A nelze se divit, že Američané k takovému opatření přistupují, jelikož si stále silněji uvědomují, že jejich převaha v družicových systémech je současně i jejich slabinou. V případě válečného konfliktu by protivník jistě usiloval o zneškodnění amerických satelitů, a proto zákonitě vzniká potřeba je chránit, což opět nezůstává bez odpovědi. Zdá se, že se zatím pomalu a nenápadně, ale jistě rozbíhají nové závody ve vesmírném zbrojení.

Motivace "veteránů" a "nováčků"

Instalace vojenských zařízení do kosmu samozřejmě není žádnou novinkou, protože tvořila již součást závodů ve zbrojení mezi USA a SSSR v éře studené války. Obě supervelmoci vysílaly na oběžné dráhy satelity s vojenským určením, potom následovaly pilotované orbitální stanice vojenského charakteru (zejména sovětská série Almaz) a vrchol tvořily opakovaně použitelné vesmírné nosiče, tj. raketoplány. Jak americký Space Shuttle, tak sovětský Buran měly z velké části i vojenské poslání, a to včetně záměrů nosit na palubě zbraně.

K nejprve dvoustrannému dobývání a využívání kosmu se pak přidaly další státy, jako je Francie, Čína, Japonsko, Indie, Izrael, Brazílie, Írán nebo obě Koreje. Je ale podstatné pochopit jeden zásadní rozdíl mezi tím, jak přistupovala k vesmíru "první dvojice" mocnosti (tj. USA a SSSR) a jak postupuje většina "nováčků". V případě Američanů a Rusů totiž bylo (a částečně stále je) dobývání a využívání kosmu motivováno nejen úsilím vytvořit si nějakou konkrétní vojenskou výhodu, ale i snahou zvyšovat prestiž, symbolicky předstihnout protivníka a "posunovat hranice". Do jisté míry lze říci, že v těchto závodech byl přítomen jakýsi prvek "romantiky" a dobrodružství. Země, které zahájily kosmické programy později, však mnohdy postupují jinak. Například se nemusí obtěžovat s řadou etap základního výzkumu, neboť mohou docela dobře využít už existující technologie objevené Američany či Rusy.

Typickým příkladem je Čína, jejíž kosmické lodě Shenzhou ani příliš neskrývají fakt, že jde o modernizaci sovětské konstrukce Sojuz. Díky tomu mohou tyto země postupovat rychle a stahovat náskok "starých hráčů". Lze připomenout, že Čína již letos zprovoznila svou první orbitální stanici. Pokud ale ČLR svých úspěchů v kosmu využívá také pro propagandu (tj. ke zdůrazňování své schopnosti dohnat USA a Rusko), další státy na něco podobného v podstatě rezignují a orientují se zejména na pragmatické ekonomické a vojenské využití kosmu, jak ukazuje např. Japonsko či Izrael. Tento přístup je ještě podporován faktem, že do vesmíru stále více pronikají vyspělé soukromé subjekty, jejichž aktivity se pochopitelně orientují prakticky výhradně na komerční zisk. Jenom v případě Íránu a KLDR se dá hovořit o primárně propagandistickém využití, což je ovšem způsobeno i skutečností, že jejich omezené kosmické kapacity v podstatě na nic jiného (zatím) nestačí.

Spektrum vojenských družic

Bez ohledu na primární motivaci ale platí, že základními vojenskými prvky v kosmu zůstávají družice. V zásadě je můžeme rozdělit na tři kategorie podle jejich určení. Tu první představují družice průzkumné či špionážní, které se pak dále člení na podskupiny podle toho, jaké nesou senzory. Existují tedy družice fotografické, radarové, včasné výstrahy (sloužící k varování pro případ odpálení balistické rakety), družice monitorující jaderné exploze nebo družice sledující rádiovou či jinou komunikaci. Druhá velká kategorie zahrnuje satelity navigační. Nejznámější je samozřejmě americká síť GPS/NAVSTAR, dále pak ruská síť GLONASS a nyní budovaná evropská síť Galileo, ale podobných systémů existuje mnohem více. Řada zemí totiž vytvořila své specifické navigační systémy regionálního charakteru a některé mají v plánu rozšířit je na systémy globální; to se týká zejména čínské sítě Beidou (česky Kompas).

