Tohoto cíle ale není možné dosáhnout v krátké době, ale je nutné k němu přistupovat s pohledem dlouhodobé vize jak pokračovat v rozvoji armády ale také jak větší finanční balík využít především na zvýšení schopností armády a „neprojíst ho“. Ministerstvo spolu s Generálním štábem musí rovněž najít takové postupy, které umožní plynulé nákupy podle stanovených priorit.

Podle smlouvy koaličních stran o financování obrany ČR se postupně navýší rozpočet rezortu Ministerstva obrany až do výše 1,4 % HDP. Jedná se o poměrně výrazné zvýšení výdajů na obranu a je také často předmětem diskuse, zda armáda vůbec ví, co bude potřebovat pro svůj další rozvoj a zda bude umět uvedené zvýšení umět smysluplně utratit. A to i proto, že v nominální hodnotě se počet miliard vyčleněných pro MO ČR zvyšuje úměrně s tím, jak roste HDP.

Rozpočty rezortu byly v minulosti pod vlivem ekonomické krize dramaticky snižovány a později se případné zvýšení řadě politiků zdálo, a i dnes se zdá, zbytečně velké. Vysloužili jsme si od spojenců za takový přístup k vlastní obraně poměrně tvrdou kritiku.

V nedávné minulosti jsem dostal otázku, zda si myslím, že by naší spojenci přišli České republice na pomoc, kdyby byla přímo napadena. V naší politické scéně se často objevují fráze – „po našem vstupu do Severoatlantické aliance prožíváme bezprecedentní období bezpečnosti“. Zároveň to ale pro řadu bývalých i současných politiků znamená, že nemusíme do obrany investovat takové množství peněz, jakým je limit 2 % HDP – doporučený vedením NATO a se kterým jsme při našem vstupu do NATO souhlasili i my. Odpověď na výše uvedenou otázku ale není tak jednoznačná, jak bychom předpokládali.

Předně neustále citovaný článek 5 Washingtonské smlouvy vůbec neznamená, že by naši spojenci automaticky vyslali svá vojska bojovat za Českou republiku. Stručný výpis článku totiž zní:
ČLÁNEK 5
Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich ….. bude považován za útok proti všem, ….. dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich … pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, … .

Je téměř běžné, že se nezmiňuje článek 3, který je stejně důležitý:
ČLÁNEK 3
Aby bylo co nejúčinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany jednotlivě i společně stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svoji individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.

Odpověď je poměrně jednoduchá, racionální a ověřená historií. Jestliže budeme sami dělat vše pro to, abychom byli schopni se účinně bránit, a budeme ochotni to tak i za cenu našich ztrát, až to bude potřeba, učinit, přijdou na pomoc naši spojenci. I oni budou ochotni riskovat životy jejich občanů za naši bezpečnost. Ten, kdo váhá postarat se o vlastní bezpečnost, nemůže čekat, že tak učiní v jeho prospěch jiní.

Smlouva koaličních stran o financování obrany ČR má zajistit, abychom pokračovali v budování kvalitní armády. V současné době je zahajována další vlna modernizace armády. Ta má v řadě parametrů jiné cíle, než bylo do této doby běžné a zaměřuje se více na vševojskové jádro armády. Základním dokumentem bude Koncepce výstavby AČR, která snad bude ve finální verzi představena v nadcházejících měsících. Z této koncepce upravený střednědobý plán investic do rozvoje armády předpokládá nejenom limit 1,4 % HDP v horizontu 5 let, ale i další postupné zvyšování rozpočtu co nejblíže k 2 % HDP.

Za současné doby je zřejmé, že se mění bezpečnostní prostředí, na které musí reagovat i armáda změněnou koncepcí svého rozvoje. Velmi často se mluví o hrozbě pocházející z Ruska, což vede armádní plánovače k posílení schopností konvenčních sil. Podle mého názoru je mnohem závažnější situace vztahující se k tzv. Islámskému státu a jeho rozpínavosti v oblasti Středního východu a v severní Africe. S tím související radikalizace islámských extrémistů na území Evropy. V kombinaci s neutuchající a zatím nezvládnutou migrační vlnou do Evropy se vytváří velmi nebezpečné prostředí i uvnitř Evropy. I na tuto tendenci musí být armáda připravena reagovat v okamžiku, kdy policejní síly nebudou schopny tuto krizi zvládat.

