natoaktual.cz

KOMENTÁŘ: Co čeká Alianci za Bidena? Posílení Německa, tlak na Turecko

20. listopadu 2020  7:37
Nastupující americký prezident sice vnímá NATO pozitivněji než jeho předchůdce, zásadní změny v přístupu USA vůči Alianci nicméně nečekejme. Novinkou mohou být snahy posílit soudržnost NATO či usměrnit Erdoğanovo Turecko.  
Joe Biden při návštěvě v NATO v roce 2009. | foto: NATO Photos

Američané v listopadových prezidentských volbách rozhodli, že od ledna příštího roku dojde v Bílém domě k předpokládanému „střídání stráží“ a republikána Donalda Trumpa nahradí kandidát Demokratické strany Joe Biden. 

Politici i experti se v současnosti snaží odhadnout, jaké priority si stanoví nová americká administrativa v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. V rámci této debaty nelze opominout vztah Spojených států amerických k Severoatlantické alianci, který si v éře izolacionistických tendencí Donalda Trumpa prošel nejednou turbulencí. Končící americká administrativa kritizovala zejména neschopnost většiny evropských členů Aliance dostát vlastního závazku a financovat svou obranu v objemu minimálně 2 % HDP ročně.

Soudržnější aliance

Zvolený prezident a přesvědčený multilateralista Biden považuje NATO za vůbec nejdůležitější vojenskou alianci v historii světa a již poměrně dlouho před volbami naznačil, že v případě zvolení hodlá vést vůči společenstvu klíčových evropských spojenců méně konfrontační politiku a usilovat o posílení její vnitřní soudržnosti – tedy postupovat ve stylu Baracka Obamy, kterému dělal v letech 2009 – 2017 viceprezidenta. Takovou politiku nové americké administrativy vůči Evropě vítají a považují za nejpravděpodobnější zahraniční i čeští experti. 

Na rozdíl od změny rétoriky a formy komunikace nedojde ze strany USA ve vztahu k evropským spojencům k žádné zásadní změně strategického přístupu.

Zřejmé je však také to, že na rozdíl od změny rétoriky a formy komunikace nedojde ze strany USA ve vztahu k evropským spojencům k žádné zásadní změně strategického přístupu. Nový americký prezident tedy nejspíš uplatní vůči Evropanům přívětivější tón, obsahově však naváže na politiku svého předchůdce a bude evropské spojence (zejména Německo a Francii) tlačit k přebírání většího břemene odpovědnosti za svou bezpečnost, především formou pokračujícího navyšování objemu investic do vlastních ozbrojených sil a rozvoje jejich způsobilostí. 

Stejně jako Trumpa pohání Bidena k tomuto přístupu neúprosná geopolitická realita vyžadující přesouvání čím dál větší porce amerických sil a pozornosti do pacifického regionu (tedy onen Obamou vyhlášený „obrat k Asii“), ve kterém komunistická Čína dorostla do pozice nejvážnějšího geopolitického vyzyvatele USA, a kde se potvrzení amerických bezpečnostních garancí hlasitě dožadují tamější spojenci Washingtonu, především Austrálie, Japonsko a Jižní Korea.

Obnova spolupráce s Německem

S přístupem nového amerického prezidenta k NATO neoddělitelně souvisí také otázka budoucnosti amerických sil v Německu. Končící Trumpova administrativa se snažila Berlín politicky potrestat za jeho neochotu plnit alianční závazky stažením části amerických sil ze země a přesunutím dalších 12 000 svých vojáků do Polska, které za posílení americké vojenské přítomnosti na svém území u Trumpa otevřeně lobovalo.

Jednou ze zahraničněpolitických priorit Joea Bidena bude urovnání vztahů s Berlínem jakožto klíčovým evropským spojencem.

