natoaktual.cz

Summit NATO 2023

Speciální příloha
k summitu ve Vilniusu

  • natoaktual.cz
  • Zpravodajství
  • Informační centrum o NATO
  • nato.idnes.cz

  • Nečekaná trhlina mezi Moskvou a Ankarou pár měsíců poté

    9. února 2016  10:13
    Michael Romancov, Metropolitní univerzita Praha
    Dnešní syrsko-ruská ofenzíva u Aleppa dále prohlubuje humanitární krizi syrských uprchlíků hledajících útočiště v Turecku, a tím tak přispívá i ke zvyšování napětí mezi Moskvou a Ankarou.  

    V červnu 2015 si Vladimir Putin a Recep Tayyip Erdogan ještě třásli rukou. Nyní údajně ruský prezident svému tureckému protějšku ani nezvedá telefon. | foto: kremlin.ru

    Shodou okolností 4. února 2016 sdělil oficiální představitel Ministerstva obrany, generálmajor Igor Konašenkov, že se Turecko připravuje ke vpádu do Sýrie. O tři dny později prohlásil na adresu generálního tajemníka NATO, že jeho vyjádření, podle kterého ruské aktivity vedou k růstu napětí a zesilují vlnu běženců, jsou hlouposti. Aktivity ruských letecko-kosmických sil vyvolávají napětí maximálně u teroristů, kteří ztrácejí půdu pod nohama, což je ostatně přesně to, oč Rusku od začátku jde, a Moskva to nijak neskrývá. Ostatně to nebylo Rusko, kdo uvedl celý Blízký východ do chaosu, ale neodpovědná a lehkovážná politika států NATO.

    Tato dvě stanoviska, ostatně stejně jako jakákoli jiná, velmi přesně ilustrují, jak Kreml vnímá své angažmá v Sýrii/na Blízkém východě a jaký je jeho vztah k NATO, respektive jeho jednotlivým členům. Zatímco Rusko bojuje za dobrou věc, NATO a jeho jednotliví členové v lepším případě překáží, v horším pak škodí. Nejvíc pak Turecko a USA.

    Posledních dvacet let přitom byly vztahy mezi Ruskem a Tureckem nejenom v zásadě nekomplikované, ale v mnoha ohledech nadstandardně dobré.

    Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by mezi oběma stranami existovala nějaká významná sporná témata, a to dokonce ani po zahájení ruského angažmá v Sýrii na konci záři loňského roku. Ještě 20. října se obě strany shodly, že budou společně bojovat proti terorismu. O deset dní později přinesla agentura Sputnik interview s bývalým tureckým ministrem zahraničních věcí, v němž byly citovány cifry dokazující stále rostoucí objem ekonomické výměny, Turecko se, i díky sankcím, které na Rusko byly ze strany EU a USA uvaleny po anexi Krymu, mělo stát hlavní tranzitní zemí pro ruský plyn do Evropy a na prosinec byla naplánována návštěva prezidenta Erdogana v Kazani.

    Po sestřelení ruského letadla se vše změnilo, a to takovou rychlostí, která snad naposledy byla k vidění v červnu 1941. Z Erdogana se stal zrádce (a mnozí ho přirovnávali k Hitlerovi), Turecko vrazilo Rusku „dýku do zad“, najednou se ukázalo, že dlouhodobě spolupracovalo a stále spolupracuje s teroristy z Islámského státu (IS), atd., atp. Vedle kritiky aktuální byly okamžitě vyvolány obrazy dávné minulosti a Rusům bylo připomněno, že Turci jsou odvěcí nepřátelé, které je třeba bít, kdykoli se k tomu najde příležitost!

    Moskva, poté, co se cítila být zrazená a pokořená, zareagovala bleskurychle a zcela v rozporu s hospodářskou i politickou logikou. Turecko okamžitě vystřídalo Ukrajinu na pozici nepřítele č. 1, tureckým společnostem bylo v podstatě zakázáno působit na ruském trhu, Rusové byli vyzváni, aby přestali u Turků nakupovat (jde zejména o textil a některé potraviny) a jezdit tam na dovolenou. Kvůli tomu byl zrušen i bezvízový styk (Rusko zase s až tak velkým množstvím zemí bezvízový styk nemá), což vyvolalo i reciproční reakci Ankary.

    Přímý střet nepravděpodobný

    Turecko už s Ruskem nemá společnou hranici a ruská přítomnost na jihu, tedy v Sýrii, není tak zásadní, aby Moskva mohla počítat s pozemní invazí. Důvodem pro přímou konfrontaci by asi mohlo být nějaké masivní narušení současného statu quo, například kdyby Turecko pro ruská plavidla uzavřelo Bospor a Dardanely.

    V zájmu udržení prestiže tak Putin obětoval robustní hospodářské vztahy, akceptoval, že se na jihu vynořil nový nepřítel a již zmíněným tlakem na podnikatele, kteří na obchodu s Tureckem byli závislí, zhoršil již tak špatnou situaci již tak silně oslabené střední třídy. V jistém ohledu to připomíná nesmyslné zteče, do kterých během války vojáky hnali jejich velitelé. Oběti byly nepodstatné, důležitý byl dojem.