Je zcela evidentní, že nižší velitelský sbor reprezentovaný veliteli vševojskových brigád a veliteli jejich úrovní vidí budoucí použití armády reálněji než vyšší štáby. Je to dáno sumou praktických zkušeností, které tito velitelé získávají při nasazení v zahraničních operacích a při společných cvičeních se spojenci. Mají mnohem komplexnější pohled a samozřejmě že i jiné názory na vybavení armády a na modernizační programy. To není nic proti strategickému vedení armády.

Náš vstup do NATO a následné kroky, které byly učiněny, zejména pak rozpuštění brněnské mechanizované divize, v důsledku znamenaly, že chybí jeden velmi důležitý stupeň – operačně taktický. Ten je důležitý pro přípravu vyššího velitelského sboru a štábů. Neexistence tohoto stupně byla a stále je markantně vidět v neschopnosti dokončit koncepční dokument rozvoje Armády České republiky.

Bývalé vedení armády ovlivňované minulými politickými garniturami bylo výrazně orientováno na roli armády jako podpůrného prvku misí NATO ať již na Balkáně, Iráku nebo v Afghánistánu. Do hlavních bojů jsme se přímo nikdy nezapojili a tak nejvyšší úrovní bojové činnosti byly tzv. speciální operace a další aktivity nižších intenzit, jejichž význam byl a stále je výrazně přeceňován.

To není vůbec znevážení úsilí našich vojáků a dokonce i ztrát na lidských životech. V mnoha případech různé patroly, vyčišťovací operace atd. byly a jsou mnohem nebezpečnější než přímá bojová činnost větších celků proti zřetelnému nepříteli. Jako celek nebyl zasazen ani jednou celý prapor nebo oddíl. Samozřejmě že ani brigáda.

Tím byl ovlivněn i celý akviziční proces, který například vyústil v nákup nepřiměřeného množství vozidel typu „MRAP“ a na druhé straně nedozbrojení obrněnými transportéry Pandur.

Teprve nedávno došlo ke změně názorů a rozhodnutím NGŠ se mění vyzbrojovací programy ve prospěch bojových útvarů.

Armáda bude muset v nadcházejícím období dokončit to, co začala před několika lety. Prioritou by mělo být dokončení přezbrojení brigády rychlého nasazení. Dokončit nákup obrněných transportérů Pandur. Původně deklarované počty nebyly „výstřelem do tmy“, ale byly spočítány podle skutečné potřeby přezbrojení. Nedávno vláda rozhodla o nákupu dalších 20 obrněných transportérů, stále ale chybí brigádní dělostřelectvo, ženijní podpora, diskutuje se o vyprošťovacích vozidlech a logistické podpoře. Představa o jednotném logistickém vozidle TATRA je pořád jen přáním a řada armádních útvarů má stále ve své výzbroji auta z počátku 50 let - PV3S. Problémem je, že se modernizační programy prodlužují na mnoho let. Za tuto dobu technologie z počátku programu morálně zastarává.

Armáda musí urychleně pokračovat v modernizaci další mechanizované brigády. Ta by měla navazovat co nejdříve na brigádu rychlého nasazení. Důvodem je potřebná technologická blízkost. Vývoj pokračuje velmi rychlým tempem kupředu. Není možné, aby například systémy velení a řízení nebyly slučitelné, což je již evidentní v současné době v oblasti digitalizace bojiště. Nejedná se ale jen o tuto oblast.

Ani rozpočet 1,4 % HDP nebude na tento úkol stačit. Byl zahájen proces nákupu víceúčelových vrtulníků. I když přináší plánování tohoto nákupu hodně starostí, ukazuje se, že jsme se v mnohém nepoučili z období, kdy byly nakupovány podzvukové bitevníky L-159. Ne snad, že by je měl stihnout stejný osud, ale chyby se ukazují v nesystémovém pohledu na celý program. Dnes alokované finance ve střednědobém plánu jsou jen částí potřebných financí a plánovači rezortu MO s údivem zjišťují, co vše se do plně funkčního systému musí nakoupit. To je přesná kopie počátku pořízení letadel L-159.

Uvedl-li jsem omezené zkušenosti strategického stupně, dnes se tento deficit projevuje z vojenského hlediska v nelogickém odklonu od bojových vrtulníků s argumentem, že vrtulníky víceúčelové jejich schopnosti také nahradí. Samozřejmě že ano, ale jen omezeně. Žádná armáda s bojovými zkušenostmi na úrovni brigády a výše se bojových vrtulníků nezbavuje, a když, tak jak se zdokonalují vojenské technologie, se jejich počet v organizačních strukturách snižuje. Je zcela evidentní, že se palebná podpora pozemních vojsk přenáší to „vzduchu“, kde hrají bojové vrtulníky nejenom svými palebnými schopnostmi, ale i schopnostmi manévru do hloubky nezastupitelnou roli.

