Letošní manévry Západ 2017 se odehrávají především v prostoru Běloruska a Kaliningradské enklávy a v jeho rámci spolu působí ruské a běloruské síly za podpory 70 letadel a vrtulníků, 680 obrněných vozidel (včetně cca 200 tanků), přes 200 kusů dělostřeleckých systémů a deseti plavidel. Oficiální stavy cvičících vojáků pak dosahují 12 700 mužů – ty skutečné podle údajů NATO pak možná dosahují až stotisícové hranice.

Především v pobaltských státech a Polsku to ale nejsou jen samotné počty, které vzbuzují obavy. Už samotné jméno cvičení, jeho tradice a předchozí scénáře mají potenciál vzbudit vášnivé fantazie. Připomeňme, že jedno z předchozích (Západ 2009) vyvrcholilo simulovaným jaderným úderem na Varšavu.

Minulé cvičení Západ 2013 vykazovalo oficiálně rovněž podobné stavy vojáků dosahující 12 500 – ovšem při započítání dalších zároveň probíhajících prověrek lze dojít k číslu třikrát většímu. Zároveň v novodobější historii Rusko dvakrát použilo podobná velká cvičení k plynulému přechodu ke skutečným bojovým operacím.

Konkrétně v Gruzii roku 2008 a na Ukrajině v roce 2014. Koneckonců Československo roku 1968 napovídá, že to nejsou případy ojedinělé. Ovšem na rozdíl od těchto konotací, které reflektuje Aliance, Rusové zdůrazňují, že se jedná a tradiční a dlouho dopředu naplánované cvičení založené na fiktivním (a přitažlivém) scénáři boje proti terorismu.

Opět to ale nejsou ani tak oficiální či skutečné počty cvičících vojsk, co západu na Západu 2017 vadí. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg například vyjadřuje především obavu z nedostatečné transparentnosti ruských příprav. Pouze tři alianční experti byli na cvičení přizvání – a to nikoliv jako plnoprávní pozorovatelé, ale jen jako hosté na ukázkový den. Tedy na show, která má se skutečným průběhem cvičení společného asi tak málo jako paintball se skutečnou válkou. Je nicméně nasnadě, že už toto je silná zpráva pro Alianci. Vyvolává však také spoustu dohadů a spekulací, a to je pro Kreml možná ještě důležitější.

Že tato zastírací taktika dobře funguje, lze pozorovat na nervózních reakcích sousedních států. Litevští představitelé spekulují, že se cvičení patrně účastní více než desetkrát více (140 000) než původně avizovaných 12 700 vojáků. A že skutečným scénářem bude především procvičit možný střet se silami Aliance na jejím území.

Další z pobaltských spojenců, estonský náčelník generálního štábu, naopak opakovaně zdůraznil, že se jeho země nebojí a necítí se cvičením ohrožena, protože spolu se spojenci má dostatek kapacit se ubránit, kdyby skutečně ohrožena byla. Že tato slova ve skutečnosti nezní příliš uklidňujícím dojmem, je vidět na první pohled. Spojené státy pak přímo svou přítomnost v oblasti posilují především o letecký prvek.

Kromě počítání tanků a vojáků však na obou stranách probíhá především spletitá hra propagandy a dezinformací, kde média – a to především ta prokremelská – hrají zásadní roli. Pro Moskvu a její narativ totiž vojenská cvičení tohoto rozsahu nemají sama o sobě agresivní podstatu. Naopak, snaží se zdůrazňovat, že je to NATO, kdo konstantně Rusku podsouvá útočné záměry a touto kampaní situaci před cvičením eskaluje. Část ruských médií pak západní státy obviňuje, že vyhrocenou rétorikou a obvykle panickou reakcí oživuje ducha studené války.

Pochopit pravou podstatu velkých ruských cvičení, včetně toho současného, však vyžaduje definovat kdo je publikem, jaké signály se mu Moskva snaží doručit, ale také jakou funkci cvičení plní pro ozbrojené síly samotné. Vojenská cvičení a dokonce i „pouhé“ válečné hry totiž od počátku plní strategické záměry a jejich nepochopení druhou stranou hrozí obvykle přerůst v eskalaci.

S rozborem významu lze začít od posledního faktoru. Klasická funkce „manévrů“ v historii je zjednodušeně jakási „par excellence“ forma výcviku. Anebo jinými slovy konfrontace návyků z klasického výcviku s realitou více či méně věrohodného scénáře. Spojením různých komponentů, útvarů, druhů vojsk a jejich techniky dochází k testování v podmínkách blížících se skutečné bojové činnosti, a to typické nejen v současnosti, ale také té, kterou předvídáme do budoucna.

