Vývoj konfliktu po zapojení Ruska
Blízký východ je v současnosti zdrojem potenciální hrozby pro státy Severoatlantické aliance minimálně ze tří základních důvodů. Tím prvním je nová dynamika občanského konfliktu v Sýrii. Od doby, co Rusko přešlo od počáteční strategie obranného zajištění perimetru klíčových lokalit do aktivního útoku, podařilo se syrským vládním jednotkám, za podpory šíitských milicí z Iráku, íránských Revolučních gard a Hizballáhu, konsolidovat své pozice a protirežimní povstalce postupně uzavřít na severu kolem města Aleppo. Významnou úlohu v tomto směru sehráli rovněž Kurdové z Jednotek lidové obrany (YPG).
Klíčová role RuskaRusko by mohlo snadno využít své aktuální pozice a prostřednictvím války v zastoupení, v daném případě podporou kurdským milicím, rozdmýchat a udržovat občanský konflikt v Turecku. Bezpečnostně-politická destabilizace země, která hostí přes dva miliony syrských uprchlíků, by pro Evropu znamenalo nový krizový scénář. |
Pokud by se assadovské koalici podařilo eliminovat zbývající komunikačně-logistické kanály opozice vedoucí do Turecka, ocitnou se protirežimní jednotky pod úrovní bojeschopného minima. V takovém případě je zaprvé možné, že se bojovníci z řad umírněné opozice začnou přidávat na stranu radikálních hnutí, jako například Fronta An-Nusra. Zadruhé by hrozící eliminace opozičního hnutí mohla vést k vyhrocené reakci ze strany sunnitských zemí regionu. Obojí by roztočilo další spirálu násilí a podnítilo pokračování uprchlické krize.
Zásadním aspektem budoucího vývoje bude posilování role kurdských milicí, které již v tuto chvíli mají pod kontrolou valnou většinu syrsko-tureckého pohraničí. Dlouhodobým záměrem syrských Kurdů je přitom propojení všech oblastí na severu Sýrie, což v praxi znamená stoprocentní kontrolu hraniční linie syrsko-tureckého pomezí. Momentálně Kurdům stojí v cestě asi dvacetikilometrový pás ovládaný opozicí, a přibližně stokilometrové pásmo pod kontrolou Islámského státu (IS).
Přečtěte si související texty na natoaktual.cz: |
Nastalé rozložení sil by nicméně mohlo vést k eskalaci konfliktu mezi syrskými Kurdy a Tureckem, které již zahájilo dělostřeleckou kampaň proti kurdským pozicím na severu Sýrie. Paradoxem zůstává, že jakkoliv jsou jednotky YPG podporovány Ruskem v boji proti sunnitské anti-assadovské opozici, jsou zároveň hlavním spojencem USA v boji proti IS na území Sýrie. USA tak v boji s IS podporují a primárně spoléhají na skupinu, již jejich alianční partner považuje za teroristickou organizaci.
Na podzim do dynamiky konfliktu vložila ještě roztržka mezi Ruskem a Tureckem. Eskalace přímého konfliktu je značně nepravděpodobná. Jak bylo nicméně možné pozorovat na případu Krymu a východní Ukrajiny, metody nepřímé konfrontace jsou mnohdy daleko efektivnějším způsobem oslabení nepřítele. Rusko by mohlo snadno využít své aktuální pozice a prostřednictvím války v zastoupení, v daném případě podporou kurdským milicím, rozdmýchat a udržovat občanský konflikt v Turecku. Bezpečnostně-politická destabilizace země, která hostí přes dva miliony syrských uprchlíků, by pro Evropu znamenalo nový krizový scénář.
Problematika rozpadu IS
Uzavření příměří mezi stranami občanské války v Sýrii by mohlo Rusko využít k uvolnění rukou a vklínit se do čela koalice bojující proti IS, v níž mělo Rusko doposud spíš jen symbolickou roli. Tím by zaprvé legitimizovalo svou přítomnost v Sýrii, především by však posílilo svůj vzrůstající vliv na Blízkém východě. Orientace vojenských prostředků proti IS by každopádně urychlila jeho implozi. Již nyní je pod nátlakem leteckých útoků mezinárodní koalice a pozemní ofenzivy irácké armády, šíitských milicí, kurdských jednotek pešmergů i YPG.
V daném kontextu jsou pravděpodobné dva, vzájemně nevýlučné, scénáře. Pod čím větší tlak se bude IS dostávat, o to frekventovanější budou teroristické útoky na území jeho nepřátel. Rostoucí počet sebevražedných atentátů ať už v Bagdádu, na území ovládaném syrskými vládními jednotkami či v zahraničí, je toho důkazem. Vedle eskalující agresivity IS v podobě rozpoutání kampaně teroristických útoků se dá očekávat i jeho postupné etablování v chaosem zmítané Libyi.
I přesto, že počet bojovníků IS poklesl na přibližně patnáct tisíc mužů, stále má tendenci radikály přitahovat. S postupným oslabováním však budou jeho řady řídnout, přičemž radikálové s bojovou zkušeností budou hledat nové formy a místa uplatnění, podobně jako po konci sovětsko-afghánského konfliktu. Návrat/příchod do Evropy, přesun do Libye, svévolný rozptyl po regionu, případně vytvoření nové fronty boje ve jménu radikálního fundamentalistického Islámu jsou důsledky, jež mohou přímo ohrožovat bezpečnost a zájmy aliančních členů jak uvnitř, tak vně svých hranic.
