„Jsou velice motivování a šikovní,“ konstatoval řídící výcviku Lukáš Hrabánek ze 72. mechanizovaného praporu v Přáslavicích.
Tady ve vojenském prostoru Libavá na Olomoucku podstupuje dobrovolný vojenský výcvik 78 středoškolských studentů ve věku od osmnácti do dvaadvaceti let. Někteří mají čerstvě po maturitě, a chystají se na vysokou, jiné čeká po prázdninách ještě poslední rok na střední.
Během července absolvují intenzivní vojenský výcvik, který zahrnuje základy taktiky, střelbu z ručních zbraní, hod granátem, pořadovou, topografickou a ženijní přípravu, kurz první pomoci a tělesnou přípravu, včetně ranních rozcviček a polních přesunů. Výcvik zakončí dvoudenním cvičením v přírodních podmínkách.
Ti, kteří výcvik úspěšně dokončí, složí slavnostní přísahu a armáda jim následně vyplatí jeden z benefitů, na který studenty lákala. Odměnu ve výši 40 498 korun před zdaněním.
Zatímco první týden trávili hlavně v učebnách, teď přichází na řadu praktický výcvik v terénu. „Učí se aplikovat znalosti a dovednosti, které se naučili,“ podotýká jeden instruktorů Tomáš Sölöši.
Základní taktické dovednosti přitom pilují neustále dokola. Po každé akci jim instruktoři vysvětlují, co bylo dobře a co špatně. Učí se pohybovat po bojišti, krytí sebe a ostatních členů jednotky a také poskytnutí první pomoci v případě zranění a to i pod palbou. Samozřejmě cvičnou municí.
Na řadě je zrovna další čtyřčlenný tým. Instruktor z nedalekého úkrytu po jednom ze členů na hlídce vypálí a ten se skácí k zemi. Ostatní opětují palbu a kryjí kolegu, který se se spolubojovníka snaží zachránit. „Pokud si zraněný není schopen zaškrtit zranění turniketem sám, musí jednotka reagovat, pomoci mu a dostat ho do krytého prostoru,“ vysvětlil Sölöši.
Při ženijní přípravě zase další skupina účastníků kope polními lopatkami ve vysušené ztvrdlé zemi střelecké pozice, plní pytle pískem a učí se stavět ochranné stavby. Na kótě o pár set metrů dál se jiní učí základní topografii – práci s mapou a buzolou, orientaci.
Kryju! Jdu! Překrývá se s výstřely naproti, když se poslední skupina stále dokola zlepšuje v postupu a krytí terénem s překážkami v podobě příkopů, valů a starých lodních kontejnerů rozesetých po louce. Pokaždé zadýchaní, zpocení, očividně unavení, ale usměvaví. Pokračují dál.
Dřina jako pro budoucí profesionály
O několik kilometrů dál zase instruktoři z prostějovského 102. průzkumného praporu ve skrytu lesa zrovna vštěpují dvacítce studentů, jak zacházet se zbraněmi. S pistolí i útočnou puškou Bren. Zatímco jedna skupinka driluje přebíjení a základní střelecké pozice, další si pečlivě doplňuje zásobníky speciálními cvičnými náboji s pryžovými projektily, aby pak mohla nové dovednosti vyzkoušet při střelbě na připravené terče.
„Každý voják si tím musí projít,“ podotýká šéf nácviku Hrabánek s tím, základní výcvik profesionála a tento dobrovolný pro středoškoláky je obsahem naprosto srovnatelný. Někteří z účastníků se předem fyzicky a psychicky připravovali a je to podle něj vidět. „Trénovali ve svém volném čase a jsou trochu napřed před ostatními,“ konstatuje.
To nejzajímavější na účastníky přitom teprve čeká. Budou to dvoje ostré střelby, hod ručním granátem a také komplexní polní výcvik. „Pro mnohé první zkušenost s přespáním venku, s plnou výstrojí a výzbrojí, v balistické ochraně a s dlouhým přesunem,“ nastínil. Dohromady tedy asi 40 kilogramů vybavení a dlouhé kilometry v nohách.
Hrabánek u toho vzpomíná na dobu před pár lety, kdy se sám rozhodl vstoupit do armády poté, co se ve své původní profesi cítil naprosto vyhořelý. „Byl jsem ajťák, takovej ten typickej nerd, jak se dneska říká. Vyzáblý ajťák, který chtěl v životě nějakou zásadní změnu a nenapadlo mě nic lepšího, než jít do armády,“ vypráví. Nejprve dva roky dřel na své fyzičce a pak se zapsal na Univerzitu obrany v Brně. Po studiu teď už čtvrtým rokem slouží u 72. mechanizovaného praporu.
Jeho vyprávění rázem přeruší prudký liják, který se zničehonic spustí. „Vítejte na Libavé,“ zazní směrem k účastníkům výcviku od instruktorů, kteří nevyzpytatelnost zdejšího podnebí důvěrně znají. Proudy vody nicméně výcvik na chvíli zastaví a studenti se na chvíli ukryjí v kontejnerech a korbách náklaďáků, které je sem přivezly.
Dobrovolný vojenský výcvik pro středoškoláky na Libavé
Devatenáctiletá Klára Telcová právě dokončila gymnázium v Olomouci a míří na práva. „Asi jsem nechtěla mít nudné prázdniny. Chtěla jsem si zlepšit fyzičku, zjistit, kde mám limity, přeskočit je a posunout hranice. A zatím se mi to daří,“ vysvětluje důvody, proč se do výcviku dobrovolně přihlásila. Chtěla prý zjistit, jaké to v armádě vlastně je a co všechno taková profese obnáší.
Objevila podle svých slov výbornou společnost lidí. Připouští, že během uplynulých dvou týdnů svůj názor na službu radikálně změnila. Když přáslavický prapor zveřejnil na sociálních sítích první příspěvěk z výcviku, procházeli si s dalšími účastníky hromadně komentáře od čtenářů. „Dost nás to pobavilo. Byly to samé řeči o tom, že jsme zelené gumy, že si hrajeme na vojáčky a podobně. Spousta takových. Upřímně? Já jsem si to taky myslela, než jsem sem přišla,“ tvrdí.
Bránit se za každou cenu, míní Češi. Polovina ale považuje obranu za nepodstatnou |
Kdo to podle ní ale nezkusí, nepochopí. „Myslím, že kdyby sem přijel některý z autorů těch komentářů, byl by první, co by se tady rozsypal,“ dodává.
Po dvou týdnech uvažují o službě
Osmnáctiletý Adam Procházka je z Ostravy. Do výcviku se přihlásili společně s bratrem. „Jsem takový obyčejný kluk z gymnázia,“ říká. Vždycky se podle svých slov kromě sportu zajímal i o armádu a chtěl si vyzkoušet vlastní limity. „Chtěli jsme s bráchou zjistit na vlastní kůži, jaká služba v armádě je a jestli na to vůbec jako osmnáctiletí kluci máme,“ popsal své důvody.
Výcvik je podle něj určitě hodně náročný po fyzické stránce. „Každý den na sebe přidáváme další a další vrstvy nějakého vybavení, které už dohromady váží docela dost. Zjišťujeme, že to není úplně pro každého. Ale další den musíme přiznat, že to vlastně nic nebylo a že nás čeká ještě něco horšího,“ podotkl.
Nad tím, jestli mu během výcviku chybí něco z běžného života současného teenagera, prý vlastně ani neměl čas přemýšlet. Servis v podobě postele a jídla doma? Zábava s kamarády nebo rodinná dovolená? „Těžko říct. Ty jo, jedeme bomby od pěti ráno až do deseti do večera a vůbec nemám čas o něčem takovém uvažovat. Možná mi vlastně ani nic nechybí,“ pokyvuje zamyšleně.
Zatímco ostatní tráví léto u vody, oni si oblékli maskáče. Proč? Chtěli zažít něco, na co se nezapomíná – krok do neznáma, vojenský výcvik a překonání sebe sama.
Chceš vědět, proč se rozhodli strávit #LetoVMaskacich? ⬇️ https://t.co/ENXMlf75oi
Hned sám přiznává, že na mobilu teď tráví tak 30 minut denně. To když večer ukousne část ze svého volna, aby si přečetl nové vzkazy a nějaké články, které ho zaujmou. S rodiči si volá, kamarády tady našel. „Ten fyzický kontakt s rodiči a kamarády mimo výcvik samozřejmě vždycky bude chybět, ale jinak mi z civilního života asi nic neschází,“ konstatuje.
Zkušenosti z výcviku by chtěl v budoucnu nějak uplatnit. Už teď je rozhodnutý, že vstoupí do Aktivní zálohy a vážně uvažuje i o profesionální armádě. Po dvou týdnech podle svých slov zjišťuje, že možná přehodnotí své plány a představy o budoucím životě. „To prostředí mě strašně motivuje a právě teď se mísí s mými původními plány. Chtěl jsem na vysokou, věnovat se ekonomii a byznysu. Armáda mě ale zaujala úplně jiným způsobem a myslím si, že by byla čest sloužit,“ přemítá.
Vojáci dostanou přidáno nejméně 8 378 korun. Slouží srdcem, uvedla Černochová |
Předpokládá, že by ho v tom podpořili i rodiče, kteří se před pár dny přijeli na své syny ve výcviku podívat na den otevřených dveří. „Mamka je trochu nervák. Když viděla naši první fotku s bráchou se zbraněmi, tak v ní trochu hrklo. Ale myslím, že nás podpoří ve všem, co se rozhodneme dělat. A táta? Ten je flegmatik. Myslím, že by byli nakonec hrdí,“ uvažuje.
