Některým politikům i členům bezpečnostní komunity se zrušení uvažované stavby radaru v Brdech a interoceptorů v Polsku jeví jako krok pozitivním směrem, založený na předpokladu, že udržovaná zranitelnost USA bude napomáhat zachovávání stability ve světě, případně posilování amerických tendencí k multilaterálnímu přístupu k řešení významných bezpečnostních výzev.

Dle mého názoru bylo Obamovo rozhodnutí zapříčiněno zejména politickými a ideologickými vlivy, spíše než záležitostmi technického charakteru, byť zejména technické či technologické aspekty často slouží jako argument či záminka pro přehodnocení plánované architektury protiraketové obrany.

Přečtěte si na natoaktual.cz související materiál: Velitelství USA v Česku nemusí být jen výstřel, míní expert

V tomto ohledu se nejedná vůbec o nic nového. Podobná opatření z obdobných důvodů učinil Bill Clinton v souvislosti s projektem Globální ochrany proti omezeným úderům (GPALS – Global Protection Against Limited Strikes), který zdědil po svém předchůdci Georgi H. Bushovi. GPALS zase vycházel z Reaganovy Strategické obranné iniciativy (SDI) – původní projekt byl zásadně upraven a adaptován na nové, po studené válce zásadně proměněné bezpečnostní prostředí. Byť ani Clintonovy kroky v oblasti vývoje a výzkumu protiraketové obrany nebyly zrovna příliš šťastné (pozornost byla věnována spíše systémům ochrany bojiště než prostředkům, jež by mohly čelit hrozbě představované balistickými střelami s delším dosahem), Obamovo rozhodnutí může mít řadu důsledků, které se projeví až v budoucnosti.

Je evidentní, že pokud se jedná o Českou republiku a Polsko, kde měly být prvky systému pro intercepci ve střední fázi letu umístěny, Obamova administrativa zcela selhala (zvláště pokud se jedná o zcela neprofesionální způsob, jakým byli o revizi plánu informováni čeští a polští představitelé) v oblasti, která je, vedle jaderného odstrašování, základem americké bezpečnostní politiky od čtyřicátých let minulého století. Jedná se o ujišťování (assurance) spojenců o poskytování bezpečnostních záruk.

Samozřejmě, ty mohou být dočasně a teoreticky posilovány představou, že právě přehodnocení předchozího plánu a akcentování námořního rozměru protiraketové obrany je pravou odpovědí na současné balistické hrozby z oblasti Blízkého či Středního východu nebo nabídkou umístění systému kontroly a velení v České republice. Ano, na současné hrozby by se možná jednalo o odpověď adekvátní. Pokud se jedná o případné hrozby budoucí, dovoluji si připomenout, že ty, podobně jako řada dalších záležitostí, nemají zrovna statický charakter. Bude-li se íránský balistický program vyvíjet dosavadním tempem, lze předpokládat, že v době, kdy USA realizují současné plány, již nebude kapacita vybudovaného systému dostatečná.

V tomto ohledu i umístění radaru do střední Evropy mělo svoji logiku – oblast je geograficky vzdálenější i obtížněji dosažitelná vojenskými prostředky zemí jako je Írán, než jihovýchodní okraj evropského kontinentu. Navíc, radar podle všeho mohl být využit i v rámci proměněné architektury, a mohl podporovat i systém Aegis, kdyby ovšem politická hlediska nepřevládla nad strategickými (totéž ovšem platí o situaci na české straně).

Jistá opatrnost je vhodná, i pokud se jedná o umístění řady elementů systému na námořní plavidla. Jedná se sice o postup, který zajistí mobilitu systému, zároveň je ale vhodné si uvědomit i jeho jisté limity. K nim náleží zejména časové hledisko – schopnost rychlého přesunu plavidel do krizové oblasti (přestože lze přepokládat rozmístění plavidel v oblasti či na blízkých základnách již při začátku eskalace napětí).

