Vidím to jako včera. Ač o holích a s malou pomocí vždy vzpřímený a s úsměvem na rtech a vtipnými poznámkami usedá ke slavnostní tabuli galavečeře a na druhý den mezi leteckými fandy z celé země na ostravském letišti obdivuje umění vojenských letců na nebi.

"Je úžasné vidět, jak jde vývoj nezadržitelně dopředu. To se s eroplány z dob, kdy jsem létal, nedá vůbec srovnat," říkal nadšeně.

Tak ještě loni na podzim v malém předstihu slavil generál Zdeněk Škarvada, bývalý pilot ve službách britského Královského letectva (RAF), své pětadevadesáté narozeniny. Vitální a šťastný mezi těmi, kteří létání propadli. Ostatně Dny NATO v Ostravě se vždy snažil nevynechat.

Pamatuji si přesně ty jeho plamínky v očích, když na mošnovské letiště poprvé přiletěla legendární britská skupina Red Arrows a on jako první ve své parádní uniformě napochodoval přímo na plochu, aby je mohl přivítat. "Řekli mi jen, že tady budou 'rafáci', neváhal jsem," odpovídal vždy na pozdrav Zdeněk Škarvada.

Generál Zdeněk Škarvada vítá na ostravském letišti britské letce legendární skupiny Red Arrows

Generál Zdeněk Škarvada na galavečeři ke Dnům NATO v Ostravě (září 2012)

Jindy zase slzičky dojetí, když po letech na vlastní oči spatřil znovu na nebi unikátní stroj Hurricane, se kterým za války létal.

Nebo když hodiny vyprávěl o dvě generace mladším britským stíhačům o svých válečných peripetiích. "Potkali jsme hrdinu," kroutili pak pokaždé hlavami nad jeho životním příběhem.

A život generála Škarvadu, toho navenek milého a usměvavého chlapíka, přitom vůbec nešetřil. Vždycky říkával, že by jej ani ve snu nenapadlo, co mu osud přichystá. Přesto až do posledních chvil žil podle svého kréda: "Keep floating!" (Nikdy se nevzdávej!).

Zdeněk Škarvada se narodil 8. listopadu 1917 v Olešnici na Českomoravské vysočině. Vyučil se v letech 1935 až 1937 absolvoval základní pilotní výcvik při Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. V roce 1938 se stal polním armádním pilotem a až do nacistické okupace létal u stíhací letky v Pardubicích.

Se začátkem okupace Československa byl 31. března 1939 z armády propuštěn. O tři měsíce později odjel vlakem do Ostravy, aby se pokusil přejít hranice do Polska. Podařilo se.

Na konzulátu v Krakově se přihlásil do československého zahraničního odboje. Na poslední chvíli odmítl transport do Francie a 29. července 1939 vstoupil do polského letectva v Deblinu, kde létal se svým kamarádem Josefem Františkem. Zúčastnil se polsko-německé války a následně padl do zajetí postupující Rudé armády.

Po dlouhém pobytu v sovětské internaci byl společně s většinou československých vojáků "vrácen" a 14. července 1940 odstartoval svou několikaměsíční anabázi do Británie. Vyplul z Oděsy, aby se přes Turecko, Egypt, Indii a Kapské Město kolem Afriky nakonec v říjnu 1940 vylodil v Liverpoolu.

Zdeněk Škarvada na archivním snímku se svým letounem Hurricane

V Británii byl přijat s hodností seržanta do RAF a po výcviku v červenci 1941 přidělen k 310. československé stíhací peruti. Létal na letounech Spitfire i Hurricane.

Při jednom z hlídkových letů nad mořem v okolí ostrovů Scilly musel 4. února 1942 kvůli poruše svého spitfiru vyskočit s padákem do ledových vln Atlantiku.

Po několika hodinách ve vodě ho vylovila německá loď a zbytek války přežil Škarvada v německém zajetí. Prošel několika zajateckými tábory a evakuace posledního z nich v lednu 1945 se pro něj i ostatní zajatce změnila v pochod smrti.

Strastiplnou pouť ukončilo až osvobození zajatců americkými vojáky, následoval přesun do Anglie a pak návrat do osvobozené vlasti a služba v novém československém letectvu.

Generál Zdeněk Škarvada hovoří s britskou ambasadorkou Lindou Duffield (září 2006)

Propustka polského letectva na základně v Deblinu

Od dubna 1947 působil jako instruktor ve Vojenské letecké akademii v Hradci Králové. Až do srpna 1950, kdy byl z politických důvodů, v rámci další vlny poúnorových čistek v armádě přeložen do zálohy a degradován. Mohl zastávat jen podřadné práce. Byl vyhoštěn z bytu. Pracoval nejprve u pozemních staveb a později v dolech u České Třebové a v Ostravě.

V rámci rehabilitace mu byla v roce 1965 vrácena hodnost majora v záloze a o rok později i hodnost podplukovníka. Skutečné rehabilitace se však dočkal až v roce 1990, kdy byl povýšen na plukovníka a v roce 2000 jej pak prezident Václav Havel jmenoval brigádním generálem ve výslužbě.