Obrana odškrtává modernizační projekty. Ty nejdůležitější ale ještě chybí

Obrana po letech vybrala nová terénní vozidla, která nahradí zastaralé UAZy a Land Rovery. Bude to Toyota Hilux. Je to dobrá volba?
Vyjdeme-li ze specifikací, které armáda zadala, pak nepochybně ano, i když o těch samotných specifikacích mám své pochybnosti. Nemyslím si, že pickup je úplně optimální řešení, jelikož tato koncepce přináší i problémy, což potvrzuje fakt, že většina armád v této roli používá spíš vozidla plně uzavřená, ale budiž. Pokud se tedy požadoval pickup, pak je Toyota Hilux určitě nejlepší dostupná volba, neboť v reálném provozu se osvědčila jako málokterý jiný automobil a z hlediska odolnosti je to téměř nezničitelná konstrukce.

Ostatně i ta bizarní skutečnost, že si ji tolik oblíbili islamisté, je paradoxním a asi hodně nechtěným, ale jasným důkazem kvality. Od začátku jsem tvrdil, že česká armáda by si měla vybrat nějakou osvědčenou, univerzální a odolnou platformu a že tohle optimálně splňují Toyoty, tedy vozidla Land Cruiser nebo Hilux. Australané prý mají takové pěkné přísloví: Pokud chceš jet do buše, vezmi si Land Rover, ale pokud chceš z buše přijet zpátky, vezmi si Hilux.

Zdá se, že s vyššími výdaji na obranu se rázem podařilo uzavřít smlouvy na řadu projektů, případně jsou smlouvy těsně před uzavřením. Vrtulníky Viper/Venom, děla CAESAR, radary MADR, protivzdušné systémy SPYDER, kolové obrněnce TITUS, další transportní letouny CASA, vozidla pro chemický průzkum Iveco či pasivní systémy Věra-NG.
Ano, za poslední dva roky se v tomto udělalo obrovské množství práce. Nepochybně to nešlo snadno, protože vhodných odborníků, kteří všechny ty akviziční projekty dokážou zvládnout, je na ministerstvu obrany prostě nedostatek. Tím spíše je ale potěšující, že se daří ty projekty posouvat od prvních zadání přes průzkumy, hodnocení a vlastní výběr až k podpisům, aniž by to provázely skandály srovnatelné s tím, co se dělo kolem gripenů či pandurů. Samozřejmě i nyní se dá o řadě kroků debatovat, ovšem oproti minulým dekádám je to dramatické zlepšení.

Není to množství modernizačních projektů takovým jasným důkazem toho, že armáda byla dlouhodobě podfinancovaná?
Ano, to množství akvizičních projektů zároveň ukazuje, jak děsivě podfinancovaná armáda byla a kolik věcí se musí prakticky naráz řešit. Zaspali jsme, ale v tom určitě nejsme sami. Všude po Evropě můžeme pozorovat, jak armády posilují či obnovují „těžké“ vševojskové kapacity pro teritoriální obranu, respektive pro klasické konvenční války. A tento proces také názorně ukazuje, že je mnohonásobně snazší posílit třeba i slabou, ale pořád zachovanou kapacitu, než zcela od nuly budovat něco již zrušeného. Proto je mimořádně důležité, aby si česká armáda zachovala také tankové vojsko, dělostřelectvo či bitevní vrtulníky.

A co připravovaný historicky největší nákup, tedy pásová bojová vozidla pěchoty za 52 miliard? Ten kvůli pandemii bude mít zpoždění, armáda musela odložit testování vozidel od tří výrobců a uzavření vyhlášení vítěze očekává až v polovině příštího roku.
Ten projekt se zpožďuje opakovaně, což je jistě nepříjemné, musíme však pochválit vojenské velení, že na tomto projektu neústupně trvalo, a také ty politiky, kteří ho podpořili a umožnili jeho pokračování, přestože kvůli pandemii čínského koronaviru se nákup bude muset rozložit do delšího období. Nutnost nových pěchotních obrněnců je ale zcela mimo jakoukoli diskusi, protože stará „bévépéčka“ už jsou za hranou životnosti, jsou strašlivě zranitelná a neposkytují adekvátní ochranu pěšákům, což potvrdily boje na Donbasu a čerstvě také konflikt o Náhorní Karabach.

