natoaktual.cz

Summit NATO 2024

Speciální příloha
k summitu ve Washingtonu

Zpravodajství

Bezzubý hubeňour po mně hned střelil, líčí Čech přepadení somálskými piráty

7. června 2024 20:35

Somálští piráti 23. května zaútočili v Indickém oceánu na nákladní loď BASILISK plující z Evropy do Emirátů. Přepadenému plavidlu přispěchala během několika hodin na pomoc španělská vojenská fregata SPS Canarias, která v oblasti hlídkuje v rámci unijní mise ATALANTA. „Ten den jsem se podruhé narodil,“ líčí v exkluzivním rozhovoru dramatické události český námořní kapitán David Knižka.

Fotogalerie 12

Zásah španělských speciálních sil proti somálským pirátům na palubě nákladní lodi BASILISK | foto: EUNAFOR

Předně, jak se člověk dostane na takovou nákladní loď?
Plavím se už přes třicet let. Začínal jsem u Československé námořní plavby. Pak, když to prodali, jsme šli pracovat pod ty „levné“ vlajky.

Jestli to není nějak tajné, co a kam jste převáželi?
Z Rotterdamu do Emirátů. BASILISK je velká loď pod liberijskou vlajkou (pozn. autora: přes 161 metrů dlouhá a 25 metrů široká). Převáželi jsme sypaný náklad, takzvaný „PetCoke“ (Petroleum Coke), něco jako takový práškový koks, který vzniká rafinaci ropy. Posádka byla sedmnáctičlenná.

Podle zprávy námořní mise EU jste byli s lodí asi 380 mil východně od somálského Mogadiša a mířili jste na sever. Co se stalo?
Zhruba 400 mil východně od břehů Somálska. Ten den, 23. května jsem se podruhé narodil.

Jak se to seběhlo? Byl jste v tu chvíli na kapitánském můstku?
Ne, bylo po obědě kolem 13 hodiny a byl jsem v kajutě. Na můstku byli první a druhý důstojník.

„Sakra, já se ani nerozloučím. Byl to hnusný pocit. Pomalu moje poslední plavba a stane se přesně to, čeho jsem se bál. Abych neskončil někde mimo domov. Seděl jsem tam a opravdu se modlil, i když do kostela nechodím.“

Nebylo vidět, že se k vám někdo blíží?
Zahlédli je zřejmě až na posledních chvíli. Dřevěná rybářská loď táhla za sebou rychlý člun s přívěsným silným motorem (pozn. autora: takzvané „dhow“ jsou většinou rybářské lodě, které piráti uloupí a využívají je na moři jako mateřské koráby, od kterých podnikají nájezdy na rychlých člunech). Ty dřevěné lodě nejsou moc vidět. Většinou až ve chvíli, když jste hodně blízko, na nějaké 3 míle. Mají malou radarovou stopu. Navíc byly docela velké vlny. Zpozorovali je až v okamžiku, kdy se několik lidí spustilo do člunu a začalo nás pronásledovat a střílet po nás.

Kolik jich bylo?
Asi pět. Kluci spustili generální alarm a vnitřním systémem hlásili, co se děje, aby všichni věděli, že mají jít okamžitě do citadely. To je taková obrněná chráněná místnost, právě pro takové případy. Máme ji v kormidelně. Tam se celá posádka zevnitř zamkne.

Jaká byla vaše první reakce?
Přiběhl jsem samozřejmě rychle na můstek. Krčili jsme se, protože po nás na můstku začali střílet. První důstojník utíkal do citadely a my jsme vyslali všechny možné nouzové signály. Je několik možností. Zapnuli jsme také takzvaný „Ship Security Alert System“, který se spouští skrytým tlačítkem. Je to tichý alarm a nikdo, kdo s tím není seznámený, o něm na lodi neví.

Pak jsem poslal pryč druhého důstojníka, aby vzal dokumenty z mé kajuty a námořnické knížky a aby se hned šel taky schovat do citadely. Já jsem se trochu zdržel, protože jsem ještě volal z bezpečnostním důstojníkem z naší kancléře, že nás napadli piráti a že už jsou asi na palubě, jak mi mezitím hlásil druhý důstojník.

Takže už se stačili rychle dostat nahoru na palubu?
Ta loď je vážně dlouhá. Druhý důstojník viděl z levé strany, že už zahákli žebřík a lezou nahoru.