    Doufejme, že navzdory vybičované rétorice, odmítání schůzky na nejvyšší úrovni, o kterou Erdogan opakovaně žádal, a nekonečnému proudu obvinění ze lží, výsměchu a verbálních urážek, k přímému vojenskému střetu mezi Ruskem a Tureckem nedojde. Ponecháme-li stranou extrémní názory o nezbytnosti jaderného úderu (mezi jinými se takto vyjádřil i v Česku známý Vladimír Žirinovskij), snad můžeme spoléhat na vítězství zdravého rozumu. Rusko si jistě je vědomo, že Turecko již dávno není „nemocný muž na Bosporu“, ví, jak silné jsou jeho ozbrojené síly i to, že – na rozdíl od Ruska – Turecko má spojence.

    Navíc dnes Turecko, oproti dobám jak carským, tak i komunistickým, s Ruskem nemá společnou hranici a ruská přítomnost na jihu, tedy v Sýrii, není tak zásadní, aby Moskva mohla počítat s pozemní invazí. Důvodem pro přímou konfrontaci by asi mohlo být nějaké masivní narušení současného statu quo, například kdyby Turecko pro ruská plavidla uzavřelo Bospor a Dardanely. O této možnosti se mohutně spekulovalo a někteří ruští právníci uznávali, že by Ankara za určitých okolností dokonce mohla být v právu, ale pokud tak Turecko neučiní bez zjevné příčiny, není pravděpodobnost takového kroku, a tedy další eskalace, vysoká.

    Přečtěte si další texty Michaela Romancova pro natoaktual.cz:

    To však v žádném případě neznamená, že by Rusko nemohlo a nechtělo Turecku, NATO a Evropské unii škodit jinak. Současný Blízký východ, respektive oblast východního Středomoří, kde leží Řecko a Kypr, k tomu poskytuje téměř nepřeberné množství příležitostí (a právě tak postsovětský prostor, jakož i vlastní Ruská federace, představuje prostor pro možné turecké protiakce). Co všechno připadá v úvahu?

    Se stoprocentní jistotou lze předpovídat pokračování propagandistického boje, kdy ruské aktivity jsou vydávány za jediné legální a legitimní (protože Moskva podporuje vládu), zatímco všichni ostatní podporují „teroristy“. Právě tak se je možné spolehnout na selektivní vyhlašování společného boje proti společnému nepříteli, jímž by měl být IS, jakkoli jím není. S pravděpodobností hraničící s jistotou se dá očekávat „pomsta“ zrádným Turkům, které mimořádně silně pálí existence kurdské menšiny na východě tureckého území.

    Boj o celý region

    Sýrie je opravdový spojenec, a jestliže vydrží, tak region už nebude kontrolovat Katar a USA, ale Rusko a Sýrie. A to se týká i plynovodů do Evropy. Díky tomu, že se z Kaspického moře podařilo zasáhnout cíle 2500 – 3000 kilometrů vzdálené, Moskva ukázala, že americký protiraketový štít v Evropě je k ničemu.

    Moskva se již nechala slyšet, že Kurdové jsou spojenci. V tento okamžik nic nenasvědčuje tomu, že by se Kurdové, mimochodem nejpočetnější etnikum bez vlastního státu na světě, svého státu díky podpoře Kremlu dočkali, ale vedle faktu, že se tato karta bez velkých nákladů dá hrát do nekonečna, tu jsou příklady kvazistátních entit, které Moskva v posledních letech na úkor Gruzie a Ukrajiny vytvořila.

    V neprospěch takového scénáře, vedle toho, že by vznik nezávislého Kurdistánu asi příliš nepotěšil Teherán, však opět hovoří fakt, že Rusko něco takového nejspíš nezvládne v oblasti, která neleží bezprostředně vedle jeho hranic.

    Moskva však může, opět s vynaložením relativně malých prostředků, zásadně promlouvat do „překreslování“ hranic, kterému se region, zdá se, nejspíš nevyhne. Díky postu stálého člena RB OSN, který umožňuje (ne)přiznat mezinárodní legitimitu jakékoli změně (jak důležité to je, ukazuje například Jižní Súdán), se jedná i o schopnost dodávat svým spojencům zbraně a informace. V tento okamžik neexistuje důvod domnívat se, že by mělo dojít k její ztrátě, či alespoň k jejímu poklesu. Na jakém půdorysu se ruské úvahy pohybují?

    Dobrou představu si můžeme učinit pokud necháme zaznít slova odborníka, jímž v našem případě bude bývalý náměstek ministra obrany SSSR, dnes generálmajor v.v. a prezident ruského Kolegia vojenských expertů, autor dvousvazkového díla Základy všeobecné teorie války Aleksandr Vladimirov. V rozhovoru, který v říjnu loňského roku poskytl listu „Kultura – duchovní prostor ruské Eurasie“ označil za hlavní cíl angažmá v Sýrii kontrolu Středozemního moře a plynovodů do Evropy.

