Domnívám se, že se tehdy Aliance musela vypořádat zejména s rozpadem SSSR a Varšavské smlouvy, z nichž rezultovalo podstatné rozšíření členské základny, a musela reagovat na nástup globálního terorismu, což přispělo k nalezení konsensuální odpovědi na klíčovou otázku: "Out of area or out of business?". Jinými slovy: rozšířila se členská základna a rozšířila se oblast možného působení, aniž by byla zásadně zúžena schopnost aliance bránit své členy. Jaký je však svět na počátku druhé dekády nového tisíciletí?

Je pochopitelné, že mnozí v Evropě i ve světě vyjadřují nesmírné uspokojení nad koncem údajné americké unipolarity, ale máme se, respektive můžeme se proto domnívat, že svět, v němž v nejbližší budoucnosti budeme žít – jenž bude nově organizován výrazně větším počtem hráčů, než kdykoli za posledních cca šedesát let - bude automaticky lepší?

Přečtěte si další příspěvky týkající se strategické koncepce NATO od senátora a prezidenta České euroatlantické rady Alexandra Vondry, bývalého ministra obrany a velvyslance v Rusku Luboše Dobrovského, programového ředitele PSSI Jiřího Schneidera, náměstka generálního tajemníka NATO Jiřího Šedivého a bývalého náčelníka generálního štábu Jiřího Šedivého, bezpečnostního analytika Radka Khola ve speciální příloze na natoaktual.cz.

Mám zato, že pro probíhající transformaci mezinárodního systému je, a ve střednědobém horizontu bude, charakteristické, že kulturní, politická a hospodářská dominance západu bude postupně nahrazována mnohem rozmanitějším a více heterogenním systémem, v němž noví (například Brazílie, Indie či globální dimenzi si připustivší EU) a staronoví (zejména Čína a Rusko) hráči budou s větší či menší mírou asertivity prosazovat své vlastní pohledy na svět. EU, jako jeden z architektů nového světového systému, se domnívá, že vznikající systém je možno charakterizovat jako interpolární, neboť jeho klíčovými charakteristikami bude multipolarita v éře vzrůstající interdependence. Pro interpolaritu bude příznačné, že bude primárně založena na zájmech (hlavních aktérů), zaměří se na (společně) definované problémy a bude orientována na optimalizaci společných postupů při jejich řešení.

Shora načrtnutý obraz je s pravděpodobností hraničící s jistotou správný v tom, že rodící se světové uspořádání bude založeno na (nevyhnutleně heterogenních) zájmech heterogenních aktérů. Větší počet hráčů ve světové aréně však pravděpodobně nepovede ke klidnějšímu a přehlednějšímu světu, ale naopak k rychlému růstu konkurence a možné konfrontace. Za této situace je pak velmi sporné, zda je v zájmu atlantického společenství rychlá realizace vize bezjaderného světa, kterou v Praze představil prezident Obama a k níž se před nedávnem společným dopisem připojily Norsko, Lucembursko, Belgie, Nizozemí a Německo. Světový pořádek založený na principu jaderného odstrašování rozhodně nebyl ideální, ale ukázal se být stabilní a funkční.

Západ, jakožto hlavní architekt současného světového uspořádání, má logicky největší zájem na jeho udržení, a neměl by se proto zbrkle zbavovat prostředků, které mohou výrazně podpořit udržení alespoň těch jeho atributů, které považuje za klíčové. Nezdá se totiž být pravděpodobné, že by robustní redukce nukleárních kapacit, kterou požadují signatáři dopisu, byla kompenzována stejně robustním růstem jiných kapacit, které by případně mohly zvýšit váhu NATO jako globálně působícího aktéra.

Jak v souvislosti s přípravou nové strategické koncepce, tak v souvislosti se zmíněným dopisem je třeba zvláštní pozornost věnovat Rusku. Pokud dojde k podpisu a následné ratifikaci americko-ruské smlouvy o omezení strategických zbraní, Evropa se bohužel nestane bezpečnější, protože Rusko, náš geograficky nejbližší konkurent v nově se tvořícím světovém pořádku, explicitně NATO označilo za bezpečnostní hrozbu.

Tato dnes již zcela zjevná skutečnost byla dále umocněna prohlášením ministra zahraničí Lavrova, který se nechal slyšet, že v případě, že Rusko někdy v budoucnu vyhodnotí výstavbu amerického či aliančního protiraketového systému jako hrozbu, vyhrazuje si právo od smlouvy jednostranně odstoupit.

Tento výrok zcela jednoznačně nahrává té interpretaci připravované rusko-americké smlouvy, že se jí obě strany, ale mnohem výhodnější to bude pro Rusko, zbaví zastaralých a na údržbu náročných zbraní a ponechají si funkčnější části svých arzenálů. Ruskou rétoriku nelze brát na lehkou váhu, neboť v mnohém připomíná rétoriku, kterou svého času používalo například vilémovské Německo a to se svého času, jak známo, rovněž účastnilo nejrůznějších odzbrojovacích jednání a konferencí.

Přečtěte si další původní materiály autora Michaela Romacova pro natoaktual.cz: NATO a bezpečnostní rizika ekonomické krize Geopolitické důsledky rozšíření NATO do prostoru Střední a Východní Evropy Rusko bude i po summitu vůči NATO asertivní

Pokud se Rusko pro takový postup nakonec rozhodne, pak se z Obamovy odzbrojovací iniciativy a vize bezjaderného světa stane pouhý cár papíru, a pokud v tu dobu ještě bude v úřadu, tak jeho pozice nebude nepodobná té, ve které se svého času ocitl Jimmy Carter. Z evropského pohledu může být velmi nepříjemné, že americký jaderný arzenál už může být z Evropy odstraněn, a vezmeme-li v potaz, že Rusko skutečně není Sovětský svaz, a že USA, které dlouhodobě usilují o to, aby Evropané převzali větší díl odpovědnosti za svou obranu na sebe – ostatně, dnes je nás v Unii více než Američanů a Rusů dohromady - mají řadu bezpečnostních povinností i jinde, pak je otázkou, co nám zbude k tomu, abychom "medvěda" drželi z dohledu.

V Evropě pravděpodobně zůstanou zachovány francouzské a britské jaderné kapacity, neboť ani jedna z mocností zatím nejeví z vize bezjaderného světa přílišné nadšení, ale tyto jsou evropské zatím jen tím, že obě mocnosti na starém kontinentě leží. Pokušení upřednostnit své vlastní zájmy na úkor zbytku, kterému by Paříž i Londýn za takové situace čelily, by s největší pravděpodobností bylo značné.

Michael Romancov
Metropolitní univerzita Praha