Počítám, že jste utíkal za posádkou?
Jak jsem se zdržel, piráti se mezitím dostali k vnitřnímu schodišti. Je tam takový „casing“ (plášť), kde jsou vnitřní schody izolované požárními dveřmi od ostatních palub na nástavbě. Už jsem je tam seshora slyšel. Křičeli. Když ten jejich řev trochu ustal, seběhl jsem dolů k citadele. Jenže kluci se tam už zamknuli a já se dovnitř nedostal.

Kolegové vás neslyšeli?
Uvnitř bezpečné místnosti je blbě slyšet, takže to bylo marné. Jsou to protipožární dveře ještě se speciálním plechem vyrobeným tak, aby vydržel dobývání se dovnitř. Navíc i kdyby mě slyšeli, už by mi neotevřeli. Nevěděli, jestli už mě nedrží piráti.

Na to určitě máte protokoly, jak postupovat v takové situaci?
Jasně, všichni do citadely. Já jsem to ale bohužel už nestihl. Nalodili se strašně rychle. Seběhlo se to celé během deseti minut.

A nešlo třeba z lodi nějak uniknout?
Pobíhal jsem dole kolem citadely, která je na úrovni hlavní paluby. Kluci správně zamknuli všechny dveře i do mašiny (strojovny). Všechno bylo zavřené. Uvažoval jsem, co teď. Jediné otevřené dveře vedly do takzvané „Fire Control Room“ (požární řídící místnosti), kde se spouští CO² systém pro hašení různých částí lodi, jako třeba strojovny nebo nákladového prostoru.

Tam jste se chtěl ukrýt?
Ještě jsem tam ani nevešel. Říkal jsem si totiž, že bych se mohl schovat spíš někde nahoře v nějaké kajutě, protože se budou soustředit asi na citadelu a nebudou mě tam hledat. A v tu chvílí najednou vykoukl ze schodiště (asi 4-5 metrů od citadely) jeden z těch Somálců. Asi se mě lekl a rychle zalezl. Hned ale zase vyběhl a rovnou vystřelil.

Jen tak?
Ano, měl jsem přitom ruce nahoře a stejně po mě střelil. Kalašnikov AK-47. Selhal mu ale náboj. Dokonce jsme ho pak našli a mám ho vyfocený. Je tam vidět slabá stopa od úderníku. Očividně se mě bál. Byl o hodně menší, takový bezzubý hubeňourek.

Co bylo dál?
No v tu chvíli jsem si tak říkal, že bych mu tu pušku mohl možná vzít.

To jako vážně?
No jo, byl jsem od něj jen asi dva metry a očividně mu to nestřílelo. Jenže on stačil nabít a vystřelil podruhé. A to už mě trefil. Jak byl ale v panice asi rozčilený, tak mi prostřelil jen ruku. Naštěstí to nešlo do kosti. Po vnější straně mi tam vyvrtal díru.

Náboj, který měl kapitána zabít, ale selhal.

A to jste mu pořád chtěl ten kalašnikov vzít?
Pořád jsem se blížil k němu. Nejdřív jsme vůbec nic necítil. Jen ve vzduchu ty povýstřelové spaliny. Chodím střílet a v tu chvíli jsem si jen říkal, že je to jak na střelnici. Po chvíli ale koukám, že mi teče krev a že mě teda asi trefil. A najednou po mně opět vystřelil a znovu mu selhal náboj. Pak hned utekl.

Stihl jste se v tu chvíli schovat?
Chvíli byl všude klid a vydal jsem se nahoru, že se schovám tam. Ale narazil jsem na dalšího, už většího. Taky hubeného, taky bezzubého a taky s kalašnikovem. Bylo to u jídelny. Mířil na mě, křičel „Sir, Sir“ (“pane, pane“) a ukazoval, ať jdu s ním na můstek. Pak popošel o kousek dál a vykoukl ven. Asi zavolat svoje kumpány, aby mě chytili. Mám sto kilo. Na nic jsem nečekal a rychle jsme se zdejchnul zpátky dolů.

Přemýšlel jsem, co teď, oni mě chytí. Zalezl jsem do té protipožární kontrolní místnosti a zamknul se. Mezitím se spustil na lodi takzvaný „Dead Man“ alarm. Když to nikdo nezamáčkne, tak začne šílený kravál po celé lodi. Rachot jako blázen. A taky strojníci, než se schovali do citadely, zapnuli na mašině nouzové zastavení. Loď se houpala asi 20 stupňů doleva, doprava. Myslím proto, že to byla dost stresující situace i pro samotné piráty.