Nejsilnějším osobním zážitkem z dosavadního výcviku pro něj byl zatím moment, kdy ze studentů z celé země jako nějakým kouzlem vznikl soudržný tým. „Když někdo udělá chybu nebo něco, co se nemá, co je proti pravidlům, tak je za to takzvaná odměna v podobě cvičení celého družstva. Všichni dohromady, za jednoho. Jednou, když jsme odcvičili, chtěli jsme cvičit dál. Udělali jsme ještě další série a cvičili dál a dál. Všichni dohromady, společně, sami od sebe. A to ve mně vzbudilo dojem, že ten tým opravdu funguje,“ popsal.
Dobrovolný vojenský výcvik pro středoškoláky na Libavé
Podobné pocity má i jeho spolubojovnice Julie Denterová. Zkusit vojenský výcvik považuje podle svých slov za jedno ze svých nejlepších rozhodnutí. Na Libavé teď v maskáčích pobíhá i se svou sestrou, která s nápadem původně přišla. „Skvělý zážitek. Dobrá parta. Házet granátem, střílet, to taky jen tak někdo nezažije. Jsme tady všichni spolu v pohodě a šlape to,“ říká čerstvá absolventka zdravotnické školy v Hradci Králové.
Chce jít na vysokou. Za velké plus proto označuje i finanční odměnu, kterou po výcviku obdrží. Na letní brigádě by zřejmě víc nevydělala. Z běžného studentského života ji uprostřed výcviku ale schází kontakt s přáteli. A překvapivě také jídlo. „Jedla bych všechno, ale jsem taky hodně vybíravá. Vaří tady dobře, není to zase takové strádání, ale schází mi, co si vařím sama,“ říká s úsměvem. I ona vážně uvažuje, že by po studiích na vysoké a nějaké praxi v armádě sloužila jako profesionálka.
Armáda chce oslovit mladé
David Procházka, bratr Adama, bere dobrovolný výcvik jako příležitost získat unikátní dovednosti. „Ty základní lidské dovednosti jako přežít, přežít v přírodě, přežít sám a postarat se o ostatní, o tým. Získat nějakou týmovost, disciplínu,“ tvrdí. A také tak trochu prozkoumat, zda by armáda nebyla „náhodou“ něco pro něj. O pilotním výcviku pro středoškoláky se dozvěděl už loni. S přihláškou ale musel rok počkat, protože mu tehdy ještě nebylo osmnáct.
„Nejsem ten typ člověka, který by k armádě vzhlížel od malička. Naopak mám hodně jiných zájmů. Ale říkal jsem si, že člověk musí vyzkoušet i něco nového a zjistit, jestli to opravdu není to pravé,“ podotkl. Baví ho právo a chce studovat. Teď uvažuje, že by práva mohl nějak spojit s armádou. „Zajímám se o veřejné dění, jsem nějak zvyklý starat se o ostatní, pomáhat jim a chránit je. A teď zjišťuju, že to všechno armáda perfektně naplňuje,“ vysvětluje.
Dříve závodně sportoval, ale výcvik vidí jako další možnost, jak se zocelit a makat na sobě. S bratrem prý už spolu motivovali několik kamarádů, kteří se v osmnácti určitě do výcviku taky přihlásí. Přáslavice si vybral čistě z praktických důvodů. „Je to blíž domů, do Ostravy,“ dodal.
Armádní nábor netrápí jen Česko. Vázne v Austrálii a v USA ho zachraňují ženy |
Dobrovolnické vojenské cvičení pro středoškoláky je v plném proudu hned v osmi vybraných posádkách po celé zemi. Do výcviku nastoupilo před dvěma týdny skoro 750 studentů. Pětinu účastníků tvoří dívky.
Cílem je připravit mladé na krizové situace a posílit obranyschopnost státu. „Dobrovolným vojenským cvičením chceme aktivně oslovit mladou generaci a přiblížit jí vojenskou službu,“ uvedl náčelník generálního štábu Karel Řehka s tím, že se tím zároveň zvyšuje odolnost společnosti a armáda rozšiřuje zálohy.
Zájemci se mohli hlásit už od března. Po jediném týdnu byla kvůli velkému zájmu naplněna všechna místa. „Nechtěli jsme odmítnout zájemce, proto jsme naváži naše kapacity až na 800,“ konstatovala Iva Bednářová, náčelnice odboru doplňování personálu Agentury personalistiky.
Největší zájem byl o výcvik právě u 72. mechanizovaného praporu v Přáslavicích a také u 43. výsadkového pluku v Chrudimi.
tisknout 