Potenciál nové uprchlická krize
Přečtěte si další texty Martina Dunaje na natoaktual.cz: |
Jeden z aspektů boje proti IS se navíc může mezinárodnímu společenství vrátit jako bumerang, a to v podobě sílící uprchlické krize. Většina syrských uprchlíků utekla primárně před assadovským terorem, nikoliv IS, konec bezcílného bombardování civilistů by mohlo úprk obyvatelstva oslabit.
Zásadnější hrozba nicméně dřímá v možné eskalaci mezietnického a mezináboženského násilí. S postupující ofenzivou a teritoriální expanzí syrských i iráckých Kurdů totiž dochází k cílené perzekuci sunnitských Arabů, kdy z jedné strany na ně útočí šíitské milice, zatímco z druhé kurdští sunnité, kteří je hromadně vyhání z jimi obývaného území. Nekontrolovatelné etnické čistky ze strany milicí by mohly prohloubit humanitární krizi, podnítit další vlnu exodu arabského obyvatelstva směrem do Evropy a být zásadní překážkou v post-konfliktní stabilizaci regionu.
Role pro NATO
S Libyí na pamětiNeschopnost vytvoření efektivního rámce pro rekonstrukci post-konfliktní Libye vedlo k rozpadu státních struktur, chaosu a vytvoření podhoubí pro destabilizaci celého regionu. Právě příklad Libye by měla mít Aliance na paměti při formulování politiky svého angažmá na Blízkém východě. |
Před Severoatlantickou aliancí tak v současnosti vyvstává několik zásadních problémů. Ať už to je potenciální hrozba zavlečení Turecka do mezinárodního konfliktu, popřípadě hybridní války, nekontrolovaný rozptyl islamistických radikálů, etnické konflikty, boj o moc nad dobytým územím či další vlna uprchlické krize.
Severoatlantická aliance by se tak měla zaměřit na realizaci tří svých elementárních principů Strategické koncepce formulované na Lisabonském summitu v roce 2010, a podílet se tak na budování podmínek pro udržitelný mír a stabilitu v regionu. Neschopnost vytvoření efektivního rámce pro rekonstrukci post-konfliktní Libye vedlo k rozpadu státních struktur, chaosu a vytvoření podhoubí pro destabilizaci celého regionu. Právě příklad Libye by měla mít Aliance na paměti při formulování politiky svého angažmá na Blízkém východě.
- Posílení kolektivní obrany
NATO by mělo posílit svou přítomnost v Turecku, podobně jako ji posílilo v Pobaltí a Polsku. Jak za účelem odstrašení ať už konvenčního útoku na člena Aliance, nebo „hybridní“ agrese. Tento krok by měl i symbolický rozměr, neboť by potvrdil princip soudržnosti a solidarity ještě víc, než pouhá dočasná dislokace systémů protivzdušné obrany.
NATO by mělo rozmístit své jednotky na turecko-syrské hranici. Zaprvé by tak mohly zajišťovat bezpečnost turecké hranice, na které hrozí přeshraniční střety mezi tureckou armádou a kurdskými milicemi, jež by mohly ohrozit úspěšné řešení současného konfliktu. Zadruhé by se podílely na monitorování a prevenci nelegálního přechodu hranic uprchlíky nebo členy radikálních islamistických skupin.
NATO by tak zároveň rozšířilo perimetr ochrany svých členů před uprchlickou krizí, který je v současnosti až za hranicemi Turecka v Egejském moři. Patrně nikoliv náhodou se podle průzkumů veřejného mínění z podzimu loňského roku staví pozitivně k NATO pouze 23 procent turecké populace. - Krizový management
NATO by se prostřednictvím politických i vojenských nástrojů mělo zapojit do post-konfliktní stabilizace bezpečnosti a rekonstrukce regionu. Jednotky NATO by například mohly asistovat při ochraně humanitárních pracovníků. V případě přetrvávajícího občanského konfliktu na východě Turecka by se Aliance měla aktivně angažovat ve vynucení jeho ukončení.
Za účelem efektivní eliminace IS a ukončení konfliktu v Sýrii by NATO mělo začít vést konstruktivní dialog s Ruskem. Prostřednictvím daného dialogu by se zároveň mělo snažit předejít další eskalaci napětí mezi Tureckem a Ruskem.
Přítomnost jednotek NATO na hranicích by zároveň fungovala jako brzdný mechanismus pro případ odhodlání Turecka podniknout pozemní invazi do Sýrie. - Kooperativní bezpečnost
Obnovení asistenční mise pro výcvik Iráckých ozbrojených složek je předpokladem nejen k tomu, aby byl Irák schopen efektivně převzít kontrolu nad územím ovládaným IS, ale aby byl v budoucnu schopen efektivně čelit případným dalším povstaleckým tendencím.
NATO, jako neutrální aktér, by mohlo v budoucnu podílet na odzbrojení povstaleckých skupin původně bojujících proti IS, případně kontrole cirkulace zbraní v regionu. Masivní množství volně dostupných zbraní dodaných opozičním skupinám nyní působí jako zásadní element neschopnosti pacifikovat milice působící na severu Afriky.
NATO by mělo aktivně spolupracovat s Jordánskem na posílení jeho vnitřní bezpečnosti a politické stability, pro případ napadení země jednotkami IS. Speciální úsilí by mělo být zároveň věnováno spolupráci se zeměmi Rady pro spolupráci arabských zemí v Zálivu a harmonizaci společného postupu při vytváření dlouhodobě stabilní bezpečnostní struktury na Blízkém východě. Úspěšná spolupráce s Katarem a Spojenými arabskými emiráty byla demonstrovaná již při alianční operaci v Libyi.
Martin Dunaj
autor studuje Bezpečnostní studia Blízkého východu, Kavkazu a Střední Asie na University of St. Andrews