Myslíte, že se vyděsili, co se děje?
Hlavně nebylo nic pořádně slyšet kvůli tomu houkání. Je to skoro na ohluchnutí. Loď sebou zmítala. V tomhle ohledu je to strašná loď. Všude mlátily dveře, které piráti pootvírali, takže skutečný chaos.

Pak už jste se dostal do bezpečí? Co se vám honilo v tu chvíli hlavou?
Zamknul jsem se a všichni piráti přišli k citadele. Byl jsem asi dva metry od ní. Seděl jsem jak myška na zemi, ani nedutal a jen si říkal, že to je asi konec. Sakra, já se ani nerozloučím. Byl to hnusný pocit. Pomalu moje poslední plavba a stane se přesně to, čeho jsem se bál. Abych neskončil někde mimo domov. Seděl jsem tam a opravdu se modlil, i když do kostela nechodím.

A co ta ruka?
Teklo to, tak jsem si to utáhl trochu tričkem. Roztrhal jsem ho na kousky a udělal si ještě ucpávky do uší, protože ten kravál byl vážně ohlušující. A zvlášť v té místnosti, kde je velmi silná siréna.

Předpokládám, že piráti se pokoušeli dostat do citadely?
Začali do ní bušit. Byly to bomby jako hrom. Netuším, čím do toho mlátili. Roztřískali první protipožární dveře, přes ten speciální plech se ale nedostali. Několikrát taky bouchli i do dveří, za kterými jsem se ukrýval. Ale spíš jen tak, jestli se náhodou neotevřou. Nevěděli, že se tam někdo skrývá.

Myslíte, že to jen tak zkoušeli?
Asi každá desátá rána mířila do těch mých dveří. Zámek se už začínal hýbat. Nejdřív jsem se opíral zády o dveře, aby nepovolily, protože už se z rámu sypala rez. Jenže pak jsem si uvědomil, že do dveří klidně můžou střelit. Odsunul jsem se a byl zticha, aby nezjistili, že tam jsem. Hledali mě.

Dveře citadely, kam se piráti několik hodin marně dobývali.

A kdyby vás objevili?
To by byl konec. Mysleli si, že když mě chytí, tak že loď znovu rozjedu. To ale nejde. Bez strojníků ne, protože taková loď není jako nějaký motorový člun. A kluky bych nepřesvědčil, aby vylezli z citadely. To by byl pro ně nesmysl. Takže by vzali s sebou do zajetí na břeh asi jen mě. No a tam bych s tou ránou, bez antibiotik a vyčištění asi chcípnul. Jen jsem si pořád opakoval, že jestli mě chytí, jsem v háji.

Jak dlouho se do bezpečné místnosti zkoušeli dobývat?
Nakonec to po několika hodinách vzdali. Nevím přesně, neměl jsem pojem o čase.

V takové chvíli běží čas asi trochu jinak.
Úplně. Nevím jestli pomaleji, nebo rychleji. Dvakrát jsem si tam odskočil do rohu. Bylo tam příšerné vedro, asi 38 stupňů. Do toho ten rachot. Byl jsem ve stresu, co ta rána. Myslím, že asi tak po třech hodinách byl klid. Slyšel jsem jenom sirénu a takové periodické zvuky bouchajících vnějších ocelových dveří. Chvíli jsem se rozhodoval, jestli mám vylézt. Koukal jsem se na nějaký nápis a říkal si – mám, nemám?

Jako rozpočítadlo?
No, podle písmenek, jestli to vyjde na ano nebo ne (smích). A to jsem ještě nevěděl, jestli ten zámek vůbec odemknu, protože byl poškozený, jak do toho bušili.

Myslíte, že piráti to prostě vzdali a odpluli?
Odemknul jsem, opatrně vykoukl a vyplížil se na hlavní palubu. Koukal jsem podél lodě z jedné i z druhé strany, jestli je tam ještě jejich člun. Nikde jsem ho neviděl, ale mohl být vepředu nebo pod zádí. Pak jsem se pomalu dostal do nástavby a tam už jsem měl signál z vnitřního intranetu. Schoval jsem se v pilotní kabině. Připadal jsem si jako nějaké štvané zvíře nebo jako v nějaké staré počítačové hře, které jsem hrával.

