Klíčovým spojenectvím zůstává vazba Spojených států amerických a Velké Británie, jež společnou řečí mluví také na Blízkém východě.
Velká Británie je jedním z nejbližších spojenců, ne-li nejbližší, Spojených států amerických. Obě země tak velmi úzce spolupracují v mnoha oblastech. Jednou z těchto oblastí je zahraniční politika, ve které ustavičně konzultují zahraniční záležitosti a sdílí společné názory na hlavní globální a bezpečnostní problémy. Jedním ze základních problémů je mírové řešení arabsko-izraelského konfliktu.
Podle "Společného prohlášení Spojených států a Spojeného království ohledně mírového procesu na Blízkém východě" z 12. listopadu 2004 sdílí tyto státy společnou vizi svobody, míru a demokracie v oblasti Blízkého východu. Tato vize vychází především z mírového řešení arabsko-izraelského konfliktu založeného na společném soužití dvou demokratických států – Izraele a Palestiny.
Americký prezident a britský premiér dále zaručují mobilizaci mezinárodního společenství, které má dohlédnout nad demokratizací palestinských institucí a zajištění demokratických práv a svobod na palestinském území. Zároveň podporují plán premiéra Sharona na stažení izraelských osad z pásma Gazy a Západního břehu. Všechny tyto výše zmíněné kroky tak pokládají základy pro zintenzivnění postupu na "Cestovní mapě" a tak i ke konečnému řešení situace na Blízkém východě.
Britsko-americké partnerství – základ spojenectví EU a USA
Na úsilí Velké Británie a USA navazuje i prohlášení o spolupráci Spojených států a Evropské unie na mírovém procesu na Blízkém východě z února 2005. Jak USA, tak i EU jsou vázány na „Cestovní mapu pro mír na Blízkém východě“, která zahrnuje i spolupráci s Ruskem a OSN.
V Prohlášení o stavu Unie 3. února 2005 prezident Bush oznámil úmysl požádat Kongres o 350 miliónů dolarů na podporu politických, ekonomických a bezpečnostních opatření v Palestině. O několik dní později komisařka pro vnější vztahy Benita Ferrero-Waldner prohlásila, že Evropská unie přispěje na stejný účel dalších 250 miliónů EUR. (asi 324 mil. dolarů).
Význam návštěvy prezidenta Bushe a americké ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové a společného prohlášení z Bruselu v únoru 2005 ocenil i předseda Evropské komise José Manuel Barosso na zasedání Rady pro zahraniční vztahy v New Yorku 13. května tohoto roku.
Na příkladu mírového procesu na Blízkém východě lze vidět, že spolupráce mezi Spojenými státy a Velkou Británií nemusí být na překážku Evropské unii, ale může i prohloubit spolupráci jednotlivých států Unie i v tak ožehavé otázce jako je Společná zahraniční a bezpečnostní politika. Na druhou stranu, velmi vřelé vztahy mezi Londýnem a Washingtonem mohou být některým evropským zemím trnem v oku.
Již francouzský prezident de Gaulle s oblibou přirovnával Velkou Británii k trojskému koni Spojených států na evropském kontinentě. Tím ovšem reagoval i na oslabení francouzských pozic, mj. díky britskému nákupu jaderných hlavic Polaris od Američanů.
Nová a stará Evropa musí být minulostí
O roli Velké Británie jako prostředníku transatlantických vztahů se začalo velmi frekventovaně hovořit po druhé invazi Spojených států a jejich spojenců do Iráku v roce 2003. Tehdy několik, především amerických, politických činitelů i politologů rozdělilo Evropu na "starou" a "novou", s tím, že "nová Evropa" dokáže efektivněji reagovat na globální problémy (samozřejmě jen v případě, když podporuje americké zájmy, a tím i britské).
Mezi "novou Evropu" pak počítali především menší a také nové členské státy Evropské unie, které se nepostavily proti americké invazi.
Pro Velkou Británii jsou Spojené státy největším strategickým i ekonomickým partnerem a není proto divu, že je ochotna kvůli těmto vztahů občas (ale jen dočasně) obětovat i vztahy s největšími evropskými partnery – Německem a Francií.
Na druhé straně stojí zájmy některých, především menších, států Evropské unie, které pro posílení svého postavení potřebují vazby nejen na Unii, ale i na Spojené státy prostřednictvím Velké Británie. Ty pak díky své snaze spolupracovat s Amerikou rozdělují Evropu na "starou" a "novou".
Británie těží ze strategické pozice
Velká Británie těží velmi mnoho ze svých vazeb jak na Evropskou unii tak na Spojené státy. Ochlazením jednoho z těchto vztahů, by Britové mohli velmi lehce ztratit své dosti silné globální postavení.
Není tedy divu, že Británie usiluje o úzké styky s americkými administrativami. O své postavení v Evropské unii se tolik obávat nemusí díky své rozloze, počtu obyvatelstva i ekonomické síle. Úzký vztah Velké Británie a Spojených států nenahrává jen Britům, ale i mnoha členským státům EU. Proto by měla dále pokračovat v této spolupráci a zároveň se snažit o sblížení Spojených států a Evropské unie jako celku. Tím by zesílilo i globální postavení obou subjektů.
Pro dosažení tohoto cíle je ale nutná spolupráce i s kontinentálními hegemony, Francií a Německem, kteří ovšem mohou posílením transatlantických vztahů ztratit své výsadní postavení na kontinentě, čímž by naopak posílila Velká Británie.
Kroky v této otázce jsou dosti problematické a záleží jen na obratnosti britských politiků i jejich protějšků, jak toho dosáhnout. Nezanedbatelným faktorem, který celý problém dosti stěžuje, jsou momentální i teritoriální zájmy všech zainteresovaných aktérů, na které je nutné brát ohled.
Lukáš Chodilík
Autor studuje na Katedře politologie a evropských studií Palackého univerzity v Olomouci a Univerzitě v Portsmouth ve Velké Británii.
tisknout