Konečně třetí velká skupina vojenských satelitů zajišťuje komunikaci, resp. přenos dat nejrůznějšího druhu. Jedná se o značně široké spektrum komunikačních systémů, z nichž lze zmínit třeba sítě, které užívá americké námořnictvo pro spojení s loděmi po celém světě, nebo sítě, prostřednictvím kterých by se v případě jaderné války přenášely aktivační kódy pro jaderné zbraně. Zcela nepochybně ale platí, že nejrozsáhlejší družicové kapacity dnes vlastní a provozují Spojené státy americké, s jistým odstupem následuje Ruská federace (ta se však zároveň nalézá na prvním místě, co se týče počtu vypuštěných družic za rok) a až velmi daleko za nimi jsou další státy, ačkoliv nelze opomenout, že některé z nich (typicky Izrael) se v určitých konkrétních oborech mohou co do kvality směle měřit i se špičkou.

Současná vojenská převaha USA je tak z nikoliv nepodstatné části založena právě na vesmírných systémech, díky nimž se Američané mohou těšit skutečné "informační nadvládě", což je na moderním bojišti kriticky důležité. Jenže tato silná stránka je současně i slabinou, protože Američané jsou na svých kosmických systémech opravdu závislí. Jakýkoli racionálně uvažující protivník proto musí zákonitě uvažovat o způsobech, kterými by tuto stránku americké vojenské nadvlády mohl eliminovat.

Rozmach protidružicových zbraní

Není tak divu, že již během studené války se objevily první protidružicové zbraně, známé pod zkratkou ASAT (Anti-Satellite). V současné době se začíná užívat také termín "protikosmická obrana", což je kategorie těsně spojená s obranou proti balistickým raketám. Ničení balistické střely má totiž celkem dost společného s ničením družice, což ostatně nejlépe dokládá fakt, že některé protiraketové a protidružicové zbraně jsou jedno a totéž. Například když Američané v roce 2008 zničili "neposlušnou" družici USA-193, provedli to pomocí protiraketové střely SM-3, a předpokládá se, že připravovaný ruský komplex S-500 Prometej bude sloužit nejen pro ničení balistických střel, ale i družic a hypersonických atmosférických prostředků. Každopádně platí, že protidružicové zbraně jsou na vzestupu.

Schopnost zničit satelit v minulosti demonstrovaly tři země, a to SSSR/Rusko, USA a Čína, avšak lze předpokládat, že podobné kapacity vyvíjí i řada dalších zemí; nejvíce se hovoří o Indii. Nejrozšířenější formu protidružicové zbraně tvoří "direct-ascent ASAT", což je ze země, moře či vzduchu vypuštěná řízená raketa, jež vystoupá do vysokých vrstev atmosféry, pokračuje dále do kosmického prostoru a navede se na cílovou družici, kterou zlikviduje přímým zásahem, popř. střepinami z bezkontaktní exploze. Takto se proti družicím dají využít protiraketové střely, jako je zmíněná SM-3; podobně pracovala také čínská raketa SC-19, jež v lednu 2007 zasáhla vyřazený meteorologický satelit.

Kromě toho je však možné umístit protidružicové těleso na oběžnou dráhu a posléze jím manévrovat tak, aby se s cílovou družicí střetlo; takové "družice-zabijáky" či "kosmické miny" vytvořil svého času Sovětský svaz. Pokud se přesuneme k "exotičtějším" variantám, pak lze družice zneškodňovat také např. laserovými či mikrovlnnými paprsky; je známo, že na takových zbraních intenzivně pracují Američané, Rusové a Číňané. Dokonce nelze vyloučit, že k omezenému použití těchto zbraní již došlo, neboť Američané v minulosti obviňovali Sověty i Číňany, že ozářili americké družice nad svým územím laserovými paprsky. Navíc se hovoří o možnosti "hacknutí" družic, tedy jejich ovládnutí či vyřazení kybernetickými útoky.

Další vojenské kosmické systémy

Vesmírné zbrojení se však rozhodně neomezuje pouze na družice a protidružicové zbraně. Jak již bylo řečeno, na scénu vstoupil první explicitně vojenský raketoplán. Prostředek X-37B má nejspíše za úkol ověřit technologie, které následně americké letectvo využije pro nepilotovaný (nebo možná i pilotovaný?) stroj určený pro nejrůznější orbitální operace. Možnosti takového prostředku jsou neobyčejně široké; může přepravovat nejrůznější senzory pro sledování Země i kosmu, může sledovat nepřátelské družice, pochopitelně může nést také zbraně proti různým cílům, dokonce se spekulovalo o možnosti, že by mohl protivníkův satelit "zajmout", resp. jej "ukrást".