I když jsou USA stále světovou námořní velmocí číslo jedna schopnou světovým mořím dominovat, i zde se mohou najít aktéři mající jistý potenciál jejich akceschopnost omezit.

Možnost by byla umístit prvky do vesmíru
Právě proto by bylo velmi vhodné námořní systém kombinovat s pozemními prvky, a to nejen s interceptory určenými pro eliminaci střel krátkého a středního doletu, ale i balistických střel s dlouhým dosahem. Další možnou, navíc poměrně efektivní cestou, je umístění řady prvků protiraketové obrany (senzorů, interceptorů) do vesmíru, jež by opět doplňovaly pozemní a námořní prostředky a byly by schopné intercepce nepřátelské střely v první fázi letu. Jenže, právě takový nejvhodnější postup bude narážet na ještě větší překážky a odpor než umístění radaru v Brdech a interceptorů v Polsku.

Nelze proto očekávat, že Obamova administrativa bude ochotna, při snaze vyhnout se dalším sporům s Ruskem, Čínou nebo s evropskými spojenci, podobný postup riskovat. Na politické rovině lze očekávat možné komplikace při vyjednávání smluv o rozmístění prvků systému i v případě, že budou umístěny na Balkáně a v Turecku. Jedinou výjimku by pravděpodobně představovala jednání s Albánií.

Očekávat lze rovněž výhrady z ruské strany. Vidí-li Rusko, že má dlouhodobě poměrně významný vliv na americké plány a kroky v oblasti protiraketové obrany, bude takový postup (v případě Obamovy administrativy s velkou pravděpodobností i úspěšně) opakovat. V jejím rámci je řada osob a poradců, kteří by nejraději antibalistickou obranu dali k ledu úplně. Proto je důležité, aby evropští spojenci a partneři v NATO vyvíjeli na USA nátlak, aby byly alespoň korigované plány skutečně realizovány.

I když se razantní rozhodnutí ministra obrany Gatese dotkla i výzkumu a vývoje dalších technologií či vyvíjených prvků protiraketové obrany (zastaven byl např. projekt "Létající laser"), lze předpokládat, že, podobně jako již mnohokrát v minulosti, výzkum a vývoj protiraketové obrany nepříznivé období přežije a opět se dočká prostředků, které umožní rozmístění vícevrstvého systému posilující bezpečnost USA i Evropy.

I nový návrh budou zřejmě provázet staré problémy
Pro Českou republiku se možná rýsuje zajímavá příležitost, opět se do stávajícího projektu poměrně významně zapojit. Předpokládám, že však opětovně vyvstanou obtíže, které budou případná jednání o umístění centra pro velení a kontrolu na českém území značně komplikovat, byť už hlavní záminka odpůrců radaru, totiž námitky a výhrady Ruska, pominula a kapacita rekonfigurovaného systému byla zásadně omezena.

Přečtěte si na natoaktual.cz další původní materiály související s tímto tématem: A.Šándor: Prohra, či výhra? J. Smith: V čem se liší přístup Obamy a Bushe k radaru

Jedná se především o zánik konsensu ohledně orientace české zahraniční a bezpečnostní politiky a významu transatlantických vazeb. Budou-li postoje a rozhodnutí českých politických stran a budoucí politické reprezentace podobně jako v debatě o radaru založeny na populistických gestech namísto na strategickém uvažování, bude tato příležitost patrně promarněna. V tomto ohledu je nyní důležité pokračovat v debatách o protiraketové obraně, její roli a významu, je třeba bezpečnostní problematice věnovat prostor, jenž zaslouží, v rámci dlouhodobých i volebních programů politických stran.

Bohužel, zatím takto cíleně postupovala již přibližně od roku 2002 pouze antisystémová KSČM, zdůrazňující ve svých programech nesouhlas a odmítavý postoj nejen s členstvím České republiky v Severoatlantické alianci, ale také se negativně vymezující proti protiraketové obraně. Poslední tři roky ukázaly, že se jí tato "ideová" i "kádrová" připravenost jednoznačně vyplatila.

Petr Suchý
Autor je vedoucím Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií
Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity