Otázka energetické bezpečnosti byla také jedním z hlavních témat právě skončeného (21. – 22.5. 2009) summitu EU-Rusko v ruském městě Chabarovsk, kde ruský prezident Medveděv ve snaze nahradit stávající Energetikou chartu, kterou Moskva odmítá ratifikovat, představil Návrh nového právního rámce pro energetickou spolupráci preferující mimo jiné dlouholeté smlouvy mezi Gazpromem a evropskými zákazníky na dodávky plynu.
Naopak Evropská unie, v souvislosti se zkušeností z letošní plynové války mezi Ruskem a Ukrajinou, se pokoušela prosadit změnu stávajícího „mechanismu včasného varování“ a navrhla princip, podle kterého dodávky plynu do Evropy nesmí být zastaveny ani při konfliktu mezi produkující a tranzitní zemí. Zároveň by se podle Bruselu měla Ukrajině poskytnout půjčka na zaplacení dodávek za ruský plyn, neboť prezident Medveděv nevyloučil možnost opakování další energetické krize a následné zastavení exportu plynu do Evropy.
Vedle „energetické zbraně“ existuje řada dalších projevů energetické politiky Ruska, negativně ovlivňující a ohrožující zajištění plynulých a stabilních dodávek ropy a plynu do Evropy, např. snaha Ruska o diverzifikaci odběratelů směrem na východ.
Podle řady odborných publikací je možné identifikovat několik motivů/cílů, které vedou Moskvu k využití svých nerostných rezerv například ropy nebo zemního plynu jako nástroje energetické diplomacie zejména vůči zemím bývalého Sovětského svazu a zemím střední a východní Evropy:
- získání lepší ceny za dodávky ropy a zemního plynu od druhé strany
- ovládnutí distribuční infrastruktury produktovodů druhých zemí
- omezení limitu autonomie a sféry zahraniční politiky sousedních států
- potrestání za prozápadní orientaci a neloajálnost sousedských států vůči Rusku
- vynucení zejména ekonomických ústupků (například ruský plynový gigant Gazprom požadoval jako jednu z podmínek ukončení energetické krize mezi Ruskem a Běloruskem v roce 2007 podíl v běloruské státní síti plynovodů Beltransgazu.
Jedna švédská obranná studie uvádí, po roce 1992 z 60 hrozeb, že Rusko přeruší dodávky nebo upraví ceny jen 11 nemělo žádné politické pozadí. Moskva současně při prosazování svých zájmů využívá faktického monopolu na přepravu energetických surovin a závislosti jednotlivých zemí. Používání energetické karty však nelze vidět ideologicky, Rusko pouze pragmaticky využívá svých silných stránek.
Například již na přelomu roku 1992-93 zastavilo Rusko export plynu na Ukrajinu z důvodu nezaplacení dluhu Kyjeva za předchozí dodávky plynu. Podobná situace nastala v roce 1994, kdy Moskva energetické dodávky na Ukrajinou také přerušila. Ukrajinské vojenské jednotky tehdy navíc obsadily v Oděse základnu černomořského loďstva poté, co ruští námořníci jedno z plavidel unesli do Sevastopolu.
Na druhou stranu působením stávající finanční krize ruská ekonomika postupně slábne, což se mj. nepříznivě projevuje na ruském energetickém průmyslu a v oblasti rozvoje nových nalezišť ropy a zemního plynu.
Tyto skutečnosti pak velmi brzy mohou mít ve svém důsledku dopad na vývoz energetických surovin včetně exportu do členských států Evropské unie, které jsou na dodávkách fosilních paliv z Ruské federace velice závislé.
Měly by se tedy členské státy Evropská unie, trochu paradoxně, začít spíše více obávat ekonomicky slábnoucího Ruska, než Ruské federace co by „energetické velmoci“?
Snaha Ruska o diverzifikaci odběratelů energie
Ruská energetická politika prošla dlouhým vývojem a v souvislosti s proměnou její koncepce od roku 2000 se stala více agresivní při prosazování svých zájmů. Všechny zásadní priority a hlavní úkoly energetické politiky byly následně formulovány v srpnu 2003 ve Strategii rozvoje energetické politiky Ruské federace do roku 2020 (dále jen Strategie), která stanovila nejen hlavní úkoly energetické politiky Ruské federace, ale také prognózuje další rozvoj palivoenergetického komplexu.
