Středa, den třetí
Přejel mě tank. Bylo to na rovině a jsem stále naživu. Moc jsem si to neužila. Těšila jsem se, jak budu ležet na zádech a pozorovat, jak nade mnou ten kolos hřmí, duní a funí. Leč povinná poloha byla na břiše s hlavou dolů.
Dvě cvičení předtím byla podstatně zábavnější. Při prvním nás pronásledoval tank (nebo bojové vozidlo pěchoty, podle toho, co na nás zrovna vyšlo). Naším úkolem bylo doplazit se k zákopu, zalehnout a počkat, až tank zákop přejede. K pobavení všech v kurzu v okamžiku, kdy já a můj parťák ve dvojici jsme skočili do zákopu a čekali, jak nad námi tank přejede, mu chcípnul motor.
Velitel zareagoval hbitě: "Nepřítel znervózněl". Vlastně měl pravdu. Tankista asi fakt znervózněl, ale nikoli z našich úžasných bojových schopností. Pravděpodobně jsme se plazili tak pomalu a on musel jet tak pomalu, že motor prostě chcípnul. Moje dedukce je, že tank není konstrukčně uzpůsoben na pronásledování takových hrabošů, jako jsem já. Zní to jako "veselá historka z natáčení", ale mně moc do smíchu nebylo. Stát se mi toto" v reálu", nemám šanci na přežití.
Při druhém cvičení jsme z prvního patra budovy naskakovali na jedoucí tank nebo bojové vozidlo pěchoty. Na naše dvoučlenné družstvo připadlo bojové vozidlo pěchoty. Klouže to na něm víc. Ale zvládli jsme to bravurně. Jak seskok z prvního patra na vozidlo, tak seskok z vozidla do bláta. Ale měli jsme prvního zraněného účastníka kurzu. Naše kamarádka při seskoku nedopadla na chodidla, ale na kolena. Naštěstí to nebylo nic vážného a po ošetření mohla pokračovat dál.
Zápas s buzolou
Po laškování s bojovými vozidly jsme přešli k orientaci v terénu s pomocí mapy a buzoly. Je to velmi podstatná součást výuky, protože během takzvaného třídenního vyvedení ve finále kurzu budeme hozeni doprostřed neznámého a hlavně nepřátelského terénu, kde nás budou pronásledovat asi teroristé, to zatím nevíme. Ale každopádně se budeme muset sami, ve čtyřčlenných družstvech, dostat z nepřátelského terénu a dorazit na stanoviště, dejme tomu, mírových sil. Jediným naším pomocníkem bude právě mapa a buzola a taky souřadnice dvou checkpointů, kterými musíme projít.
Co se týče toho, čemu se říká orientační smysl, nejsem na tom právě nejlépe. Ve skautu jsem nebyla, na túry nechodím, a tak mám ve Vyškově značný handicap. Orientaci v mapě a práci s buzolou jsem ale teoreticky zvládla, už se těším, jak své nabyté znalosti uplatním v praxi. Jaké štěstí, že máme v družstvu kolegu z Červeného kříže, který toto vše umí perfektně a ještě k tomu je schopen poskytnout první pomoc a základní zdravotní ošetření.
V kombinaci s tím, že v mém družstvu je i vůbec nejvyšší účastník kurzu (meří přibližně dva metry), to ve mně vyvolává jiskřičku naděje, že vše přežiji. Pro naše družstvo jsou vůbec typické značné výškové rozdíly. Já jsem totiž pro změnu zase nejmenší účastník. I to je výhoda. Pokud se mi na "vyvedení" něco stane a družstvo mě bude muset nosit, nedá jim to takovou dřinu.
Malá maska a únava
Odpolední program patřil chemickému polygonu a Kamenné Chaloupce. Teorie byla velmi poučná. Už vím, jaká je klasifikace toxických látek, jaká je jejich smrtelná dávka a následky, pokud útok těmito látkami přežiji. Ale především vím, jak se během takového útoku chovat a jak poskytnout první pomoc člověku, který byl zasažen.
V terénu jsme se naučili nasadit si ochrannou masku a oblek, rozuměno pláštěnku, boty a rukavice pro pohyb v zamořeném území. Zlatým hřebem bylo vsunutí hlavy v masce do zamořeného trenažeru. Tiše jsem záviděla svým kolegům. Já jsem si tuto bohulibou činnost musela odpustit, protože mi nebyla ani nejmenší ochranná maska, která v armádě existuje.
Zatím nejhorší pro mě, kromě toho zatraceného potápění v pondělí, je spánkový deficit a následná únava přes den. Ale i to je krizová situace, kterou je potřeba zvládnout. V rizikové zóně těžko mohu počítat s tím, že se vyspím dorůžova a ráno budu v klídku a pohodě usrkávat kávičku a číst si noviny.
Zítra nás čeká ostrá střelba a běh po bojové dráze se vším všudy. Těším se hlavně na střelbu z kulometu, pistoli mám, to pro mě nebude nic nového.
Večer jsme se přesunuli z Kamenné Chaloupky nazpátek do kasáren. Zatímco já jsem poctivě psala tyhle zápisky, ostatní se oddali alkoholu. Ve velmi mírném množství. Takže zpáteční cesta na korbě byla veselá. Moc se nám chtělo zpívat, ale vždy jsme si vzpomněli jen na první sloku. Jediné, co jsme opravdu dozpívali do konce, bylo "Na Okoř je cesta".
Při přednočním nástupu nám velitel prozradil sladké tajemství, že patro pod klubovnou je hospoda, která funguje do 22 hod. "A ne abyste se seprali jako indiánské stařeny", zněl poslední rozkaz dnešního dne. Doufám, že bude dodržen. Ono s kocovinou je přece jen menší pravděpodobnost, že dobře zacílíte...
Ve speciálním kurzu učí armáda novináře orientaci v terénu. |
Spolupracovnice natoaktual.cz Pavla Jedličková, která se účastní speciální armádního kurzu pro novináře a humanitární pracovníky. |
Speciálního armádního kurzu pro krizové situace se účastní novináři a humanitární pracovníci, kteří vyjíždějí i do válečných oblastí. |
Instruktoři vysvětlují účastníkům kurzu, kde má bojové vozidlo takzvané slepé zóny, tedy kam posádka transportéru za jízdy nevidí. |
Armáda účatníky kurzu vybavila maskáčemi i potřebnou výstrojí, včetně přileb. |
Blátem i kalužemi. Tudy se budou za několik minut plazit účastníci kurzu před jedoucím tankem. |
Dvojice se ukrývá v příkopu před tankem. |
Účastníci kurzu se ukrývají v příkopu před najíždějícím tankem. |
Účastník kurzu se plazí do úkrytu před jedoucím tankem. |
Hlavním smyslem kurzu je "překonat sám sebe," říká velitel František Haideker. |
Účastník kurzu zkouší skok z rozbité plošiny domu na jedoucí bojové vozidlo a z něj do příkopu. |