Maximenko rozebírá zahraniční politiku USA v 90. letech minulého století a poukazuje především na její stinné stránky. Od roku 1991 se Spojené státy řídily doktrínou zformulovanou bývalým poradcem prezidenta Cartra pro národní bezpečnost Zbigniewem Brzezinskim. Podle této doktríny se USA musí snažit zabránit vzniku dominantní mocnosti v Eurasii, protože jedině tak si může udržet své dominantní postavení ve světě. To se však podle Maximenka Spojeným státům nepodařilo. Ba co víc, tvrdí autor ve svém článku, výsledky americké doktríny preventivních válek a snah o šíření demokracie se ukázaly být jako kontraproduktivní. V této souvislosti Maximenko upozorňuje na rozhodnutí Severní Koreje veřejně se přiznat k vlastnictví jaderných zbraní a neochotu Íránu se vzdát svého jaderného programu.
Pro Maximenka tak nadvláda toho, co nazývá Euro-Atlanticismem, končí po šedesáti letech trvání od svého vzniku symbolizovaného utužením spojenectví mezi USA a Británií v roce 1941. Euro-atlanticismus je charakterizován podle autora tím, že na mezinárodní scéně dominují vyspělé země ze severoatlantické oblasti. Velkou vinu za pád Euro-atlanticismu nese Bushova zahraniční politika inspirovaná ideály neo-konzervatismu, píše Maximenko. Aby podpořil svou teorii, upozorňuje na článek bývalého amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera věnovaného Číně. Kissinger se též domnívá, že v 21. století bude pro světové dění rozhodující oblast Pacifiku.
Kissinger si též všímá nedávné schůzky představitelů Indie, Ruska a Číny ve Vladivostoku a ptá se, do jaké míry můžou tyto tři mocnosti Asie spolupracovat. Nebudou to tedy americko-čínské vztahy, ale právě schopnost zmíněných asijských mocností spolupracovat, která může rozhodnout o světě, ve kterém budou žít naše děti, uzavírá Maximenko.
Zdroj: RIA Novosti (Rusko)
tisknout