Paralelu lze hledat v příkladech předválečné Francie nebo Československa nacvičující boj motorizovaných a obrněných jednotek dlouho před tím, než byla jejich výzbroj k dispozici a jejich organizační struktura vůbec dostavěna.

Cvičení tedy z čistě vojenského hlediska ukazuje, jaká válka bude – anebo lépe, jak si cvičící armáda budoucí válku představuje. To je první důležitý signál a jeho pečlivá analýza musí zjevně vést k adaptaci vlastních sil a je součástí „Learning Cycle“ každé armády.

Zároveň ale dává cvičící armádě možnost prezentovat ty schopnosti, které považuje za reprezentativní. Tím dochází jednak k posilování důvěry spojenců a partnerů, ale také k odstrašení potenciálních nepřátel.

Na první pohled Západ 2017, plní přesně tuto funkci. Ať už testuje nasazení sil rychlé reakce, efektivitu systému velení a řízení, adekvátní funkčnost existujících doktrín a interoperabilitu s běloruským spojencem, jedná se pořád o klasické cvičení. Od posledního cvičení Západ 2013, to byl především Západní vojenský okruh a útvary dalších okruhů stojící na západním strategickém směru, které se hřály na výsluní transformace a modernizace ruské armády.

U pozemních sil byl například zaznamenán nárůst počtu (staro)nových formací jako jsou např. 1. gardová tanková armáda a 8. armáda. K tomu je třeba připočíst na tomto směru tři nové sbory a tři ze čtyř celkově nově postavených divizí. Celá řada stávajících jednotek byla pak rozšířena a u nově budovaných divizí jsou pluky stavěny s potenciálem brzkého rozšíření na brigády.

Tyto jednotky jsou také přednostně vybavovány moderním materiálem (tanky T-72B3, bitevní letouny Su-34 a vrtulníky Mi-28) a jako první budou od roku 2020 dostávat zcela nové typy zbraní jako tanky T-14 Armata a letouny Su-57 (T-50 PAK FA). Tempo modernizace je u nich celkově poměrně vysoké a podíl nového materiálu dosahuje 45 % a do roku 2020 naroste na 70 % celkových počtů výzbroje.

Překvapivě zajímavé pro NATO je pak relativně pomalé tempo modernizace jednotek v Kaliningradské oblasti. Celkově však všechny tyto nové přírůstky je třeba secvičit, a proto z tohoto pohledu nejsou velké manévry ničím iracionálním.

Putinovo Rusko však jednoznačně využívá cvičení nejen jako prověrku svých schopností, ale také jako demonstraci síly k zastrašení sousedních zemí zdůrazněním jejich komparativní slabosti. Think tank RAND v letech 2015/2016 tento pocit ohrožení kvantifikoval do schopnosti Ruska obsadit Vilnius, Rigu a Tallin v průběhu cca 60 hodin.

Cvičení Zapad 2017 toho využívá a slouží Kremlu jako reklamní kampaň na významný pokrok v jeho současných schopnostech, kterých ruské ozbrojené síly i přes tlak západních sankcí za několik posledních let dosáhly. Jde zároveň ještě o něco více než jen o vojenské a vojensko-politické úlohy, které Západ 2017 plní.

Jeho analýza totiž dostane další rozměr, pokud do ní zahrneme zkušenosti z cvičení KAVKAZ 2016, v jehož rámci byly v Jižním vojenském okruhu zmobilizovány rovněž závody z některých průmyslových odvětví, což ukazuje Rusko jako skutečně na válku připravený stát – ať už za tím realita pokulhává jakkoliv.

Dalším často opomíjeným elementem je účast Běloruska – přitom ilustruje jednu z významných rolí vojenských cvičení, tedy demonstraci vojenské diplomacie. Státy v nich dávají najevo svou roli a příslušnost k určité alianci nebo uskupení států. V případě zemí NATO tento jev chápeme celkem samozřejmě.

Nemělo by ale být zapomínáno, že námětem letošního i předchozího cvičení Západ byl útok či nepokoje na území Běloruska a že alespoň oficiálně vojáci prezidenta Lukašenka tvoří větší část zapojených jednotek. V tomto případě jde tedy o vyslání signálu ani ne tak publiku v euroatlantické oblasti, ale o povzbuzení domácího obyvatelstva poukázání na to, že i my (lhostejno zda Minsk či Moskva) máme své spojence.

Tato role nabývá na síle především v kritice netransparentnosti Ruska vzhledem k mezinárodním pozorovatelům, přičemž tato kritika opomíjí, že Bělorusko naopak v tomto ohledu projevilo velkou vstřícnost i k sousedním zemím NATO.

