Zejména po skončení druhé světové války si Švédsko z role arbitra mezi znesvářenými bloky učinilo živnost.
90. léta: arbitr bez taláru
Konsekvencí postoje, který někdy bývá v odborné literatuře popisován jako nacionalismus blahobytu, a jehož je hrdost na neutralitu součástí, byla absence Švédska u počátku evropského integračního projektu. Švédsko sice stálo u zrodu Evropského sdružení volného obchodu, jeho vliv a rozvoj ale nelze s Evropskými společenstvími (EC) vůbec srovnávat. Motiv švédské neúčasti na projektu EC byl jednoznačný: neochota svěřit část rozhodovací moci nadnárodním tělesům a nechuť participovat na jakékoliv formě politické integrace.
Na pozici odmítavého pozorovatele Švédsko setrvalo také po pádu železné opony. Ještě v květnu 1990 tehdejší premiér Ingvar Carlsson prohlásil, že pro švédské členství v EC by musely být splněny dvě podmínky: minimalizace rizika vzniku válečného konfliktu v Evropě a závazek Společenství, že nebude vyvíjet společnou zahraniční a bezpečností politiku.
Obojí se ukázalo jako zbožné přání. Švédsko přes své výhrady do Evropské unie, ve kterou se ES transformovala, vstoupilo. Zhoršující se ekonomická situace a hrozba zahraničně politické izolace nakonec donutila sociálně demokratický kabinet učinit krok, vůči němuž se jeho předchůdci v 70. a 80. letech minulého století zásadně vymezovali.
Místo hlavní prevence
Po vstupu se Švédové přesvědčenými zastánci politické integrace nestali. Také po něm si totiž země ponechala svou neutralitu. V rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky (CFSP) si ale dokázala najít svou parketu. V jejich intencích se Švédsko pohybuje také ve vztazích s NATO.
Jádrem švédského podílu na CFSP je preference tradičních nástrojů zahraniční politiky země. A těmi jsou především preventivní a diplomatické kroky. Absencí podílu na případných vojenských operacích a budování vojenských sil Švédsko vynahrazuje zvýšeným zájmem a zapojením do preventivní diplomacie, předcházení konfliktů a jejich mírového řešení. Problematika civilního řešení konfliktů a jejich předcházení byla ostatně jednou z priorit švédského předsednictví Rady ministrů EU v první polovině roku 2001.
V těchto oblastech se odehrává také kooperace Švédsko versus NATO. Ze švédského hlediska a z historického pohledu jde o spolupráce velmi aktivní. Na počátku 90. let minulého století se Švédsko zapojilo do projektu Partnerství pro mír (PFP) a následně do Euroatlantické rady partnerství (EAPC). Výsledkem kooperace tak bylo zapojení švédských sil do všech zásadních mírových operací, které NATO provádělo. V roce 1996 byl například v rámci sil IFOR rozmístěn švédský prapor v Bosně a Hercegovině, stejně jako v roce 1999 v Kosovu. Švédsko se zapojilo rovněž do NATO vedené mírové mise v Afghanistánu v roce 2003 v rámci sil ISAF.
Členství v NATO utopií
Přes velký vývoj, kterým zapojení Švédska do zahraničně politické a bezpečnostní spolupráce Evropy a USA prošlo, je utopií očekávat, že by Švédsko mohlo v dohledné době plně participovat jak na CFSP. Spíše než k proměně Švédska totiž došlo k proměně NATO a EU. Obě struktury totiž reagovaly na zánik bipolárního světa mimo jiné větším důrazem na nevojenské a mírové nástroje. Tímto rozkročením, které je patrné hlavně u NATO, tak umožnily zapojení také státům, pro nějž bylo plnohodnotné členství nepřijatelné.
Do ještě hlubších mlh se halí otázka případného členství Švédska v NATO. Pozice odmítání členství ve vojenských organizacích je nadále základním bodem švédské zahraniční a bezpečnostní politiky a je sdílena všemi relevantními politickými stranami. Některé subjekty jako například postkomunistická Levicová strana a Zelení, nesouhlasí ani se stávající formou spolupráce a považují ji za narušení politiky neutrality.
Petr Kaniok
Autor působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií
a Mezinárodním politologickém ústavu Masarykovy univerzity v Brně.
tisknout