Dvě koncepce politiky
Tchaj-wan je zřejmě nejlepším příkladem termínu „stát de facto“. Režim s oficiálním názvem Čínská republika je sice uznáván jen asi 25 nepříliš významnými státy, ale většina světa s ním udržuje rozsáhlé ekonomické i kulturní vztahy. Ostrov se těší plné faktické nezávislosti, avšak jeho formální mezinárodně-právní status je nejasný. Tato otázka rozděluje nejen experty, ale i (což je nejdůležitější) obyvatelstvo i politickou reprezentaci ostrova.
Občanská válka v Číně skončila v roce 1949 vítězstvím komunistů. Nacionalisté podporující stranu Kuomintang uprchnuli na Tchaj-wan, kde vytvořili alternativní vládu. Za studené války byl Tchaj-wan v podstatě diktaturou a demokratické reformy prodělal až na přelomu 80. a 90. let. Na politické scéně dnes soupeří dva hlavní subjekty, jež rozděluje názor na status ostrova. Kuomintang tvrdí, že legitimní vláda celé Číny stále sídlí na Tchaj-wanu, a ačkoli dnes ovládá jen tuto část Číny, musí usilovat o sjednocení. Proti tomu však stojí Demokratická pokroková strana, která prosazuje vyhlášení formální nezávislosti.
Od počátečního stavu, kdy si Tchaj-wan nárokoval vládu celé Číny, se tak dospělo do situace, kdy Tchaj-wan představuje vládu jen části Číny, a je možné, že převládne názor, že už vlastně ani není částí Číny. Současná vláda Demokratické pokrokové strany schválila plán referenda, v němž se mají k nezávislosti vyjádřit voliči; průzkumy však ukazují, že zastánci ani jednoho názoru nemají výraznou většinu. V prosinci letošního roku se navíc budou konat parlamentní volby, a pokud zvítězí nacionalisté, osud referenda je nejistý.
Závody ve zbrojení
Pevninská Čína na úvahy o nezávislosti ostrova reaguje velmi ostře. Tchaj-wan označuje jako „vzbouřenou provincii“, která je nedílnou součástí Číny. V roce 2005 byl schválen zákon, jež pokládá vyhlášení formální nezávislosti Tchaj-wanu za důvod k vojenské akci. Skutečností je, že podstatná část čínských ozbrojených sil je určena právě proti Tchaj-wanu. Např. se říká, že na ostrov míří asi tisíc balistických raket krátkého dosahu. Námořní a letecké síly „obou Čín“ vedou úporné závody ve zbrojení pomocí vlastní produkce i nákupů zahraniční techniky; pro Čínu je hlavním zdrojem Rusko, kdežto pro ostrov USA a Francie.
V těchto závodech velmi dlouho vedl Tchaj-wan a většina analýz potvrzuje, že jeho skutečná vojenská síla je stále ještě větší než síla pevninské Číny. Na druhou stranu je naprosto zřejmý trend snižování tohoto náskoku s tím, jak se zvyšuje kvalita ozbrojených sil ČLR. V určitých oblastech už pevnina patrně vede, např. v ponorkách a balistických raketách; velmi důležitým faktorem se v blízké budoucnosti stanou čínské letadlové lodě.
Odhodlání Tchaj-wanu bránit svou nezávislost, ať faktickou, nebo formální, potvrzuje i první vojenská přehlídka od roku 1991. Konala se 10. října 2007 a objevila se na ní řada kvalitních zbraní tchajwanské výroby jako protilodní střela Hsiung Feng III, protiraketový systém Tien Kung III, obrněný transportér CM-32 Yunpao nebo lehký bojový letoun F-CK-1 Ching Kuo. Tchaj-wan disponuje rovněž balistickými raketami a střelami s plochou dráhou letu, v jejichž dostřelu leží většina východního pobřeží Číny.
(Ne)pravděpodobné scénáře
Tchajwanský průliv je dnes obecně vnímán jako jedno z hlavních ohnisek napětí a také jedna z možných „rozbušek“ globální války. USA sice nepodporují myšlenku formální nezávislosti Tchaj-wanu, avšak zároveň jsou vázány smlouvou z roku 1979, podle níž se zúčastní vojenské obrany ostrova, což Washington mnohokrát jasně deklaroval. Je proto těžko představitelné, že by se Peking opravdu odhodlal k silovému řešení.
Dokonce i scénář, ve kterém by ostrov čelil Číně zcela sám, produkuje velmi nejisté výsledky. Řada expertů totiž soudí, že v případě příprav na invazi (které by jistě nebylo možné utajit) by Tchaj-wan mohl provést preventivní úder. V delším konfliktu by snad Čína mohla Tchaj-wan zničit, ale určitě ne obsadit a ekonomicky využít. V nejlepším případě by zřejmě mohla získat spálenou zem, a to za cenu obrovských lidských i materiálních ztrát, včetně zpustošení celého východního pobřeží, které je „motorem“ čínské ekonomiky.
Vojenská akce proti ostrovu by však byla naprosto iracionální i kvůli ekonomickým vztahům. Tchaj-wan patří k nejvýznamnějším obchodním partnerům Číny a její hospodářská prosperita je zapříčiněna také mohutnými investicemi z ostrova. Souhrnně lze říci, že pro ČLR by válka proti Tchaj-wanu znamenala naprostou vojenskou, politickou a ekonomickou katastrofu. Lze jen doufat, že za někdy velice ostrou rétorikou čínského vedení se skrývá pragmatismus, který nepřipustí takový hazard s osudem miliardy lidí.
Lukáš Visingr
Autor je spolupracovníkem redakce časopisu ATM
tisknout