnohem realističtěji přistupovat k pozici, jakou bude zaujímat nejen na globální scéně, ale především v Euroatlantickém prostoru.

Jan Hamáček
autor je stínový ministr obrany ČSSD a vedoucí stále delegace Parlamentu ČR do Parlamentního shromáždění NATO