Budoucnost tanků na rozcestí: hledání smyslu a koncepce

Téma je aktuální i pro střední Evropu. V České republice proběhla debata, zda si tanky ponechat či tuto kapacitu zrušit. V sousedním Polsku naopak probíhá debata přesně opačná o možném rozšíření tankové kapacity v řádu stovek kusů.

Tanky transformují válku

První koncepty vojenských vozidel, jež by se dala označit za předchůdce tanků, se objevily již v 19. století; zpravidla šlo o parní samohybné platformy pro děla. Tanky v dnešním smyslu se objevily na bojišti I. světové války a v jejím závěru hodně přispěly k úspěchu finální ofenzívy Dohody. Tehdejší tanky ale byly vesměs pomalými a neohrabanými "krabicemi" pro podporu pěchoty a toto pojetí jejich nasazení pak ve většině zemí dominovalo řadu let. Našla se ovšem i menšina vizionářů, kteří pochopili, že unikátní kombinace motoru, pancíře a děla, jakou tank nabízí, znamená zásadní kvalitativní zlom ve válčení. Tanky neměly být pouhými nástroji pro podporu pěšáků, ale jejich početné formace se měly stát přímo strategickými údernými silami, které by prolomily linii nepřítele a vyřadily jeho vojenská, politická a ekonomická centra, což by zákonitě způsobilo rychlý konec války.

Tak se v Německu zrodila koncepce "Blitzkrieg" a v Sovětském svazu velice podobná "hloubková operace", kdežto v západních demokraciích se podobné názory vizionářů (jakými byli Charles de Gaulle, J. F. C. Fuller nebo George Patton) obvykle setkávaly s pohrdavým odmítáním. Až průběh II. světové války potvrdil, že tito muži měli pravdu a že tanková vojska skutečně mohou být rozhodujícím prvkem moderní války. To se potom ukázalo i v řadě konfliktů v éře studené války, ať to byla Korea, boje mezi Izraelci a Araby, indicko-pákistánské války, válka Iráku s Íránem nebo střety v Angole. To všechno se zároveň dalo chápat i jako příprava obou bloků bipolárního světa na III. světovou válku, která se měla odehrát mj. ve formě bojů mohutných tankových sil v Evropě.

Země NATO na straně jedné a Sovětský svaz na straně druhé soupeřily ve vývoji tanků, které odrážely jejich taktické a strategické priority. K válce mezi Severoatlantickou aliancí a Varšavskou smlouvou naštěstí nedošlo, ovšem četné zmodernizované produkty těchto intenzivních "tankových závodů" stále představují páteř pozemních sil ve většině zemí světa.

Dvě konstrukční filozofie

Laikové často pokládají otázky typu: "Který tank je nejlepší? Je lepší americký Abrams, nebo ruský T-90?" Ale na takové dotazy se v podstatě objektivně odpovědět nedá, neboť "západní" a "východní" konstrukční školy vyšly ze zásadně odlišných předpokladů a praktikovaly úplně jiné principy. Ony otázky by musela doplnit řada upřesnění ohledně podmínek a prostředí, pro které by ono srovnání mělo platit, a teprve potom by se (možná) dalo rozhodnout. Pro obě dvě konstrukční školy ale platí, že nejspíše dospěly k limitu svých možností. USA a země západní Evropy kráčely cestou zvyšování ochrany tanků prostřednictvím stále odolnějších pancířů, jež ale logicky zvyšovaly hmotnost tanků, takže nejlepší západní tanky (jako M1A2 Abrams nebo Leopard 2A6) se blíží hranici 70 tun, což samozřejmě znamená logistické problémy; tyto typy obrněnců se nezřídka setkávají s tím, že je mnohé mosty (např. na Balkáně) zkrátka neunesou.

