Volby hlavy státu byly první v zemi od vystoupení Černé Hory ze společného srbsko-černohorského soustátí a jejich důležitost je vnímána zejména v souvislosti s očekávaným vyhlášením nezávislosti dosavadní jihosrbské provincie Kosova. Ačkoliv oba dva kandidáti prohlašovali, že se sporného teritoria nevzdají, Tadić je spíše nakloněn ústupkům a mírovému řešení problému, zatímco Nikolić nevylučoval ani silová řešení a zásadní změny v zahraničněpolitické orientaci země. Boris Tadić je proevropsky orientovaný a podporuje integraci Srbska do Evropské unie, jeho protikandidát výrazně preferoval spolupráci s Ruskou federací jak v civilní, tak i ve vojenské oblasti. Odlišné názory měli oba kandidáti i na vydání bývalého velitele bosenskosrbské armády generála Ratka Mladiće, obviněného z válečných zločinců, jenž se dle informací ICTY stále nachází na území Srbska. Tadić uklidňoval Brusel, že všichni obvinění budou vydáni do Haagu, Nikolić na druhou stranu uklidňoval Mladiće, že v případě jeho zvolení se bude moci opět volně v Srbsku pohybovat.
Prezident je v Srbsku volen přímo na pětileté volební období s možností znovuzvolení. Aktivní volební právo mají i Srbové žijící v zahraničí. Druhé kolo prezidentských voleb bylo téměř až do poslední chvíle velkou neznámou a výsledek byl velmi těsný. Ze sčítání vyplývá, že pro Borise Tadiće hlasovalo 2 252 840 voličů (50,55 %), zatímco kandidát SRS Tomislav Nikolić obdržel 2 125 841 (47,72%). Volební účast dosáhla rekordní výše 67,6 % (4 540 000 voličů), přičemž Nikolić dle očekávání vyhrál v srbských enklávách na Kosovu (71,4%) a ve středním Srbsku, zatímco Tadiće nejvíce volili obyvatelé Bělehradu, Vojvodiny a Sandžaku.
Přestože je funkce srbského prezidenta spíše reprezentativní, měly tyto volby vzhledem k očekávanému vyhlášení kosovské nezávislosti relativně velký vnitropolitický i zahraničně-politický význam, jenž přesáhl regionální dimenzi. Pokud by Nikolić vyhrál, došlo by k dalšímu sblížení Srbské radikální strany, Demokratické strany Srbska, strany Nové Srbsko a Socialistické strany Srbska. Pokud by parlament vyhlásil v souvislosti s proklamací nezávislosti Kosova výjimečný stav, nebyl by vyloučen pád stávající vládní koalice a sestavení nové prozatímní vlády, která by byla složena ze všech či několika výše uvedených stran. Nacionalistický předseda vlády by byl doplněn nacionalistickým prezidentem a výkonná moc by se mohla zasloužit o eskalaci napětí na srbsko-kosovských hranicích, přičemž by nacházela teoretickou oporu v mezinárodním právu a praktickou ze strany Ruska. Srbsko by se tak opět vzdálilo procesům evropské integrace a dostalo by se na delší čas do mezinárodní izolace, minimálně ze strany Evropské unie. Vyloučení země z rozhovorů k přistoupení k Evropské unii by přineslo ztrátu lákavé vidiny odbourání vízové povinnosti s EU, rostoucí ekonomickou a politickou závislost na Ruské federaci, frustraci obyvatelstva z přetrvávající nepříznivé hospodářské situace a následně stoupající radikální nacionalismus.
Jaké jsou tedy vyhlídky Srbska? Pozice nacionalistického předsedy vlády Koštunici by mohla být na určitou dobu oslabena díky Tadićovu vítězství a jeho potenciální odstoupení z funkce premiéra by mohla znamenat i pád celé vlády a vypsání předčasných voleb. Pokud by v mezičase došlo k vyhlášení nezávislosti Kosova a reakcí Srbska by byl pouze formální protest, je vcelku pravděpodobné, že by DSS uzavřela předvolební koalici se SRS a v nadcházejících volbách by mohla z této situace vytěžit a získat hlasy nerozhodnutých voličů. Druhou variantou by bylo sestavení menšinové vlády DS a G17 plus a menších liberálních prozápadně orientovaných stran.
Pozitivním důsledkem voleb je skutečnost, že s velkou pravděpodobností dojde k podepsání Stabilizační a Asociační dohody Evropské unie se Srbskem. Záleží již jen na negociačních schopnostech předsedající země EU Slovinska, zda-li se jí podaří usměrnit státy podmiňující podepsání Stabilizační a asociační dohody vydáním Ratka Mladiće. Ať již bude další vývoj v Srbsku jakýkoliv, země si na čas může oddechnout od napjaté atmosféry, i když patrně jen na chvíli, tj. do vyhlášení nezávislosti Kosova, které se očekává na konci února, resp. začátku března. Oddechnout si může i Evropská unie, neboť díky Tadićově obhajobě prezidentského mandátu se dá přece jen očekávat pragmatičtější přístup Srbska v otázce kosovské nezávislosti a krizové černé scénáře tak patrně nedojdou svého naplnění.
Věra Stojarová
Autorka působí na Katedře politologie
Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity
tisknout