Záchrana už byla v té chvíli na cestě?
Jediné číslo na firmu v mém telefonu bylo na mou agentku – úřednici. Spojil jsem se s ní. Byla z toho pořádně v šoku, protože o přepadení zatím věděl jen krizový tým. Řekl jsem jí, že jsem postřelený a jestli by nemohla dát můj telefon našim bezpečákům.

Za chvíli se mnou jeden bezpečnostních šéfů spojil a ujišťoval mě, že mezinárodní síly o incidentu už vědí a že jsou na cestě. Pak mě přes satelit kontaktoval i kapitán blížící se španělské fregaty. Říkal, že nejprve dorazí zhruba o půlnoci vrtulníky a bojová fregata asi po třech hodinách. Tak jsem čekal.

„Někdy před půlnoci, jsem slyšel, jak krouží vrtulník kolem lodi a střílí. Pak loď obkroužil ještě jednou kolem půlnoci. Zkoumali asi okolí lodi. Piráti se zřejmě zdejchli. Obvykle se zamotají mezi ostatní rybáře a tam už je nepoznáte.“

To bylo v kolik?
Nevím přesně, kolem čtvrté nebo páté odpoledne, nezkoumal jsem to. Asi chvíli potom, jak přestali bušit do citadely. Musel jsem ještě vylézt v nástavbě do vyšších pater, abych měl signál. To, že jsou na cestě, mě ale docela uklidnilo. Vnitřním telefonem jsem volal do citadely, že je pomoc na cestě. Chtěl jsem se ujistit, že jsou tam všichni, protože se mi zdálo, že předtím piráti řvali blízko kuchyně a obával jsme se, jestli náhodou nechytili kuchaře.

A piráti byli tou dobou ještě na palubě?
Nevím, nepátral jsem po nich, schovával jsem se. Asi byli, protože stihli vykrást nějaké kabiny, když už nemohli zajmout posádku a loď. Vzali si nějaké blbosti, vesměs peníze – pár tisíc dolarů. To pro ně ale nebylo podstatné. Chtěli miliony za výkupné za loď.

Pak tedy přiletěly záchranné vrtulníky?
Někdy před půlnoci, jsem slyšel, jak krouží vrtulník kolem lodi a střílí. Pak loď obkroužil ještě jednou kolem půlnoci. Zkoumali asi okolí lodi. Piráti se zřejmě zdejchli. Obvykle se zamotají mezi ostatní rybáře a tam už je nepoznáte.

Pak vojáci přistáli a zajistili palubu?
Máme nad palubou jeřáby a je hodně těžké tam přistát. Vrtulník SeaHawk je obrovský stroj a z něj se slanilo na palubu asi tucet členů speciálních sil. Myslím, že to i pro ně bylo hodně těžké, loď se houpala dvacet stupňů sem a tam. Koukal jsem se z okna, když přiletěli. Ten jeden z členů speciálních sil na laně se chvíli nemohl trefit na palubu. Těžký manévr, ale perfektní profesionálové.

Kapitán fregaty mi mezitím napsal, že mě budou vyvolávat jménem, jak tam proniknou. V mezičase jsem přešel do své kapitánské kajuty a tam jsem se zamknul. To už jsem věděl, že piráti na lodi zřejmě nejsou. Oni se sami dost bojí, že je chytí, protože je zavírají do vězení na dlouhá léta.

(pozn. autora: jen o dva týdny před tímto útokem předali námořníci unijní mise ATALANTA šestici zadržených pirátů úřadům na Seychelských ostrovech za útok na obchodní loď CHRYSTAL ARCTIC u Marshallových ostrovů)

Takže zásah naštěstí už nijak dramatický nebyl?
Nejdříve vyzvedli všechny z citadely. Drželi je v jedné místnosti, protože ještě prohledávali celou loď. Zavolali mě jménem, musel jsem dát ruce nahoru, prohledávali mě. Chápu, že mají přesné postupy, i když nevypadám jako Somálec. Nevěděli, jestli třeba na sobě nemám nějaké výbušné zařízení.