Silnou stránkou západních typů ale byly špičkové systémy řízení palby, jež umožňovaly zásah první ranou na skutečně velké vzdálenosti. Rekord dosud drží britský Challenger, který v roce 1991 zničil irácký T-62 na neuvěřitelných 5110 m. Sovětský svaz se naopak rozhodl vsadit na zmenšování siluety, což mělo snížit riziko, že bude tank zjištěn a zasažen. Z toho důvodu byly do sovětských obrněnců od 60. let standardně instalovány nabíjecí automaty, díky čemuž klesl počet členů osádky na tři (nebyl potřeba nabíječ), takže se mohla zmenšit věž. Stinnou stránku tvořil fakt, že osádka pracuje takříkajíc "obložená" municí, a tudíž v případě zásahu a exploze nemá takřka žádnou šanci na přežití, zatímco vojáci v západních tancích často vyváznou živí i z kompletně zničeného tanku. Nižší fyzickou odolnost svých strojů se SSSR snažil "suplovat" také používáním dynamického pancéřování a systémů aktivní ochrany, zatímco horší systémy řízení palby kompenzovala schopnost odpalovat z děl řízené protitankové rakety. Lze říci, že v těchto oborech dosáhl Sovětský svaz náskoku.

Dědictví studené války

V současné době dominují v arzenálech a na trhu vozidla, jež jsou vesměs zmodernizovanými verzemi typů ze studené války. Ze západních je to americký M1 Abrams, německý Leopard 2, britský Challenger 2 a nejnovější z nich, francouzský Leclerc (jako jediný opatřený nabíjecím automatem, a proto disponující jen tříčlennou osádkou), kdežto "východní" konstrukční školu nyní reprezentují ruské T-72, T-80 a T-90 (který je v podstatě "syntézou" dvou předchozích) a také ukrajinský T-84 (vycházející z T-80). Dále je třeba zmínit izraelské tanky série Merkava, zřejmě vůbec nejodolnější obrněnce světa, jež tak trochu kombinují západní a východní prvky pro zvýšení ochrany. Je ale příznačné, že v USA ani západní Evropě prakticky nebyl od konce studené války vyvinut skutečně nový typ tanku. Poněkud stagnuje i evoluce výzbroje; několik zemí vyvinulo a úspěšně vyzkoušelo 140mm děla, ale v praxi se dosud zůstává u osvědčené ráže 120 mm (byť vznikají nové typy munice).

Trochu odlišná je situace v Rusku, kde vznikla řada nových projektů, avšak teprve nyní se do konečné fáze dostává typ T-99 Armata, jenž by mohl být prezentován snad už v roce 2014. Oficiálně o něm není známo téměř nic, obecně se očekává, že onu "slepou uličku" ruské konstrukční školy "prolomí" tím, že jeho věž bude bez osádky, resp. celá osádka se bude nacházet v korbě. Armata podle všeho představuje zjednodušenou podobu dříve hodně diskutovaného typu T-95, který však nakonec nepostoupil do sériové výroby kvůli vysoké nákladnosti. Oba typy se patrně budou lišit výzbrojí, jelikož u T-95 se počítalo s kanonem větší ráže; mluvilo se o 135 mm a funkční demonstrátor nazývaný Objekt 195 měl kanon ráže dokonce 152 mm, zatímco sériový obrněnec Armata bude nejspíše opatřen zdokonalenou podobou nyní standardního ruského kanonu ráže 125 mm. Co je ovšem zcela nepochybné, to je přinejmenším přesvědčení armády Ruské federace, že "klasický" tank i nadále představuje účinný a nezbytný prvek výzbroje.

Asijské tankové ambice

Stejné přesvědčení můžeme pozorovat i u řady asijských zemí, jejichž tankové programy byly řadu let "ve stínu" USA, západní Evropy a Ruska. V současné době však lze říci, že řada zemí v Asii již disponuje kvalitními obrněnci vlastního původu, jež se v některých ohledech mohou měřit se světovou špičkou. O tom ostatně svědčí také velké ambice těchto států uspět se svými typy na světovém zbrojním trhu. Na prvním místě se samozřejmě jedná o Čínu, jejíž současné tanky jako ZTZ-98 a ZTZ-99 již z hlediska základní konstrukce představují naprosto svébytné produkty (třebaže u některých prvků je zřejmě přítomen zahraniční vliv). Kromě toho se jedná o Pákistán, resp. jeho tank Al Khalid, zkonstruovaný s čínskou asistencí a zamýšlený zejména jako nabídka pro země islámského světa.