Která ze tří nabídek by byla podle vás tou správnou volbou?
Potřebujeme nové obrněnce s daleko vyšší odolností a palebnou silou, protože bez nich nemůže fungovat mechanizovaná brigáda. Mám-li stručně hodnotit ty tři nabídky, tak se ve všech případech jedná o kvalitní platformy a výběr žádné by nebyl nějaká osudová chyba.

Německý Lynx je nejnovější, jenže proto také postrádá provozní zkušenosti, zatímco vozidla CV90 a ASCOD jsou osvědčená. Vybíral bych proto podle toho, jaké definitivní konfigurace nám dodavatelé nabídnou a co prozradí zkoušky.

Armáda chce pořídit také samohybné minomety, předběžně za částku 8,5 miliardy.
Podle mých informací by ten projekt pokračovat měl, přestože na jaře se mluvilo o tom, že by mohl spadnout mezi oběti „koronavirových“ škrtů. Ale všechno je to teprve na začátku a jasné je asi jen to, že nový samohybný minomet bude kolový, což by nejspíše znamenalo podvozek transportéru Pandur II či šestikolového obrněnce TITUS.

Pokud by byl zájem zakoupit takový prostředek co nejrychleji a nejlevněji, tak bych asi sáhl po minometné verzi Panduru, která už několik let existuje a má v korbě instalovaný izraelský 120mm minomet. Alternativou by bylo nějaké vozidlo s otáčivou věží a automaticky nabíjeným minometem, což by znamenalo vyšší účinnost palby, ale logicky i větší složitost a cenu. Výhledově bych rovněž uvažoval o dalších zbraňových systémech na podvozku Pandur pro 4. brigádu rychlého nasazení. Určitě by třeba stálo za úvahu posadit na Pandury protiletadlové rakety RBS-70 či věž s kanonem velké ráže, aby se získalo vozidlo pro přímou palebnou podporu.

Zatím nejasná je situace kolem tankového vojska. Armády předpokládá, že ty současné T-72M4 CZ by po další modernizaci mohly deset let sloužit. Ale co pak? není už čas poohlížet se po náhradě?
V září 2020 byla uzavřena smlouva na dílčí modernizaci tanků T-72M4 CZ, které takto vydrží ve službě přibližně do roku 2030. Ten krok byl každopádně naprosto nezbytný, protože z těch třiceti kusů T-72M4 CZ dnes asi třetina prakticky nefunguje, jelikož se užívají jen jako zdroje náhradních dílů, aby se udržely v provozu alespoň ty dvě třetiny. Výsledkem tedy je, že jedna ze tří rot našeho jediného tankového praporu musí provozovat staré T-72M1.

Plánovalo se, že se počátkem 30. let pořídí zcela nové tanky, ovšem tato akvizice údajně patří mezi oběti škrtů, byť je to stále dost daleko a situace se může hodně změnit. Jedna z možností je zakoupit lehké tanky na podvozku nových bojových vozidel pěchoty, což by bylo spíš nouzové, ale přece jen nějaké řešení. Já však tvrdím, že potřebujeme plnohodnotné „těžké“ tanky a že vhodné řešení je to, ke kterému nejspíše směřují Poláci, tedy derivát jihokorejského tanku K2 Black Panther.

Je to po všech stránkách špičkové vozidlo, které má provozní zkušenosti a současně obrovský evoluční potenciál, navíc Jihokorejci jsou ochotni poskytovat i technologické transfery, takže říkám, že by Armáda ČR měla jít právě touto cestou.

V Koncepci výstavby AČR 2030 se počítá také s nahrazením starých mostních vozidel.
Mostní, pontonová a další ženijní vozidla by náhradu určitě potřebovala, protože armáda stále používá techniku z éry ČSLA. Svého času to byla technika výborná, protože Československo v tomto oboru patřilo na světovou špičku, ale dnes už je přece jen zastaralá. Pozitivní však je, že Česko na tu špičku patří pořád, což dokazuje nabídka českého průmyslu, jenž navíc dovede spolupracovat se zahraničím a podílet se i na exportních dodávkách, což ilustruje například kontrakt na ženijní techniku pro Indonésii. Také by se rozhodně mělo pokračovat v obměně vozového parku, jelikož armáda pořád provozuje spoustu starých tatrovek z 80. let, a dokonce ještě řadu vozidel Praga V3S, která byla kdysi také excelentní, jenže dnes už patří spíš do muzea.