Jedním z hlavních cílů ruské energetické diplomacie, stanovených ve Strategii, který zároveň ohrožuje energetickou bezpečnost EU, je zajištění integrace Ruské federace do světového energetického prostoru. Hlavním alternativním vektorem se pro ruskou energii stává východní směr.
Ve východní Asii mají zájem o ropu a plyn Čína, Jižní Korea a Japonsko. Zvláště Čína a Japonsko se spolu předhání o to, do které ze zemí bude produktovody proudit více strategických surovin. Zájem o ruské energetické zdroje v 21. století projevily také Spojené státy.
|
Přitom Moskvě případná diverzifikace exportu vyhovuje, neboť si tím zajistí svou větší tzv. exportní bezpečnost, k níž by měly přispět i vývozy ruského zkapalněného plynu. Na diverzifikaci odběratelů ropy a plynu ale zatím chybí dostatečná infrastruktura (produktovody, přístavní terminály, závody).
Pokud by se to však Rusku ve střednědobém horizontu podařilo, mohla by mít řada evropských státu, zejména ty, kterou jsou 100% závislé na ruské ropě a plynu, problémy se zajištěním dodávek energie.
České republiky se například v současnosti bezprostředně dotýkají rozhodnutí Ruska o výstavbě dvou nových tras pro přepravu ropy, které představují konkurenci pro ropovod Družba.
První trasou je Baltský systém II s kapacitou 40 až 45 mil. tun., který končí u nově budovaného terminálu Primorsk, který má pro Rusko dvě výhody: a) umožňuje realizovat dodávky ropy do celého světa, b) umožní vyhnout se riziku dopravy ropy přes Ukrajinu a Pobaltí. Druhým projektem je východosibiřský ESPO s kapacitou 30 milionů tun., který by měl z terminálu Novorossijsk zabezpečovat dodávky ropy do Číny.
To znamená, že ropu přepravovanou ropovodem Dražba a určenou pro státy střední Evropy včetně České republiky bude po zprovoznění těchto nových ropovodů možno na místo do zemí Evropské unie dopravovat do Asie a z nového přímořského terminálu také do celého světa.
Existuje zde tedy reálné nebezpečí, že pro Českou republiku a další země nemusí být k dispozici plná kapacita, respektive může být za vysoké ceny (situace se může obrátit, dříve byla dlouhé roky ruská ropa levnější než světová cena, teď může být střední Evropa ještě závislejší na Rusku, protože ze západního směru chybí kapacita pro zvýšení dodávek).
Vedle toho je cílem ruských subjektů pomocí investic a kapitálu spoluovládat energetické firmy a distribuční infrastrukturu v druhých zemích. Konkrétně se jedná o ruskou společnost Gazprom, která může získat podíl v německé RWE Transgas a tím i částečně ovládnout zdejší distribuční síť.
Trend, kdy se Rusko snaží jednak získat vliv (ekonomický a politický) v zemích zejména střední a východní Evropy a bývalého Sovětského svazu prostřednictvím dominantního postavení na energetických trzích a současně usiluje o vytlačení západních investorů podnikající v oblasti těžby ropy a zpracování ropy a zemního plynu k uskutečnění monopolizace domácího energetického průmyslu je relativně nový (v rozmezí 6 – 7 let). Cíl Moskvy je v tomto ohledu zcela jasný – stát se „energetickou velmocí“.
Na druhou stranu myšlenky k uskutečnění tohoto směru jsou poměrně staré a částečně vycházejí z Putinovy ekonomické disertační práce s názvem „Strategické plánování reprodukce surovinové základny oblasti v podmínkách vytváření tržních vztahů“ prezentované v roce 1997.
Základní tezí této disertační práce je, že cílem odvětví přírodních zdrojů je zvýšit geopolitickou sílu Ruska. To v praxi znamená čtvero. Kreml chce evropským zemím zabránit, aby diverzifikovaly své zdroje energetických dodávek, zejména plynu. Chce posílit svou kontrolu mezinárodního trhu s plynem. Chce získat „příslušenství“ – distribuční a skladovací kapacity – v západních zemích. A také chce tento majetek využívat k politickému nátlaku.