Jaký postoj tedy k tomuto, na jedné straně rutinnímu cvičení a na druhé straně výhružné demonstraci síly, má tedy Aliance zaujmout? V zásadě se nabízejí tři přístupy.
První je zjevně o tom, co bychom dělat rozhodně neměli. Velkou hrozbou je totiž přehnaná reakce vedoucí k nekontrolovatelné eskalaci. Volání po této možnosti nejsou sice častá, ale některá prohlášení ukrajinského prezidenta Porošenka k nim nemají daleko. Ukrajina členem NATO sice není, ale je nasnadě, že upozorňování na možnou agresi ze strany Ruska v rámci tohoto cvičení i z jeho strany k eskalaci vést mohou.

Aplikace transparentních postupů je však na místě. Není-li je Rusko schopno v souvislosti s Vídeňskými úmluvami poskytnout, je třeba je na něm vyžadovat a neustále na ně upozorňovat – ale také se jimi samotní řídit. Bylo by také načase zvážit, nakolik je jejich znění ještě relevantní. Vyžadují totiž vyslání pozorovatelů na cvičení s účastí přes 13 000 vojáků. Tento limit pak Rusko jednoduše obešlo uvedením mírně nižšího čísla a bez možnosti jeho verifikace.

To, že skutečné stavy cvičících vojáků se mohou pohybovat v rozmezí 65 000 – 100 000 mužů už je jen pověstnou třešničkou na dortu. Alianční cvičení podobné velikosti v blízkosti Ruska za použití stejného přístupu by pak tento problém zvýraznilo i druhé straně.

Je totiž pravdou, že Moskva k výkladu mezinárodního práva přistupuje poměrně volně ze své strany – pokud se jí však problém negativně dotýká, je obvykle v těchto otázkách striktní. Výhody tohoto „proticvičení“ v oblasti strategické komunikace jsou tak sice zřejmé, ale riskujeme, že povede ke vzniku bezpečnostního dilematu.

Druhou možností je umírnit svou krátkodobou emotivní reakci v médiích a soustředit se na skutečné pozorování dlouhodobých strategických implikací. Tedy například jaké schopnosti Rusové předvedli, jaký je skutečný vztah mezi Ruskem a Běloruskem, jaká je vůle Kremlu k použití jaderných zbraní či ochota použít vojenskou sílu k potlačení vnitropolitických otřesů atd.

Nevýhodou je bohužel, že budeme sedět na „recieving end“ narativu, konstantně bombardováni zprávami z ruských a proruských webů o zdánlivě neporazitelné mocné ruské armádě. V takové situaci musí naše veřejnost vědět, že také nesedíme s rukama v klíně.

Třetí možnost je nejlákavější a stojí někde uprostřed. Můžeme se stát jakýmsi účetním ruských aktivit. Každé cvičení v tak předpokládaném rozsahu jako je Západ 2017 sebou nese značné finanční náklady zvýrazněné ještě ruskou přítomností na Ukrajině, v Sýrii a na druhé straně sankcemi a nízkou cenou ropy dusícími ruskou ekonomiku. Velmi pečlivá vojenská analýza je tak, jako v předchozím bodě, samozřejmě nezbytně nutná.

Ale místo emotivní reakce a hrůzy z toho, že „Rusové cvičí“ poukazujme na to, že skutečný vojenský přínos této „show“ patrně neodpovídá prostředkům, které do ní Moskva vložila. Její politický přínos pro Kreml ale máme v rukou my samotní – pokud tuto show nepustíme v přímém přenosu do našich médií (ještě k tomu s urgentním komentářem nejvyšších představitelů Aliance), ruská investice vyjde vniveč.

Koneckonců pojem „Potěmkinova vesnice“ ne nadarmo pochází z Ruska a na velká vojenská cvičení sedí více než trefně. Schopnosti, technika a počty ukázané při cvičení budou tím nejlepším, co si Moskva může dovolit. Bylo by iluzorní se domnívat, že zbytek ruských sil vypadá stejně. Rusové to moc dobře vědí a chtějí skrýt. Je však zcela zásadní, aby to věděl i obyčejný občan aliančních zemí.

Západ 2017 vypadá v konečném důsledku děsivěji, než skutečně je. Děsivěji tím víc, čím je mu pozorovatel geograficky blíže. Je ale zcela zásadní, aby podobná perspektiva v NATO nepřevládla – paradoxně by totiž k úspěchu manévrů přispěla více než sebelepší ruský letecký most ze Pskova do Kaliningradu. Stejně tak je ale na místě Kreml nepodcenit a z jeho schopností se adekvátně poučit. Koneckonců přísloví „Chceš-li mír, připravuj se na válku“ platí univerzálně.

Guillaume Lasconjarias, Lukáš Dyčka
autoři působí na NATO Defense College v Římě