To vše by měly nahradit nové vozy značky Tatra, což je pořád firma, na kterou bychom měli být jako Češi nesmírně hrdí, protože díky ní patří Česko do velmi úzkého „klubu“ států, které vyrábějí ty nejtěžší nákladní automobily a speciální podvozky do extrémních podmínek. Tohle dokáže skutečně už jen několik málo vyspělých zemí na světě.

Jak vypadá budoucnost českého dělostřelectva? Koncepce hovoří o pořízení systémů C-RAM, tedy zařízení schopných ochránit vojáky před raketovou či dělostřeleckou palbou ničením přilétající munice.
Ano, tohle je další nutná akvizice. Dělostřelectvo zůstává nesmírně důležitou zbraní, což jasně ukázaly boje na Donbasu, kde snad přes 80 % ztrát ukrajinské armády způsobily dělostřelecké zbraně separatistů. Stejně tak nedávné boje o Náhorní Karabach ukázaly, že dělostřelectvo má pořád obrovský význam. Je tedy určitě potěšující, že kupujeme nové samohybné houfnice, ale velkou chybou bylo vyřazení raketometů RM-70 zcela bez náhrady, jelikož tuto kapacitu bude třeba obnovovat úplně od nuly.

Česká armáda by si měla perspektivně pořídit nové modulární raketomety, které dokážou odpalovat rakety různých ráží od klasických 122 mm po taktické či operačně-taktické balistické rakety, jak ukazuje například izraelský typ IMI Lynx, který byl nasazen i v bojích o Náhorní Karabach. Důležitost dělostřelectva pak logicky znamená i nutnost zavést ochranu proti němu, tedy právě systémy C-RAM. V tomto případě bych sáhl asi po izraelském typu Iron Dome, který se osvědčil v boji a používá stejný radar EL/M-2084, který už si vojáci vybrali pro funkci MADR a který používá i systém protivzdušné obrany SPYDER-MR, takže by to výrazně usnadnilo propojení všech těchto systémů.

Armáda už také vybudovala novou jednotku bezpilotních letounů, ale co nákup nových dronů a ochranných systémů proti dronům?
Válka o Náhorní Karabach jasně prokázala potenciál bezpilotních prostředků, ale samozřejmě se nesmí podléhat ani laciným generalizacím. Drony nemohou samy „vyhrát válku“, nemohou být například náhradou tanků, ovšem jejich možnosti jsou skutečně obrovské a mohou velmi silně ovlivnit průběh a výsledek bojů.

Ázerbájdžánské průzkumné drony dlouhodobě působily nad bojištěm, poskytovaly velitelům přehled o situaci a přispívaly k navádění dělostřelecké palby, jejíž účinnost se mohla hned vyhodnocovat. „Sebevražedné“ útočné drony systematicky ničily arménskou protivzdušnou obranu, zatímco bojové drony Bayraktar TB2 turecké výroby svou přesně naváděnou municí napadaly arménské pozice a zásobovací konvoje. Také se potvrdilo, že většina systémů protivzdušné obrany si s drony prostě nedokáže efektivně poradit.

Armáda ČR by měla zavést zejména nové vytrvalostní drony, které zajistí průzkum a ponesou i přesně naváděnou munici. Volil bych zřejmě mezi izraelskými typy IAI Heron a Elbit Hermes, které existují v několika verzích. A pochopitelně potřebujeme také efektivní ochranu proti dronům, což by zvládl i český průmysl. Existují tady malé radary a optické či infračervené senzory pro sledování dronů, směrové elektronické rušiče i palné zbraně, takže by stačilo „jen“ to všechno spojit do integrovaného „anti-dronového“ systému.