Bidenova administrativa teď tuto iniciativu pro její politickou citlivost a také nesmírnou logisticko-organizační náročnost s největší pravděpodobností přehodnotí a nakonec od ní nejspíš upustí. Jednou ze zahraničněpolitických priorit Joea Bidena totiž bude urovnání vztahů s Berlínem jakožto klíčovým evropským spojencem. Kancléřka Angela Merkel patřila mezi nejspolehlivější a nejvěrnější spojence prezidenta Obamy, její vztahy s Donaldem Trumpem ovšem postupně dosáhly bod mrazu a Berlín se od Washingtonu v posledních letech politicky a ideologicky odcizil

Bidenovy šance na obnovení konstruktivní spolupráce s Německem jsou víc než slibné, sama kancléřka vyjádřila připravenost obnovit strategické partnerství mezi Berlínem a Washingtonem.

Čeká Turecko americký tlak?

Podstatně problematičtější úlohy čekají na Bidena ve vztahu k regionu Blízkého a Středního východu. Dosluhující prezident chce v posledních týdnech své vlády výrazně snížit počet amerických vojáků v Afghánistánu, a zanechat tak svému nástupci významnou komplikaci v otázce budoucnosti americké vojenské přítomnosti v zemi.

Podobně nevyřešený a nejasný zůstává dlouhodobý postoj USA vůči Turecku. Tamní režim v posledních letech prosazuje zcela autonomní a mimořádně asertivní zahraniční politiku v celém svém sousedství – v severní Africe, východním Středomoří, na Blízkém východě a také na Kavkaze. 

Ankara momentálně nebere strategické zájmy svých spojenců z NATO vůbec v potaz a jednomu z nich (Řecku) dokonce otevřeně vyhrožuje použitím síly. Prezident Erdoğan se opakovaně pouští do ostrých slovních přestřelek se svým francouzským protějškem a na maximum využívá skutečnost, že Trumpova administrativa v zájmu nedráždit klíčového spojence v mnoha případech přimhouřila nad tureckými eskapádami oči a do sporů Turecka s jeho evropskými „spojenci“ nezasahovala

Takový stav uvnitř Aliance je dlouhodobě neakceptovatelný a Washington k němu bude chtě-nechtě muset zaujmout rozhodné stanovisko. Zvolený prezident už v minulosti volal po potrestání Turecka za jeho politiku vůči Kurdům v Sýrii a požadoval větší podporu turecké opozici vůči Erdoğanově vládě.

Další restart vztahů s Ruskem? Nepravděpodobný

Jako Obamův viceprezident se Joe Biden v letech 2009 až 2012 poměrně aktivně účastnil snahy o restart ve vztazích USA a Ruska, poznačených zejména válkou mezi Ruskem a Gruzií ze srpna 2008. Bidenova vstřícnost vůči Rusku nicméně patří minulosti a zvolený prezident dnes vůči politice Kremlu používá konzistentně tvrdou rétoriku

Díky celé řadě dlouhodobých geopolitických sporů systémové povahy, které mnohdy přesahují mandáty konkrétních lídrů, se vztahy mezi USA a Ruskem „ochladily“ na úroveň první poloviny 80. let. V žádný brzký „reset“ tak doufat nelze a z pohledu nejbližší budoucnosti bude významným úspěchem, pokud se nové americké administrativě podaří v průběhu roku 2021 s Ruskem uzavřít novou smlouvu o omezení jaderného arzenálu, nebo alespoň dojednat prodloužení končící smlouvy NEW START z roku 2010. 

Bidenův záměr posilovat vnitřní koherenci NATO je v příkrém rozporu se strategickými cíli Kremlu.

Joe Biden sice vyjádřil ochotu v začatých jednáních pokračovat, jeho záměr posilovat vnitřní koherenci NATO je však v příkrém rozporu se strategickými cíli Kremlu. Vzhledem k tomu, že se jedná jen o jednu z dlouhé řady oblastí, ve kterých Washington a Moskva sledují diametrálně odlišné strategické cíle, není důvod očekávat zásadní zlepšení napjatých vztahů.

Odpovědi na otázky zdali ke kýženému sblížení Německa s USA skutečně dojde, jakou politiku uplatní nový šéf Bílého domu vůči svéráznému tureckému spojenci a neúnavnému ruskému vyzyvateli, a jaké z toho vyplynou důsledky pro Alianci jako celek, poskytnou nadcházející měsíce a léta.

Adam Potočňák
Autor působí jako analytik v Centru bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany

natoaktual.cz
zpět na článek