Podle části zdrojů už raketoplán X-37B při svém nedávném testovacím letu sledoval čínskou orbitální stanici, což posléze vyvolalo protesty ze strany ČLR, která obvinila USA, že chtějí nastartovat nové závody ve zbrojení. Ovšem Čína v tomto smyslu rozhodně nemá "čisté svědomí", jelikož je dost pravděpodobné, že americký program X-37 je do značné míry reakcí na čínský vojenský vesmírný program. Již nějakou dobu přicházejí zprávy o tom, že také Čína pracuje na malém bezpilotním raketoplánu s vojenským určením; prostředek má údajně název Shenlong a může být vynášen nejen klasickou nosnou raketou, ale také nosičem vypouštěným z letadla. (Tento zajímavý trend se začíná prosazovat také jinde; je známo, že USA i Rusko se již řadu let zabývají možností dopravovat menší kosmická tělesa pomocí nosičů vypouštěných z velkých letounů.)

Pokud jde o další vesmírné zbraně, o nichž se občas mluví, je třeba zmínit alespoň ambiciózní americký koncept "God’s Rods" (Boží hole). Má se jednat o družici, která vypustí tělesa ze žáruvzdorné hmoty, jež pak zasáhnou přesně určené místo na povrchu Země. Účinky této "Boží hole" z wolframu o hmotnosti kupříkladu půl tuny, jež dopadne na zem rychlostí 10 000 m/s, zřejmě není třeba podrobněji popisovat. Pro úplnost lze dodat, že se někdy hovoří též o možné "renesanci" vojenských kosmických stanic, jež by nesly širší spektrum senzorů a zbraní a sloužily by pro kontrolu vesmíru, případně i části atmosféry či povrchu Země, trochu podobně jako dnešní operační skupiny válečných lodí. Takové pojetí úzce souvisí s doktrínou, jež vnímá vesmír jako "oceán 21. století", tj. hlavně prostor pro komerční aktivity, pro jejichž zabezpečení je ale nutná trvalá vojenská přítomnost.

Prognóza dalšího kola "závodů"

Pokud shrneme současnou úroveň a perspektivy "vesmírných hráčů", pak je zjevné, že se také zde výrazně odráží celkové rozložení moci na mezinárodní scéně. První místo nesporně náleží USA, které disponují nejrozsáhlejším spektrem vojenských kosmických prostředků, aktivně je využívají, pracují na jejich vývoji a také na obraně proti možnému útoku (v této souvislosti se občas používá varování před "kosmickým Pearl Harborem"). Není bez zajímavosti, že některé ze soudobých projektů ideově navazují na "Hvězdné války" prezidenta Reagana, tedy známou Strategickou obrannou iniciativu (SDI). Na druhé pozici se nalézá Rusko, odkud také přichází zprávy o nových kosmických zbraních.

Stejně jako Američané mohou Rusové rozsáhle čerpat z portfolia zbrojních projektů, jež mají kořeny ve studené válce. Z dalších účastníků dobývání a využívání vesmíru vykazuje jednoznačně největší dynamiku Čína, jež buduje družicové sítě, staví orbitální stanice, pracuje na protidružicových zbraních a raketoplánech apod. Právě Čínu patrně Američané vnímají jako hlavního potenciálního "kosmického protivníka", a když dojde na spekulativní prognózy americko-čínské války, často se v nich objevuje faktor vesmíru, a to zpravidla na základě čínské snahy vyřadit americké družicové systémy. Kapacity dalších států jsou výrazně skromnější. Země jako Indie, Japonsko či Izrael sice disponují nosnými raketami a družicemi, někdy i technicky značně vyspělými (viz izraelské rakety Shavit a družice Ofeq), ovšem jejich aktivity jsou úkolově i regionálně omezené a postrádají globální ambice, jež jsou přinejmenším u Číny částečně patrné.

Přesto ovšem platí, že jejich programy mají dynamiku a jasné cíle, ačkoliv trochu omezené. Pozice Evropy, kde vesmírný program již tradičně "táhne" Francie, se v tomto porovnání jeví jako slabá. Vojenských družic je poskrovnu, budování sítě Galileo se potýká s problémy a podpora raketoplánů je minimální. Co je však ještě důležitější, v Evropě prostě chybí vůle a koncepce pro vojenské využití kosmu. Jestli tedy skutečně začne další kolo "kosmických závodů", pak je evidentní, že hlavními protivníky budou USA a Čína, možná také Rusko a v omezeném měřítku možná další asijské státy, zatímco "starý kontinent" bude s největší pravděpodobností hrát jen okrajovou roli.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakce časopisů ATM a Střelecká revue