Nový, skutečně velice pokročilý tank zvaný Type 10 představilo Japonsko, zatímco v Jižní Koreji vznikl typ K2 Black Panther. Jeho technologie se staly základem i pro nový turecký tank Altay. Z asijských zemí je nutno zmínit ještě Indii, kde byl vyvinit tank Arjun, byť tento ambiciózní projekt (na rozdíl od většiny dříve jmenovaných) pronásledují potíže a nezdá se, že by se pro něj rýsovaly nějaké velké exportní úspěchy.

Pravý opak platí zejména pro nové tanky čínské a pákistánské, které již do zahraničí zamířily. Spolu s exportními verzemi ruského T-90 se z hlediska současnosti a nejbližších několika let jedná o jasné favority světového trhu, protože tanky od těchto tří států by (podle prognózy od Forecast International) měly získat bezmála dvě třetiny všech "tankových" kontraktů na světě, takže na všechny americké a západoevropské typy zbude celkově jen zhruba třetina. Tato pro Západ ne právě lichotivá předpověď je další indicií, jež odráží současnou nerozhodnost západních zemí, co se týče otázky budoucnosti tanků jako druhu zbraně, což ostře kontrastuje s plány asijských zemí a Ruska, které jim nadále přikládají klíčový význam.

Proč jsou tanky třeba?

Zdá se, že na Západě stále hodně silně rezonují předpovědi, jež se objevily krátce po skončení studené války a vzniku multipolárního světa. Zdánlivý konec velkých symetrických konfliktů, rozmach zahraničních expedičních operací, důraz na rychlé nasazení (a tedy i potřebu dopravy vzduchem), rozšíření účinných pěchotních protitankových zbraní, to vše vedlo k velice hlasité propagaci teze, že tanky v klasickém pojetí jsou zastaralými "dinosaury", kteří se do dnešního světa již nehodí a budou brzy vystřídáni čímsi jiným, co se lépe hodí pro asymetrické války či mírové mise.

Ale realita se ukázala být značně odlišnou. Zkušenosti z řady expedičních misí a protiteroristických operací, hlavně z Kosova, Afghánistánu, Iráku, Libanonu a Palestiny, jasně ukázaly, že tanky nadále představují vysoce účinné prostředky, nejenom pro vlastní bojové operace, ale rovněž fungují jako účinný odstrašující prostředek "demonstrace síly".

Oblíbený argument o rozšíření protitankových zbraní ve skutečnosti postrádá elementární logiku: Pokud jsou tedy tanky tolik zranitelné, která vozidla jsou "méně zranitelná"? Faktem je, že spojení pohyblivosti, odolnosti a palebné síly, jaké nabízejí tanky, zůstává i nadále naprosto unikátní. A dokonce i v tom tolik zdůrazňovaném boji ve městě se vhodně upravené a správně použité tanky mohou ukázat jako vysoce efektivní, jak neustále dokazují izraelské tanky řady Merkava, které jsou v podstatě již univerzálními bojovými platformami (mohou totiž přepravit i jistý počet pěšáků, takže vlastně plní i roli bojových vozidel pěchoty). Tanky mohou doprovázet konvoje, hlídat základny a působit u kontrolních stanovišť.

Po onom hlasitém odmítání tanků se tedy v posledních letech dostavilo určité "vystřízlivění", což se odráží mj. v nových verzích tanků, jež jsou uzpůsobené pro městský boj. Zahrnují především zvýšení ochrany vůči pěchotním protitankovým zbraním (např. modulární a dynamické pancéřování či mřížovou ochranu), dálkově ovládané kulomety (kvůli snížení zranitelnosti osádek) či buldozerové radlice.

Debata o pásech a kolech

Jedním z výsledků oněch dřívějších předpovědí "konce tanků" je mimořádný rozmach oblasti, která existovala vždycky, ale v posledních dvou dekádách zažívá nebývalý rozvoj. Jde o typy, pro něž se užívá široké spektrum označení, mj. lehké tanky, vozidla palebné podpory, vozidla ozbrojeného průzkumu či samohybné protitankové kanony. V zásadě jde však pořád o totéž, a sice o vozidla, která jsou oproti standardním "hlavním bojovým tankům" (Main Battle Tanks) podstatně lehčí; zpravidla váží kolem 20 tun, aby je bylo možno snadno přepravit v taktických transportních letounech kategorie C-130 Hercules. Logicky disponují slabším pancířem, avšak nabízejí vyšší pohyblivost, často dokážou plavat a lze je též shazovat na padáku.