Například v České republice se ruská firma Lukoil snaží již několik let získat podíl ve státní společnosti Mero, která je výhradním správcem obou ropovodů, a České rafinérské, a.s., jež je největším zpracovatelem ropy a výrobcem ropných produktů v České republice, čímž by ruská společnost získala přístup na český trh. Již v září minulého roku tj. 2008 se Lukoil prostřednictvím společnosti Lukoil Aviation Czech (LAC) stal dalším dodavatelem leteckých pohonných hmot pro ČSA.
Jestliže by Moskva získala kontrolu nebo většinový podíl v klíčových společnostech zajišťující dovoz energetických surovin, možnost na snížení závislosti na ruských dodávkách energie byla by téměř nulová.
Úsilí Ruské federace se zaměřuje také na vstup na trh se zkapalněným plynem a rozvoj nových směrů exportu energetických surovin. Tímto způsobem Rusko, podle mnohých expertů, naruší rovnováhu vzájemné závislosti, čímž se nejen Česká republika, ale i celá Evropská unie dostane vůči Ruské federaci do ještě méně výhodného postavení. V poslední řadě může právě tento krok také výrazně zvýšit ceny energetických surovin.
Silné nebo slabé Rusko ?
V současné době však lze za úplně největší riziko pro energetickou bezpečnost Evropské unie i České republiky vnímat nejistotu ohledně budoucích politických a ekonomických reforem v Rusku.
Podle Strategie jsou těžba a vývoz nerostných surovin, zejm. ropy a zemního plynu, označeny za strategická odvětví, kde Rusko dlouhodobě sleduje politiku, aby se veškerý energetický sektor dostal pod státní kontrolu. Stát má rovněž v současné době monopolní přístup k plynovodům a ropovodům vedoucím přes ruské území.
K dosažení tohoto cíle proběhlo v letech 2003 – 2005 během Putinova prezidentství zestátnění klíčových energetických společností (např. Gazprom, Rosněfť, Transněfť atd.), jejichž prostřednictvím ruská vláda získala kontrolu nad těžbou zemního plynu a ropy a monopol na distribuci a export nerosných surovin. Například export plynu z Ruska ze zákona přísluší pouze firmě Gazprom. Ostatní těžařské firmy zatím nemohou zemní plyn exportovat.
Vedle toho došlo ke zpřísnění podmínek a pravidel, za kterých se mohou cizí firmy např. podílet na těžbě ropných polí nebo správě nalezišť zemního plynu na území Ruska. Tato opatření mohou mít za následek snížení zahraničních investic do přepravní infrastruktury a rozvoje těžby nových nalezišť.
Přitom Rusko se již delší dobu potýká s vyčerpaností nalezišť, stará ložiska ropy a plynu pomalu končí a nová jsou příliš vzdálena od produktovodů, navíc leží v těžce přístupných oblastech a jejich těžba je technologicky náročnější.
Mnozí experti upozorňují na to, že vrchol ruské produkce ropy a plynu může nastat již záhy po roce 2010, pokud nebudou objevena a uvedena do provozu nová naleziště a postaveny nové ropovody a plynovody. Hrozí nebezpečí, že Rusko tak nebude po konci desetiletí schopno pokrýt potřebu ropy a zemního plynu západních klientů. Problémem je rovněž zastaralá ruská ropná a plynová infrastruktura, kde jsou nezbytné investice odhadovány přibližně mezi 65 až 70 mld. dolarů do roku 2020.
Existuje také reálné nebezpečí, že v případě dalších a déle trvajících poklesů cen ropy a zemního plynu se přestane Rusku vývoz těchto energetických surovin vyplácet a Moskva export fosilních paliv do západních zemí sníží a použije ropu a plyn pro vlastní potřebu.
Snížení exportu by samozřejmě mělo velmi negativní dopad na energetickou bezpečnost Evropské unie, která dováží z Ruska celkem 30 % svých dovozů ropy a 50 % zemního plynu. Celkově se podílí ruský plyn z 25 % na spotřebě plynu v zemích EU a ruská ropa přibližně z 20 % na spotřebě ropy. Některé členské země EU jsou na ruském dovozu energetických surovin závislé dokonce ze 100 %.
Lukáš Tichý
analytik vládního informačního portálu Euroskop
a spolupracovník Východoevropského programu - Asociace pro mezinárodní otázky AMO