Armáda pod tlakem současné situace již dnes uvažuje o náhradě vrtulníků původně sovětské, později ruské, provenience – Mi 17 (171). Podobný stav je v případě protivzdušné obrany a plánované nahrazení kompletů KUB. Dosud jsme se nedostali k reálnému procesu pořízení radarů středního dosahu a letištních radarů.

Armáda dosud nezačala s reálnou modernizací druhů vojsk. Jako první na řadě je uvažováno o zavedení děla NATO standardu. Naše houfnice DANA střílí necelých 20 km, standardy jsou běžné na 40 i více kilometrů. Naši ženisté používají těžkou techniku z doby existence Varšavské smlouvy. Přitom se jedná o vojsko tzv. duálního použití. Tedy použitelné i pro případ přírodních či průmyslových katastrof. V tomto smyslu se musí dále měnit naše armáda. Samostatnou kapitolou jsou bezpilotní a bezosádkové prostředky. Dosud se armáda soustředila na prostředky, které podporovaly její aktivity v Afghánistánu. Celková efektivní koncepce ovšem neexistuje, a pokud ano, pak jen s omezeným dosahem. Přitom jsou tyto prostředky významným segmentem moderních armád. Jejich zavádění do struktury naší armády jsou jen omezené.

Armádní plánovači i přes některé výhrady mají představu, co nakoupit pro armádu v tomto období a jak předpokládaný slíbený rozpočet využít.

Samostatnou kapitolou je schopnost projít akvizičním procesem, aby to, co je plánováno nakoupit, se skutečně podařilo zrealizovat. České zákony a z nich vycházející postupy jsou značně komplikované a mnohdy jen obtížně průchozí. To poměrně často narušuje plány, které jsou pracně sestaveny a propočítány. Tato fáze musí být velmi dobře připravena, jinak smlouva o navýšení rozpočtu na obranu ČR do výše 1,4 % HDP nebude v části investic naplněna a modernizace armády bude zpožděna o další roky.

Nešvarem, a to nejenom v rezortu MO, je odkládání zahájení akvizičního procesu na nejzazší možnou dobu. To v důsledku omezuje období, které se v klidu může využít pro hledání nejvýhodnější pozice v průběhu vlastního výběrového řízení. Zásadním je, aby se v čas ze strany Generálního štábu ukončily debaty o konečné specifikaci požadovaného produktu a po jejím odsouhlasení se již neměnily. Jakékoli následné vstupy buď celý proces zastaví, nebo ho výrazně zpomalí. Českou specialitou jsou požadavky na produkty, které vyžadují dodatečné vývojové práce nebo implementace komponentů, pro které původní produkt nebyl připraven. Typickým příkladem je nákup letadel CASA C-295.

Jednou z cest je prosazení konceptu unifikace. Unifikace výrazně urychluje zavádění celých skupin produktů ale pro praxi v armádě i zjednodušení řízení logistické podpory a celkové zlevnění provozu armády. Pokud jsem použil typický příklad CASA, pak pro tuto část mám typický příklad do současné doby nedokončení přezbrojení na jednotný podvozek logistického vozidla – tj. TATRA, jak je uvedeno výše, nebo dosud nedokončené přezbrojení ručních zbraní.

Pro hlavní investiční projekty by mělo ministerstvo sestavovat kvalitní projektové týmy skutečně nezávislých expertů. Musí platit pravidlo: armáda řekne, jaké má mít požadovaná zbraň (systém) parametry, nákup provede sekce MO pro vyzbrojování. Armáda opět vstoupí do procesu až v době vojskových zkoušek. Toto dělení odpovědnosti zajistí plynulost procesu. Požadavky Generálního štábu musí být ale realistické. To se někdy nedaří a výsledná akvizice je pak velmi drahá, což je často předmětem kritiky.

Zvýšení rozpočtu MO ČR na dohodnutých 1,4 % HDP je nutné, je ale nutné včas a řádně připravit podmínky k realizaci vyčleněných financí v odpovídajícím čase a potřebné kvalitě.

armádní generál (v záloze) Jiří Šedivý
autor je bývalým náčelníkem Generálního štábu AČR