Klíčovou roli v posilování budoucích vojenských schopností členských států Evropské unie má hrát koncept Battle Groups. Jeho počátky můžeme najít na britsko-francouzském summitu Le Touquet počátkem roku 2003. Poté co do tohoto konceptu Německo vneslo ideu multinacionality, byly základní rysy Battle Groups přijaty Evropskou radou v létě 2004.
Na podzim minulého roku jej ministři obrany členských států blíže specifikovali. Tento koncept spočívá ve vytvoření 13 bojových skupin o síle 1500 vojáků se všemi potřebnými podpůrnými složkami. Předpokládá se, že o jejich nasazení bude Evropská unie schopná rozhodnout do 5 dnů a následná reakční lhůta nepřesáhne 10 dní. Doba v nasazení by měla být minimálně 30 dní s možností rozšíření až na 120 dní. Pokud srovnáme tento plán s konceptem EURRF vidíme, že smyslem tohoto projektu je získat schopnost rychlé reakce menším množstvím sil, což je vhodné zejména pro potřeby vojenských operací při řešení krizí v celém jejich spektru (od záchranných misí až po nejnáročnější vojenské operace na vynucení míru). Jinými slovy, důraz je kladen spíše na rychlost reakce a vysokou kvalitu nasazených jednotek než na množství.
Německo přijalo závazek participovat na celkem čtyřech Battle Groups, ve všech případech stavěných na multinacionální bázi. Jde o skupiny budované 1. Francií, Německem, Belgií, Lucemburskem a Španělskem, 2. Německem, Nizozemím a Finskem, 3. Německem, Českou republikou a Rakouskem a 4. Polskem, Německem, Slovenskem, Litvou a Lotyškem. Otevřenou otázkou ale zůstává, jaké kroky Evropská unie plánuje provést po nasazení Battle Group v určitém krizovém regionu. Evropská unie totiž nemá kapacity na jejich nahrazení odlišně strukturovanými a vybavenými vojenskými silami určenými k postkonfliktní asistenci a stabilizaci krizového regionu. Evropská unie bude schopná nahrazovat jednu Battle Group za jinou, což ale ve fázi postkonfliktní asistence může být neefektivní.
Jinými slovy, pro nejnáročnější bojové operace vycvičené a vybavené vojenské síly by v ideálním případě neměly plnit převážně policejní, odstrašující a správní funkce. Problém spočívá v tom, že koncept Battle Group není doplněním kapacit shromážděných v rámci plnění EHG, nýbrž podle mého názoru spíše jejich přestrukturováním.
V Německu se v průběhu 90. let minulého století vytvořila příznivá politická atmosféra podpory německého angažmá při tlumení konfliktů ve světě, pokud se operace odehrává v mezích vymezených rozhodnutím Spolkového ústavního soudu z roku 1994. Jedinou relevantní politickou stranou, která principielně odmítá německé vojenské angažmá v zahraniční je Strana demokratického socialismu. Ostatní německé parlamentní politické strany podporují aktivní účast Německa ve vojenských operací při řešení krizí mimo teritorium státu, i když v případě Bündnis90/Grünen je možné identifikovat vnitřní rozpory mezi umírněným a radikálním křídlem. Limitujícím faktorem této politiky je stav německé branné moci.
Bundeswehr se - přes reformy zahájené v roce 2000 - nenachází ve stabilizované situaci umožňující mu plnit všechny úkoly v rozsahu požadovaném politickou reprezentací. V první polovině roku proto 2004 došlo ke zcela zásadním změnám v mnoha aspektech reformy německé armády. Reformovaný Bundeswehr by měl mít 252 500 vojáků (místo dosud předpokládaných 280 000), přestože ještě v únoru 2003 se o další redukci neuvažovalo. Cílový stav by měl být dosažen v roce 2010. Dle nové koncepce by Bundeswehr měl být rozčleněn do tří velkých skupin: 1. síly krizové reakce (Einsatzkräften) v síle 35 000 vojáků, stabilizační síly (Stabilisierungskräften) se 75 000 vojáky a 140 000 vojáků v takzvaných podpůrných silách (Uterstützungskräften).
Limitujícím faktorem jsou zejména počty vojáků schopných rychlého nasazení v zahraničí. Pokud sečteme přísliby německé vlády učiněné různým mezinárodním institucím, dojdeme k číslu zhruba 30 000 vojáků schopných operačního nasazení mimi teritorium SRN současně. Německo totiž slíbilo 18 000 pro Evropskou unii v rámci sil EURRF, 5 000 vojáků pro NATO v rámci NRF, několik tisíc vojáků pro OSN, přičemž mu ještě musí zůstat rezerva pro provádění národních evakuačních akcí alespoň ve výši 1000 vojáků.
Realita je ale taková, že Bundeswehr dostalo na pokraj sil souběžné nasazení 10 000 vojáků v zahraniční v roce 2003. Tato čísla dle mého soudu ukazují velký rozpor mezi politickými závazky německé vlády a reálnou vojenskou silou Německa. Bez zásadního pokroku v reformě Bundeswehru nelze uvažovat o tom, že by Německo mohlo být státem zásadním způsobem odstraňujícím vojenské deficity evropských zemí, které obecně limitují možnosti Evropské unie při provádění vojenských operací při řešení krizí. Jedním z problémů a limitů ESDP rozvíjené v rámci Evropské unie i evropské bezpečnostní a obranné identity v rámci Severoatlantické aliance je a bude i v blízké budoucnosti vojenská slabost Německa.
Zdeněk Kříž,
Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií
FSS Masarykovy univerzity v Brně
tisknout