Pozemní operace proti IS není dobré řešení

Vraždění tím nejbrutálnějším způsobem je jedna z nejúčinnějších zbraní, kterou IS používá. IS, o němž neznáme přesný údaj o skutečných počtech, dokonce ani o velitelském sboru, především v počátku své existence rozšiřoval svá dobytá území. Mezi bojovníky ISIS jsou podle odhadů desetitisíce evropských džihádistů, kteří tvoří skupinu dobře znalých praktik evropských společností a rozumí senzitivitě aktivit, které zasahují naše národy přímo v srdci. Tvoří sice ne velkou, ale o to brutálnější skupinu vraždící bez jakýchkoli omezení. Přesto pouze tito bojovníci IS nemohou být za celkovými úspěchy, ty musí zajistit lidé jiných kvalit.

Mezi ně zcela určitě patří bývalý velitelský sbor Saddámovi irácké armády, která v krátké době dvakrát bojovala proti koalici západních a dalších států. I když dvakrát Saddámova armáda prohrála, nikdy nedošlo k zásadnímu kroku, který měl být proveden po každé, především druhé válce proti Saddámovi Husajnovi. To je provedení internace a posléze výběr vhodných kandidátů k výstavbě nové armády a ti, kteří by nebyli z různých důvodů vhodní, demobilizovat, případně zajistit jejich pravidelnou kontrolu. A to především těch, kteří byli fanatickými stoupenci Saddáma Husajna.

Na místo toho se většina velitelského sboru mimo nejvyšších špiček rozptýlila do nově se tvořící irácké společnosti, jejíž transformace selhala. Nemalá část z nich se pak na různých místech a pozicích objevovala ve vojenské části IS. Že se nejedná jen o velitele strategického významu, je zřejmé z aktivit taktické úrovně, ale i z nedávno zveřejněných údajů o použití chemických zbraní i v této oblasti. To nemohli zorganizovat prostí bojovníci tak, jak je vidíme na záběrech propagačních videí, které nám zasílá IS, nebo ze záběrů válečných zpravodajů. Příprava a použití chemických zbraní, byť těch primitivnějších, jakým je použitý Yperit vyžaduje odbornou přípravu.

Problém IS se po zahájení bombardování nevyřešil. Je naopak mnohem složitější. IS expanduje do jiných států, ale co je mnohem závažnější, i do Evropy. Útoky ve Francii byly děsivým připomenutím, že IS není jen problém Středního východu a že předpovědi expertů na terorismus se ukázaly jako nepřesné. Názory, že IS nemá tendence expandovat ze svého území v Iráku a Sýrii, nebyly opodstatněné. Následné policejní protiteroristické akce policejních sil ve Francii, Belgii, Německu a dalších zemích odkryly skutečný stav. Evropští džihádisté využívajíce nekontrolovatelné migrační vlny (ale nejenom jí) vytvořili v Evropě síť buněk, které se připravovaly k teroristickým útokům, podobným těm, které se odehrály ve Francii. I když byly některé buňky odhaleny, nelze si myslet, že tím je problém vyřešen.

Dovolím si připomenout, že v únoru tohoto roku vyvěsili obyvatelé bosenské vesnice Gornja Maoča vlajku Islámského státu. Část obyvatel této vesnice přišla do Bosny v době války v počátku devadesátých let. V dubnu 2015 byla přepadena policejní stanice Zvorník. Informace o radikálních islamistech z tohoto státu se pravidelně opakují v průběhu tohoto roku. V červenci 2015 Sunday Mirror uveřejnil zprávu o tom, že islamisté skupují pozemky v Bosně a Hercegovině - v obci Ovše.

Dále již v srpnu 2014 kosovská policie pozatýkala desítky údajných islamistických bojovníků. Má jít nejméně o 40 lidí, kteří se zřejmě angažovali ve válce v Sýrii a Iráku.

Je proto nutné věnovat tomuto regionu zvýšenou pozornost. Už v době naší mise IFOR v Bosně a Hercegovině velení mise řešilo problém s wahhábistickou formu islámu. Zpráva o kalašnikovech vyrobených jugoslávskou zbrojovkou ZASTAVA při útocích v Paříži svědčí o zdroji těchto zbraní.

