Rusko bude i po summitu vůči NATO asertivní

Nejpozději od roku 2004, kdy se NATO rozšířilo přímo do postsovětského prostoru je Aliance v ruských sdělovacích prostředcích, i řadou odborníků a politiků, opět vnímána a prezentována jako (alespoň potenciální) agresor.

Vždyť jen dva týdny před summitem, na kterém došlo k urovnání sporů, ruský prezident Medveděv oznámil, že v roce 2011, nehledě na ekonomickou krizi, Rusko začne s intenzivní modernizací ozbrojených sil a neopomněl zdůraznit, že: „Teror sílí a NATO se blíží“. Jestliže jsme z úst našich politiků neustále ujišťováni o tom, že Rusko není protivník či potenciální nepřítel, proč druhá strana vytrvale používá zcela jiné výrazivo?

Naopak za celou dobu své šedesátileté existence si NATO a Rusko byly nejblíže v roce 2002, kdy byla založena Rada NATO – Rusko. Tehdy se slovy George Bushe: „Z bývalých nepřátel stali partneři, kteří překonali padesát let rozporů a desetiletí nejistoty. Tento historický úspěch pomůže stabilizovat mír a svobodu v Evropě.“ Obdobně optimisticky zněla i slova prezidenta Chiraca: „Rusko opět našlo své místo na evropském kontinentu.“ S optimismem Západu však již tehdy kontrastoval pragmatismus Ruska, vyjádřený slovy tehdejšího prezidenta Vladimira Putina: „Je to jen začátek, osnova pro společnou konstruktivní práci. Bude však ještě trvat, než bude možné vytvořit dostatečně nadějnou architekturu pro ochranu našich občanů.“

Z perspektivy Kremlu rovnoprávný neznamená rovnocenný
Rusku se tenkrát splnil velký sen. Mnohokrát se totiž nechalo slyšet, že neusiluje o nic jiného než o rovnoprávné partnerství se Západem.

Příští týden v rubrice "Analýzy a komentáře": Další analýza výsledku summitu NATO, tentokrát zaměřená na návrat Francie do vojenských struktur "Francouzský návrat do NATO posiluje ESDP" od Lukáše Dyčky čtěte na natoaktual.cz již v pondělí 20. března

Problém je, že termín rovnoprávné v ruském chápání neznamená rovnocenné, nýbrž privilegované, což přesně odpovídalo dimenzi Rady NATO – Rusko, kde samotné Rusko bylo rovno celému NATO, tedy včetně USA. Spolupráce na nově vytvořené platformě v dalších letech probíhala poměrně uspokojivě v rámci nejsnáze definovatelného společného jmenovatele, jímž byl boj proti terorismu. Dařilo se i diskutovat řadu dalších témat, ale nikdy se nejednalo o ty aktivity, jež se týkají nejdůležitější dimenze fungování Aliance vyplývající z článku pět Washingtonské smlouvy. 

NATO je přitom v první řadě organizací kolektivní obrany a Rusko si toho je velmi dobře vědomo, dnes paradoxně možná více, než řada členských států Aliance. Zatímco se Evropa utvrzuje v představě, že 21. století se ponese v duchu postmoderních hodnot (skončený summit explicitně zmiňuje důležitost ochrany životního prostředí), kdy se hrozba fyzickou silou, natož pak její použití, stane pouze součástí učebnic historie, Rusko vnímá svět kolem sebe zcela jinou optikou.

Dá se předpokládat, že kdyby se Rusko po roce 2004 vůči NATO/Západu nezačalo chovat se stále vzrůstající asertivitou, že by neustálému trpělivému vyjednávání uvyklým Evropanům, kteří již dávno bezpečnostní témata přestali „sekuritizovat“, ale začali je „politizovat“, mohli celkem pohodlně „rozpustit“ NATO pod nohama.

Naštěstí pro Evropu/NATO se ukázalo, že dnešní Rusko, jakkoli se směrem navenek snaží předstírat důstojné vystupování tradiční sebevědomé a etablované mocnosti, postrádá jak dostatečnou sebedůvěru, tak i trpělivost. Navzdory deklarovanému návratu k politice kancléře Gorčakova, jehož známý výrok „Rusko se neurazilo, Rusko se soustřeďuje“ se pro část ruských politických elit stal mantrou, se Moskva chová jako arogantní pubescent, který učiní cokoli, jen aby byl vidět a slyšet.

Sarkozy jako Forrest Gump
V srpnu 2008 dostala Evropa respektive NATO jednoznačný důkaz nejenom o ruských způsobech, ale zejména o tom, jak moc je Rusku třeba nedůvěřovat, pokud používá rétoriku plnou výrazů o úctě k mezinárodnímu právu, rovnoprávném partnerství, dialogu a tak dále.

Na konfliktu v Gruzii totiž není až tak šokující použití síly, jako spíš fakt, že se Rusko v rámci své vlastní integrované struktury – Společenství nezávislých států, kde všichni respektují jeho vedoucí úlohu a přihlížejí k jeho potřebám a specifikům - v první vhodný okamžik rozhodlo ignorovat dohodnuté mechanismy a rovnou sáhlo k fyzické síle. Imperiální instinkt se ukázal být daleko silnější, než pracně vytvářená civilizovaná maska nového Ruska.

V tento okamžik měly Evropa a NATO Rusku udělit tvrdou lekci „slušného chování“. Naneštěstí se tak nestalo. Důvody jsou dva: USA vězely (a nic se na tom nezměnilo!) až po uši v problémech táhnoucích se od Gazy až k hranicím Indie a v čele Unie stál hyperaktivní prezident Francie.  

Přečtěte si další materiál Michaela Romancova na natoaktal.cz Geopolitické důsledky rozšíření NATO do prostoru Střední a Východní Evropy

Sarkozyho srpnová aktivita v lecčem připomíná Forresta Gumpa. Pokud si čtenář vzpomene, tak se tento nezapomenutelný hrdina během svých univerzitních studií stal členem mužstva amerického fotbalu. Forrest byl nejrychlejší běžec, ale nebyl schopen pochopit pravidla hry. Naštěstí se toho po něm mnoho nechtělo, stačilo, aby vyrazil a co nejrychleji běžel. Dokud mu diváci nedali najevo, že má zastavit, metelil si to pořád dál. Francouzský prezident – připusťme, že v domnění, že „běží za Evropu“ – měl v srpnu 2008 bleskurychlý start, ale bohužel si nevšiml, že se z týmového hráče, který by „položil touchdown“ se namísto toho stal „křečkem“ sprintujícím v ruském kole, který vydal mnoho energie, ale nepohnul se ani o milimetr.

Přidržím-li se „gumpovské“ analogie tak zatímco se filmový hrdina dostal do Vietnamu, kde raněné kamarády s nasazením vlastního života vynášel z palebné zóny, tak francouzský prezident podmínil návrat Francie do politických struktur Aliance změnou zasedacího pořádku u jednacího stolu, pokud v sále budou přítomny televizní kamery!

Dokud pro Evropany, a zejména pro ty významné, bude forma důležitější než obsah, nečeká nás nic dobrého. A to se netýká pouze vztahů s Ruskem.

Michael Romancov
Metropolitní univerzita Praha