Co se skrývá za tímto obratem?
Náhlá změna postoje NATO hlavně vůči Srbsku, které je považováno v otázce vydání Radka Mladiče a Radovana Karadžiče za klíčové, překvapila i mnohé analytiky. Brzy se však objevily spekulace o tom, co by se za tímto obratem mohlo skrývat. Většina odborníků se shoduje v tom, že nejspíš převážila snaha o podporu srbských demokratických sil.
Poslední dobou, zejména s blížícími se parlamentními volbami, sílil v srbském veřejném mínění pocit, že jejich země je zmíněnou podmínkou vydání válečných zločinců „vydírána“. Rostlo zklamání nad tím, jak mezinárodní společenství se Srbskem jedná, a se zklamáním sílila i podpora protizápadní Srbské radikální strany, což je s blížícími se volbami v Srbsku trend skutečně nežádoucí. Proto se za změnou postoje NATO pravděpodobně skrývá snaha o oslabení radikálů a podpora demokratických sil, se kterými se lépe spolupracuje na poli euroatlantické integrace.
Britská odbornice na bezpečnostní otázky Carina O’Reillyová dokonce v této souvislosti zmínila i dopis srbského prezidenta Borise Tadiče, v němž hlava srbského státu od představitelů členských zemí NATO žádá pomoc pro demokratické síly ve své zemi. Podle jejího názoru právě tento dopis sehrál klíčovou roli. „Pochopili, že v Srbsku existuje velký strach z vítězství radikálů, tj. z prohry demokratického bloku. NATO prakticky dalo šanci demokratickým silám, aby pokračovaly v politice euroatlantické integrace,“ tvrdí O’Reillyová. Připomíná, že i přerušení jednání Evropské unie o asociační dohodě se Srbskem letos na jaře posílilo v Bělehradě dojem, že jsou „všechny cesty na Západ“ zavřeny. V této situaci zaslalo NATO, které se někdy chápe jako předsíň EU, Srbsku pozvánku do Partnerství pro mír, čímž podle jejích slov pravděpodobně chtělo říci: my jsme vám dveře nezavřeli, i nadále jste v Evropě vítáni.
Hlavní žalobkyně ICTY Carla del Ponteová však tento názor zřejmě nesdílí. Vyjádřila nad rozhodnutím NATO přijmout Srbsko do PfP „překvapení a zklamání“. Podle jejího názoru to teď vypadá, že Srbsko bylo „odměněno za neúplnou spolupráci“ s tribunálem.
Mnozí se však domnívají, že kromě podpory demokratických sil může být toto překvapivé rozhodnutí Aliance i „útěchou“ za brzkou ztrátu Kosova. Srbský premiér Vojislav Koštunica naopak tvrdí, že by právě vstup jeho země do PfP mohl znamenat zachování celistvosti Srbska, to jest, že Kosovo zůstane jeho součástí.
Význam členství v PfP pro Srbsko, Bosnu a Hercegovinu a Černou Horu
Srbští představitelé otevření bran PfP pro svou zemi v každém případě velmi vítají. Podle nich je nejdůležitější, že Srbsko přestává být „černou tečkou“ na mapě euroatlantického společenství. Prezident Boris Tadić zdůraznil, že vstup do PfP znamená i bezpečnostní garanci pro zahraniční investory, které Srbsko zoufale potřebuje pro ozdravení své ekonomiky, a zároveň představuje i obrovský impuls pro reformu a modernizaci srbské armády. Někteří doufají, že by rozhodnutí Aliance mohlo „rozmrazit“ i jednání s EU. Vzkaz, který hned po summitu v Rize přišel z amerického ministerstva zahraničí, je však jasný: „Vstup Srbska jak do EU, tak do NATO, bude záviset na plné spolupráci s tribunálem v Haagu,“ zdůraznil mluvčí americké diplomacie Thomas Kasy.
Bosna a Hercegovina pozvánku k přistoupení do programu Partnerství pro mír chápe jako uznání za uskutečněné reformy v oblasti obrany a bezpečnosti. Podle bosenských představitelů bude členství v PfP i motivací pro další pokrok a překonávání zřejmých potíží v rozvoji země. Bosenský ministr obrany Nikola Radovanović zdůraznil, že stabilitu BaH sice určuje míra přítomnosti mezinárodního společenství v zemi, ale stejně tak i stupeň její integrace do klíčových mezinárodního organizací: „Snižování přítomnosti mezinárodního společenství v Bosně a Hercegovině by mělo být vyvažováno její integrací do evropských institucí. Zůstávat mimo integrační proces může být pro Bosnu, Srbsko i Černou Horu kontraproduktivní,“ upozorňuje Radovanović.
Černohorští představitelé jsou sice velmi spokojeni, že tak rychle po vyhlášení nezávislosti „získali důvěru členských zemí NATO“, jak sami říkají, na druhé straně někteří z nich podotýkají, že tuto pozvánku v podstatě očekávali a že na některém z následujících summitů očekávají i pozvání do samotné Aliance. Představitelé černohorské opozice naopak tvrdí, že pozvání do PfP není zásluhou Černé Hory, ale výsledkem zájmu mezinárodních institucí o stabilitu v regionu.
Úspěch české zahraniční politiky
Přizvání zemí západního Balkánu do PfP si na konto úspěchu může částečně připsat i Česká republika, která jejich vstup do této „alianční čekárny“ prosazovala. Šéf české diplomacie Alexandr Vondra krátce před summitem v Rize prohlásil, že se Česká republika společně s některými dalšími členskými zeměmi NATO bude zasazovat o to, aby Srbsku, Bosně a Hercegovině a Černé Hoře Riga vyslala „pozitivní signál“, což se nakonec i stalo. Ministr Vondra zdůraznil, že uzavření partnerství je důležité zejména v případně Srbska právě nyní, kdy se čeká na rozhodnutí o budoucím statusu Kosova. Jak připomněl, Česká republika v posledních měsících přizvání zemí západního Balkánu jak v NATO tak i v EU důsledně prosazovala.
Tatjana Jakšičová
Autorka je doktorandkou na katedře mezinárodních vztahů
Institutu politologických studií FSV UK v Praze
tisknout