Hlavní bojiště proti Islámskému státu jsou tedy dvě - jedno v Sýrii a Iráku, druhé v Evropě. Protože se nedaří IS významně omezit bombardováním, je stále více diskutována otázka pozemní operace, kterou by vedla vojska USA nebo dalších spojenců. To je ale problém. Spojené státy americké se ústy svého presidenta netají úmyslem nezapojovat se znova do zdlouhavého konfliktu pozemními vojsky a riskovat tak životy svých vojáků. Obrázek poprav zajatých nebo unesených vojáků americké armády nechce nikdo vidět. Stejný názor mají představitelé všech ostatních států, které mají potenciál vyslat svá vojska do pozemní operace.

Ani Rusové, kteří jsou známí svým způsobem řešení konfliktů, nejsou ochotní poslat své vojáky do konfliktu, který nemá žádná pravidla. Poprava jordánského vojenského pilota Maaze al-Kassasbeho v únoru 2015 ukazuje na brutalitu tohoto protivníka. Mimo jiné, sestřelený ruský pilot padl do rukou ozbrojenců místní turkmenské menšiny, kteří ho také bez milosti zabili. Účelnost pozemní operace zpochybňuje i nebezpečí přesunu velké části evropských džihádistů zpět do Evropy a otevření „druhé fronty“, pokud již nebyla otevřena. Neschopnost Evropy vypořádat se s migrační vlnou vytváří ideální podmínky pro návrat evropských radikálů do Evropy, nebo lépe – ti, kteří by byli do Evropy vysláni a ještě nejsou jako příslušníci IS evidováni, se pod pláštíkem migrační vlny do Evropy relativně jednoduše dostanou. Evropa bude muset použít svá vojska pro splnění své vnitřní role.

Případnou pozemní operaci pak musí vést vojska států, nebo vnitřní koalice v případě Sýrie, která bude po porážce IS následně schopná v tomto rozervaném státě skutečně vládnout. A to je asi největší problém. Až příliš silně akcentujeme naše rozhodnutí odstranit Asada a o tom dalším budeme jednat až poté. Sice se poněkud pod vlivem posledních útoků ve Francii a působením Ruska názory mění, přesto je podmínka odstranění Asada pořád velmi výrazná. Jenomže – nebude se opakovat Libye? Ve většině našich vojenských zásahů děláme chybu tím, že nerespektujeme přirozený vývoj situace v daném regionu a bez náležitě promyšlené strategie předání moci, posilujeme jen tu námi preferovanou entitu.

Nejsme schopni buď racionálně najít ten politický subjekt, který bude schopen stát řídit, nebo takový subjekt vytvořit. Proto se zatím téměř se 100% pravidelností opakuje scénář – po odchodu našich vojsk se režim překlápí do polohy, která nebyla našim cílem. V Sýrii navíc po sestřelení ruského bombardéru bude hodně složité najít společné řešení s Rusy a pod jejich vlivem dokonce i najít nějaké vhodné řešení v součinnosti s režimem Bašára Asada.

IS může být poražen skutečně jen řádně připravenou komplexní a v provedení synchronizovanou pozemní operací, kterou provedou všechny strany konfliktu, které jsou na druhé straně dělicí čáry mezi IS a jeho protivníky. Jenomže, kdo vlastně stojí na čí straně. Turecko-ruský konflikt odhalil několik nepříjemných aspektů. První otázkou je, na čí straně vlastně stojí náš spojenec Turecko. Již v počátku boje proti IS bylo Turecko kritizováno, že umožňuje zásobovat IS přes svoje území. Zásadní pro vedení jakékoli války je logistika. Přerušení zásobovacích tras má vždy fatální následky na vedení bojů. Víme, že IS obchoduje s ropou a z její prodeje získává obrovské finanční zdroje. Dosud se nám nepodařilo tento obchod zastavit.

