Jenže nic není tak snadné, jak se na první pohled může zdát. Rusko zajisté ocenilo úsilí Obamovy administrativy o reset v americko-ruských vztazích i zlepšení vztahů s NATO, citelně ochladlých v důsledku ruské invaze do Gruzie. Pozitivně vnímalo i přehodnocení a následnou rekonfiguraci plánované evropské části protiraketového systému USA nebo podpis a ratifikaci smlouvy Nový START, jejíž preambule obsahuje klauzuli potvrzující úzkou souvislost mezi ofenzivními a defenzivními strategickými systémy.
Ukazuje se ale, že přehnané očekávání zásadní proměny ruského jednání a přístupu k Alianci není zcela na místě.
|
Další materiál autora Petra Suchého pro natoaktual.cz si přečtěte zde: |
Rusko projevilo ochotu na projektu participovat. Celou záležitost ovšem komplikují především dvě spolu úzce související otázky. Jaká bude architektura a schopnosti systému, jenž by měl členy Aliance chránit před vydíráním ze strany států disponujících balistickými střelami či před omezeným útokem těmito prostředky? Jaká bude míra zapojení a pozice Ruska v tomto podniku?
Jak už ukázala jednání ohledně umístění prvků protiraketové obrany v České republice a v Polsku, přesvědčit ruské představitele o tom, že protiraketový systém USA ani Aliance není a nebude namířen proti Rusku a jeho strategickému ofenzivnímu potenciálu, není snadné. Právě z toho důvodu se tradičně nedůvěřiví ruští představitelé snaží přimět Spojené státy a další členy NATO, aby tuto skutečnost garantovali v rámci právně závazné smlouvy. USA a NATO tak jsou hnány do pasti, kterou si především USA v posledních letech samy připravily. Záležitosti jako zmínka o vzájemném vztahu ofenzivních a defenzivních systémů ve smlouvě Nový START, či pohrávání si prezidenta Obamy s možností uzavření smlouvy omezující systémy rozmístitelné ve vesmíru, Rusko logicky vedou k uplatňování tradiční taktiky vyvíjení nátlaku ve věci kontroly zbrojení v oblastech, jež slouží především jeho zájmům.
Obavy a podezřívavost ruských představitelů jsou dále živeny odlišnými představami obou stran ohledně podoby zapojení země do projektu. Zatímco NATO prosazuje propojení a co možná nejefektivnější součinnost dvou vedle sebe existujících systémů, aliančního a ruského, pro Rusko představuje nejlákavější variantu přímé zapojení do systému Aliance. V takové situaci by požadovalo stejnou pozici a pravomoci, jakými by například v otázce činnosti systému, včetně rozhodování o vypuštění interpceptorů, disponovali její členové. Rusko si je dobře vědomo, že tato varianta bude pro NATO stěží přijatelná a proto má v záloze ještě další návrh – obě strany by vybudovaly vlastní systémy, které by se nepřekrývaly a mohly by operovat a být použity pouze na jimi kontrolovaných územích. Za takových podmínek by, v případě útoku vedeného z oblasti blízkého východu nebo východní Asie, citelně vzrostla závislost NATO na Rusku.
I když Rusko jednoznačně upřednostňuje první z výše uvedených variant, otázkou zůstává, nakolik to se svou účastí myslí vážně a pouze se nesnaží výstavbu systému takticky brzdit. Rusku se v posledních deseti letech do budování nového protiraketového systému příliš nechtělo. Jednoznačně upřednostňovalo alokaci limitovaných finančních prostředků do modernizace strategického ofenzivního potenciálu. Když si s myšlenkou evropské protiraketové obrany, kterou by vytvořilo s evropskými státy, ovšem bez účasti USA, pohrávalo v minulém desetiletí, činilo tak spíše ve snaze rozštěpit Alianci a zbrzdit vybudování třetí součásti amerického systému, umístěné v Evropě. Přesto je pro něj tato možnost výhodnější. Jednak by získalo větší slovo a jeho zapojení by pro ně bylo méně finančně náročné, než budování zcela vlastních obranných prostředků, o přístupu k sofistikovaným technologiím a know-how nemluvě.
Protiraketová obrana založená na propojení dvou nezávislých systémů by zase snižovala závislost Aliance na vstřícnosti a ochotě Ruska ke spolupráci a omezila by také jeho manévrovací prostor a případný vyděračský potenciál.
Jak celé vyjednávání nakonec dopadne, ukáží následující měsíce, možná roky. Vždy optimisticky naladěný generální tajemník NATO Rasmussen stále věří, že se podaří vše dojednat do dalšího summitu Aliance, jenž se uskuteční příští rok v květnu ve Spojených státech.
Již nyní lze předvídat zintenzívnění ruských snah dosáhnout naplnění svých představ užitím tradičních a poměrně efektivních metod, které se osvědčily i v době jednání o umístění prvků protiraketové obrany v Polsku a v Česku. Pokud NATO nebude reflektovat jeho zájmy a představy, Rusko zvolí razantní rétoriku, zdůrazňování pocitu ohrožení, vyhrožování závody ve zbrojení a odvetnými opatřeními, za současného zdůrazňování vlastnictví sofistikovaných prostředků, jako jsou manévrovací nukleární hlavice, jež bez obtíží překonají jakýkoliv obranný systém. Ve vyjádřeních ruských politických a armádních představitelů již opět lze obě tendence pozorovat.
Situaci přesto nemá zcela v rukou nikdo jiný než samotná Aliance. Především na ní záleží, jak jednání a plány na vybudování alianční vícevrstevné protiraketové obrany dopadnou. Rusko dostalo seriózní nabídku spolupráce. Pokud ji akceptuje, bude se na evropské protiraketové obraně podílet. Bude-li jí ovšem využívat ke zdržování rozhodovacích procesů v této záležitosti, mělo by NATO zcela jasně naznačit, že lze postupovat i bez jeho účasti. Asertivní jednání může Rusko stimulovat žádoucím směrem více než politika neomezených ústupků. Otázkou nicméně zůstává, zda jsou současní představitelé členských států Aliance schopni a ochotni takovou pozici případě potřeby zaujmout.
Petr Suchý
autor je vedoucí Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity
tisknout