    Generálmajor Vladimirov tvrdí, že v Sýrii Rusko poprvé po dlouhé době přistoupilo k akci tehdy, kdy mu to vyhovovalo. Rusko tedy nereagovalo, ale donutilo ostatní reagovat na vlastní kroky. Navíc na cizím území, a za cenu malých ztrát, vede válku za vlastní přežití. Kdo přežití Ruska nejvíce překáží? Samozřejmě, že USA, které Rusku a jeho zájmům škodí i v Sýrii. I když je s nimi částečně nutné spolupracovat a koordinovat některé akce, nelze pustit ze zřetele, že Amerika Rusku škodila, škodí a vždy škodit bude!

    Vladimirov je přesvědčen, že se z ruského angažmá nemůže stát druhý Afghánistán, protože Moskva nemá v úmyslu kontrolovat syrské území. V Sýrii se nejedná o podporu jedné strany konfliktu, ale jde o podporu oficiální vlády. Rusko nevede boj proti islámu, nebo nějaké jeho větvi, ale chce nastolit mír a spravedlnost pro všechen lid Sýrie. Ostatně Putin zdůraznil, že islám je významné náboženství a i když je Rusko reprezentantem křesťanské civilizace, tak není proti islámu, ale naopak bojuje proti těm, kdo nepřejí jeho rozvoji.

    A kdo si rozvoj islámu nepřeje? I v tom má Vladimirov jasno, neboť k tomu došlo v důsledku liberální fašizace arabského obyvatelstva a muslimské civilizace!

    Rusko musí vydržet a zvítězit! Sýrie je opravdový spojenec, a jestliže vydrží, tak region už nebude kontrolovat Katar a USA, ale Rusko a Sýrie. A to se týká i plynovodů do Evropy. Díky tomu, že se z Kaspického moře podařilo zasáhnout cíle 2500 – 3000 kilometrů vzdálené, Moskva ukázala, že americký protiraketový štít v Evropě je k ničemu. A nejen v Evropě! Takové lodě, ze kterých byly odpáleny rakety z Kaspiku, mohou být rozmístěny kdekoli. Na Baltu, stejně jako v Tichém oceánu!

    Díky tomu, a pokud se podaří využít skvělých vztahů s Íránem, Kurdy a Izraelem, vzniknou na Blízkém východě takové podmínky, že všem bude jasné, že Američany již nikdo nepotřebuje. Při následné přestavbě arabského světa se Rusko dostane do pozice důvěryhodného strategického partnera pro všechny, kteří bojují proti teroristům. Jejich největším producentem jsou režimy v Kataru a Saúdské Arábii, kterých už všichni mají plné zuby. Bude zapotřebí skoncovat s nimi silou, přičemž se Moskva neobejde bez spolupráce s Washingtonem. Aby k tomu došlo, stačí počkat na příhodný teroristický útok, což může nastat do dvou let...

    I když je generálmajor Vladimirov soukromou osobou, je zřejmé, že takový způsob myšlení, respektive argumentace, jsou v Rusku přijímány s nadšením. Rusko však na samostatné akce proti celému zbytku světa, jako v dobách studené války, nemá prostředky a asi ani vůli. Čína se do blízkovýchodního dobrodružství nepožene, Írán se bude především starat o své zájmy (stejně jako v minulosti čas od času mohou být shodné, ale 90. léta jasně ukázala, že Teherán nebude představy Moskvy ani upřednostňovat, ani se jim podřizovat) a žádný další silný hráč není k dispozici.

    Nevíme zda, a pokud ano, tak kdy, se Moskvě podaří v Sýrii „zvítězit“ (a protože Putin neřekl, co vítězství (ne)bude, tak jím může být cokoli), ale pokud jde o vztah k Turecku, zdá se být zřejmé, že Kreml mimořádně špatně nese fakt, jakým způsobem si Ankara dovolila jednat. Tedy přesně stejným způsobem, jakým Moskva jedná s Kyjevem! Fakt, že se Turci nezalekli rozlohy, zásob ropy a plynu, připojení Krymu, ale ani jaderných zbraní, je vnímán jako vážná ztráta tváře. A bolí o to více, že Putin dostal políček od „pouhé“ regionální mocnosti a přitom ten, kdo měl narazit první (byť nezbytně ne v Turecku) měl být neschopný a měkký Obama, pod jehož „vedením“ se měla rozplynout (asi nikdy neexistující) americká unipolarita. Místo toho Moskva na vlastní kůži okusila, že skončila bipolarita.

    Michael Romancov
    autor působí na Institutu politologických studií FSV UK a Metropolitní univerzitě Praha

    natoaktual.cz

    Barista i záchranář u kanónu

    Říjen 2019

    Poprvé v historii nechala armáda záložáky pálit z kanónů ostrými

    Dny NATO v Ostravě

    Září 2019

    Dny NATO navštívilo 220 tisíc lidí, ukázaly i nové vrtulníky pro armádu.

    Továrna na instruktory

    Červenec 2019

    Britský poradní tým s pomocí Čechů vyškolil už přes 9 500 vojenských instruktorů.

    Mraky prachu, vedro a léčky

    Červen 2019

    Jak vypadá příprava českých vojáků na misi v africkém Mali.

    Partneři portálu

    NATO PDD iDnes.cz Newton Media