Na pozadí uvedeného konfliktu poodhalil president Putin některá ruská zjištění. V afektu uvedl, že Rusko ví, že kolony cisteren s ropou se do místa expedice přesunují přes turecké území. Rusko zveřejnilo záběry bombardování obrovské kolony cisteren. Tak velké pohyby se skutečně nedají utajit a je otázkou, jak funguje satelitní průzkum a průzkum bezpilotními prostředky. Rozdílné pozice Kurdů jsou obecně známé, jakou roli hraje turkmenská menšina, je nutné také objasnit. Na straně Bašára Asada se objevuje libanonský Hizballáh a iránské gardy.

Ani v Iráku není situace úplně jednoduchá, i když ne tak komplikovaná jako v Sýrii. Snad se podaří irácké vládě konsolidovat politický systém a v jeho rámci i ozbrojené síly. Jednotná pozemní operace za účinné podpory vzdušných sil koalice by přinesla jednu zásadní věc. Tou je pocit všech zainteresovaných stran, že si svoji svobodu vybojovaly sami a také za ni zaplatily krví svých hrdinů. Takové vítězství stmeluje národy a vítězné koalice. Promrhat takové vítězství malichernými spory je vždy trestuhodné. Takového vítězství si národy váží, lidé mají ke své vlasti blízký vztah a neutíkají z ní.

Naše role by tedy měla být podpora v těch oblastech, ve kterých nemají protivníci IS dostačující kapacity. Měli bychom si vyjasnit své role a především dnes za úsilí vedení Francie vytvořit koalici, která se při pohledu na hrozbu, již představuje IS, oprostí od méně významných sporů a splní základní roli.

Předně musí zajistit, že se zastaví financování aktivit IS. Především tím, že nedovolí těžbu, zpracování a prodej ropy jako zdroje financí. IS musí být izolován i od toku materiálního. Nelze si myslet, že je možné bez vnější podpory udržovat tok zásobování municí a trhavinami bojových jednotek IS. To samé se týká i zajištění provozu vozidel. Něco lze dotovat z ovládaného teritoria, ale určitě ne v délce, po kterou již dnes vedeme s IS válku a za podmínek poměrně intenzivního bombardování.

Aktivity mezinárodní koalice se musí zaměřit i na zastavení pohybu lidí. Například zastavit přesuny evropských džihádistů k IS. Jen si dovolím tvrdit, že nynější rozhodnutí EU o dohodě s Tureckem je mylné a nepřinese nic zásadního, jen vyhozené miliardy eur. Podobně nesprávné řešení hledalo NATO, když dohodlo s Tureckem možnost využívání základen v Turecku, za to, že nebude proti bombardování „všech teroristických organizací“, které bojují proti Turecku. V důsledku tím NATO dalo Turecku souhlas s tím, že bude samo rozhodovat a následně vojensky zasahovat proti „nepřátelům –teroristům“. V důsledku to konflikt jen prohloubilo. EU si sama musí udělat pořádek a bez jakýchkoli dalších podmínek zajistit vnější Schengenskou hranici. Místo toho se staví ploty uvnitř Evropy. Kdyby Řecko a Itálie splnily svoji povinnost, dávno by nebyla migrační vlna tak velký problém.

Samozřejmě, že musí být shoda na zjišťování a předávání průzkumných a zpravodajských informací. V tom bude určitě problém. Zmíněná poznámka presidenta Ruska Putina ukazuje na to, že není pravděpodobně vše v pořádku. Podpora pozemní operace však musí být prováděna skutečnou koaliční vzdušnou operací. To bude také určitě problém. Svědčí o tom neshody mezi Ruskem a koalicí boje proti Islámskému státu, kdo by měl být terčem útoků ze vzduchu.

V neposlední řadě by to měla být příprava především vyšších velitelů a štábů těch uskupení, které bojují proti IS. Což bude samozřejmě také s otazníkem.

Jenomže v současné době bude asi nejtěžší, abychom se my – EU, NATO a Rusko dohodli sami mezi sebou. Vlastní pozemní operaci pak zcela určitě úspěšně provedou Iráčané a Syřané.

armádní generál (v záloze) Jiří Šedivý
autor je bývalý náčelník Generálního štábu AČR