Řada posledních obranných zakázek je řešena principem vláda-vláda. Myslíte, že je to efektivní způsob, jak zkrátit dobu výběru a pořízení?
Obecně ano, protože to znamená urychlení a také jakousi další rovinu záruk, že vše proběhne tak, jak má. Proto jej preferují i některé země, které jsou významnými dodavateli pro Armádu ČR, například Švédsko nebo Izrael. Týká se to pochopitelně také USA, kde navíc funguje i vysoce efektivní systém FMS (Foreign Military Sales), díky němuž mohou američtí spojenci získávat techniku a podporu prakticky za identických podmínek jako americké ozbrojené síly. To pak zákonitě poskytuje americkým výrobcům na světovém trhu významnou komparativní výhodu.

Tímto způsobem tedy nakupujeme vrtulníky UH-1Y Venom a AH-1Z Viper. Paradoxní ale je, že Česko jako vývozce tento režim nemá, což ho samozřejmě poškozuje, jelikož někteří zákazníci v jiném režimu ani nakupovat nechtějí. To by se však mohlo výhledově změnit a na ministerstvu obrany k tomu vzniká speciální agentura, která by měla podpořit export produktů českého obranného průmyslu. Právě politická podpora vývozu dosud představuje něco, v čem Česko někdy až tragikomickým způsobem selhává.

Obáváte se, že by politici mohli armádní rozpočet opět zredukovat, takže některé projekty by se opět musely odkládat nebo zcela rušit?
Takové obavy nepochybně existují vždycky, protože armádní rozpočet patří k těm, do kterých politici vždycky rádi sahají, když je potřeba škrtat. Právě proto je ale potěšující, že škrty kvůli pandemii čínského koronaviru nejsou zdaleka tak rozsáhlé, jak se mnozí na jaře obávali. Je to nepochybně i proto, že v této krizi se armáda nesmírně osvědčila a názorně ukázala lidem, že tu není jen kvůli zahraničním operacím nebo záplavám.

Armáda má specifické kapacity, které se využijí jen ve specifických situacích, jenže právě v těch situacích jsou ohromně významné a užitečné. Hlavní modernizační projekty tedy vesměs pokračují dál, byť třeba nabírají nějaké zpoždění. Jenom doufám, že vláda nepodlehne nátlaku KSČM a nepřistoupí k dalším škrtům.

Mimochodem, tohle je poněkud bizarní situace, protože komunisté vždy tvrdili, že armáda má sloužit zejména pro obranu země, nikoli pro zahraniční mise. Nyní armáda modernizuje právě ty vševojskové kapacity pro obranu země, ale komunisté jí zrovna teď chtějí brát peníze, takže jejich postoj působí značně schizofrenním dojmem.

Jakou úlohu v modernizaci armády má hrát český obranný průmysl? Je to cesta, jak se rychleji dostat z nynější ekonomické krize?
Jednoznačně ano. Obranný průmysl tradičně představuje sektor s vysokou přidanou hodnotou, který produkuje a aplikuje špičkové technologie a který zajišťuje také místa pro kvalifikované pracovníky. Investice do něj se tak několikanásobně vracejí. V tomto oboru Česko určitě není „montovna“, nýbrž poměrně silný primární hráč v několika kategoriích a také významný člen některých dodavatelských řetězců.

Nákladní automobily Tatra, palné zbraně České zbrojovky, proudová letadla Aero, pasivní sledovací systémy ERA, nástroje pro detekci a likvidaci zbraní hromadného ničení, to vše jsou úspěšné a respektované výrobky. Poměrně málo se ví, že už se tu vyrábějí i prakticky všechna exportní vozidla Pandur, takže obrněnce pro Indonésii vznikají v Česku a mají se zde vyrábět i ty pro Filipíny. Další české firmy jsou subdodavatelé součástí (například kabeláže a světlometů) do jiných obrněnců. Objevují se tu i slibné projekty bezpilotních prostředků, Česko patří na světovou špičku v 3D tisku a rozvíjejí se tady i nanotechnologie.

Je tedy nesmírně důležité, aby se do realizace modernizačních projektů pro Armádu ČR zapojily i české podniky a aby přicházela jasná politická a finanční podpora vývoje, výroby a exportu. Udržení silného domácího obranného průmyslu by z ekonomického i bezpečnostního hlediska mělo vždy patřit mezi jednoznačné priority každé vlády.