A pak jste si konečně mohl nechat ošetřit ruku?
No, vlastně se pak chtěli vyfotit na palubě. Chápu to, chtějí taky ukázat, že má smysl, aby v oblasti námořní síly byly a chránily nákladní lodě. Je to potřeba, protože jinak jsou bití obyčejní námořníci. Když je piráti zajmou a majitel nevykoupí nebo se nějak nedohodnou, tak jsou doslova v háji. Vyprávěl mi jeden filipínský kapitán, že jeden z námořníků byl sám šest měsíců v zajetí kdesi na pobřeží Somálska. Vrátil se úplně zdecimovaný. Vždycky, když zkrachovalo nějaké to vyjednávání, tak ho piráti zbili. Jak mohl asi vypadat, když se vrátil domů.

Člunem se pak k nám z fregaty dostali dva doktoři, aby mi tu ruku ošetřili. Propláchli mi ránu asi litrem nějaké dezinfekce. Chtěli mě vzít na jejich loď, ale jak já bych jen s jednou rukou asi slezl z paluby do člunu. Neměli anestetika a protáhli mi ten průstřel nějakým fáčem.

To vám tedy nezávidím.
Já jsem rád, že to udělali. Měl jsem jistotu, že to vyčistí, protože ta rána byla znečištěná. Je pravda, že ke konci jsem už trochu omdléval. Asi deset velkých injekcí prostříknutých ránou. Prvních pár vydržíte, ale pak už jdete do kolen. Dali mi tam drenáž a antibiotika. Zůstal jsem na lodi a za devět dní jsme dopluli s nákladem do Dubaje.

Tam nastal ještě problém s úřady kvůli tomu incidentu. Vzali nás do přístavu asi po dvanácti hodinách prověřování. Firma mezitím zajistila střídání posádky. Kdo chtěl, mohl se nechat na další cestu vystřídat. Většina filipínských členů posádky se nechala vyměnit, protože blbě snášejí stres. Moji ukrajinští důstojníci tam zůstali na další cestu. Jsou odolnější.

Speciální síly čekají na palubě lodi BASILISK na evakuaci člunem zpět na fregatu

Konečně jste zamířil domů?
Ještě jsem tam asi dvanáct hodin chodil po doktorech. Potřeboval jsem potvrzení pro aerolinky, že zdravotně zvládnu let do Evropy. Dělali mi několik vyšetření. Jako že asi nezvládnu šestihodinový let, když jsem přitom byl devět dní s tím zraněním na lodi. Byrokracie. Nacpali mě dokonce do tunelu magnetické rezonance a že prý tam budu 40 minut. Přitom jsem měl jen tu ruku. Až konečně v Česku jsem pak byl u normálního doktora.

Co na to šílené dobrodružství říkala rodina?
Mysleli si, že je se mnou konec. Uklidnil jsem je, až když byli na palubě vojáci.

Ten cíl somálských pirátů je asi pořád stejný – obsadit loď, zajmout posádku a donutit ji odplout do somálských vod a čekat na výkupné.
Přesně tak. Většinou mi kolegové říkali, že když jde všechno dobře, ze zajetí se dá dostat tak do měsíce. Nedovedu si to ale představit, když je člověk zraněný. Pochybuji, že tam mají vůbec nějaké léky. Asi jen ležíte někde na betonu a čekáte doslova na vykoupení.

Myslíte, že bylo trochu i štěstí, že se španělská fregata zrovna pohybovala relativně blízko? Vím, že před lety se na lodě proti pirátům začala instalovat různá zařízení, žiletkové dráty po bocích, vodní děla.
Je to dobře, že mezinárodní síly v oblasti hlídkují. A k těm opatřením vám řeknu jedno – když se tam piráti chtějí dostat, dostanou se tam. Vodní děla jsou nesmysl. Kdo tam bude asi tak stát, když po vás pálí z kalašnikovů. Všechny pasivní překážky je jen zpomalí, aby posádka stihla uniknout do citadely a zamknout se tam.

V tomto ohledu to tedy zafungovalo, i když zrovna vy jste to nestihl?
No jasně. Měl jsem smůlu, ale zároveň obrovské štěstí. Dva náboje selhaly a do místnosti, kam jsem se ukryl, se nedostali. Nenašli mě. Průstřel byl čistý, žádná kost ani velká céva. Až si říkám, jestli jsem si to štěstí tímhle už nevybral a neměl bych přestat jezdit.

No a budete pokračovat nebo po této zkušenosti na moři končíte?
Upřímně ještě nevím. Hlavně teď budu dlouho doma. Třeba mi za nějaký čas otrne. Nechci umřít někde venku, ale ve své posteli (smích).