Hlavní rozdíl oproti tomu, jak se lehké tanky chápaly v minulosti, představuje jejich výzbroj, protože dnešní typy této kategorie disponují výzbrojí shodnou s "velkými" tanky, tzn. obvykle děly ráže 105, 120 či 125 mm a stejně výkonnými systémy řízení palby. Jako příklady lze zmínit ruský 2S25 Sprut-SD, švédský CV90120 či rakousko-španělský ASCOD 105. Nejnovějším příspěvkem je ambiciózní polsko-britský PL-01, byť je zatím pouhým demonstrátorem. Také v USA vznikly hodně podobné typy (např. M8 Buford), sériově však byl produkován jen lehký tank Stingray, určený výhradně pro export. Vysoce pozoruhodné ale je, že v této kategorii se běžně vyskytují i vozidla kolová, např. italské Centauro B1 či americký Stryker M1128 MGS. Pro takové typy se někdy používá i trochu podivně znějící termín "kolové tanky".

Zastánci kolových obrněnců argumentují, že v pouštích či městech, tedy v prostředích, kde se odehrává většina současných konfliktů, umožňují kolové podvozky podstatně vyšší rychlost a dojezd, zatímco vyšší terénní průchodnost pásových podvozků se tolik neprojeví. Hlavním argumentem proti lehkým typům (nejen těm kolovým) ale zůstává výrazně nižší odolnost.

Přijde "renesance tanků"?

Výše zmíněné modifikace tanků pro městský boj a expanze sektoru lehkých vozidel jsou však evidentně procesy, které reagují na současné potřeby a trendy, tedy především na asymetrické války či zahraniční operace. Odpověď na otázku dlouhodobější budoucnosti tanků však patrně nedávají. Základní problém spočívá v tom, že ona požadovaná odpověď samozřejmě závisí na charakteru budoucích konfliktů, o kterém však pořád není příliš jasno, a to je nejspíše i primární důvod onoho západního "přešlapování na místě".

Po stažení z Afghánistánu bude podle všeho následovat částečný návrat NATO k původnímu poslání, tedy k obraně území členských zemí vůči agresi, což ostatně naznačilo i nedávné vojenské cvičení Steadfast Jazz. Jestliže skutečně dojde k tomu, že se pomyslné kyvadlo smyslu Aliance přinejmenším částečně "zhoupne" zpět k teritoriální obraně, bude to pochopitelně znamenat opětovné posílení důrazu na "těžké" síly, jejichž jádrem jsou právě obrněné jednotky. V takovém případě lze oprávněně očekávat vývoj zcela nové generace tanků. Podobně jako Rusko ale bude muset rovněž Západ najít řešení oné "slepé uličky", do níž se dostala jeho konstrukční škola, jelikož je evidentní, že budoucí tanky prostě nemohou vážit 70 tun.

Z tohoto pohledu však paradoxně může výrazně napomoci právě současná snaha adaptovat tanky na městský boj a vyrobit co nejodolnější lehká vozidla, neboť díky tomu vznikají nové prvky a technologie, jaké bude možno aplikovat na perspektivní typy tanků. Ty by tak mohly být podstatně lehčí (hranicí by patrně měla být váha 50 tun), aniž by u nich došlo ke snížení faktické odolností. Právě takový tank by se v budoucnosti mohl stát také nástupcem českých T-72M4 CZ. Závěrem je ještě třeba varovat před občasnými názory, že by se české tankové vojsko mohlo úplně zrušit. Armáda ČR by tak (téměř jistě nenávratně) přišla o velmi cennou schopnost, jež se dá využít k obraně státu i v expedičních operacích a jež bude po příslušných změnách zřejmě stále hrát důležitou roli.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakce časopisů ATM a Střelecká revue