Ukrajina se dál statečně brání ruské agresi. Obránci podle analytiků překonali kritický rok, kdy Rusko i přes enormní úsilí, brutální vedení boje a masivní ztráty dosáhlo jen minimálních zisků a dílčích úspěchů.
„Ukrajinské vojsko, přestože trpí nedostatkem materiálu, výcvikových kapacit a v konečném důsledku kombinace těchto jevů i živé síly, klade nadále agresorovi organizovaný a rozhodný odpor. Nutí jej spotřebovávat lidské a materiální zdroje v rozsahu, který je v Evropě po roce 1945 naprosto bezprecedentní,“ uvedl v analýze pro natoaktual.cz Zdeněk Kříž z Masarykovy univerzity v Brně.
ANALÝZA: Ukrajina zvládla kritický rok a donutila Rusko devastovat vlastní území |
Jen loni ruské síly ztratily 429 660 vojáků (mrtvých a zraněných), přičemž od začátku války v únoru 2023 Rusko pravděpodobně přišlo o více než 790 000 vojáků. Kříž upozornil, že Rusko s takovými ztrátami za celý rok „získalo“ jen přibližně 3 500 – 4 200 kilometrů čtverečných ukrajinského území. „Moskvě tedy zbývá obsadit na Ukrajině už jenom přibližně 500 000 kilometrů čtverečných,“ podotkl ironicky.
Připomněl, že celkovým válečným cílem Kremlu stále zůstává zánik Ukrajiny jako suverénního a nezávislého státu, obsahující demilitarizaci země, zbavení jí možnosti klást v budoucnosti při pokračování ruské agrese vojenský odpor, změna jejího politického vedení a zahraničně-politického směřování, anexe dobytých území a ustanovení loutkové vlády ve „zbytkové Ukrajině“.
Charkov byl strategickou porážkou
Pro dosažení takových plánu by podle něj ale Rusko muselo ovládnout alespoň levobřežní Ukrajinu, jejímž přirozeným politickým centrem je Charkov, získat nástupiště na pravobřežní Ukrajině a v neposlední řadě dosáhnout ustavení proruské vlády v Kyjevě. Ne že by se o to Rusko nepokusilo.
V květnu zahájená ruská ofenzíva v Charkovské oblasti, do které ruské velení soustředilo nejméně 50 tisíc vojáků, místo dobytí druhého nejvýznamnějšího ukrajinského města vhodného jako centrum pro případnou ruskou „loutkovou výhodní Ukrajinu“ vyústila podle Kříže nakonec ve strategickou porážkou ruských sil.
„Charkov nejenom že nebyl ruskými vojsky dobyt, nepodařilo se jim ani dostat Charkov na efektivní dostřel dělostřelectva,“ podotkl Kříž s tím, že výraznějších výsledků nedosáhli Rusové navíc ani v Záporoží a v Chersonské oblasti.
Dílčích úspěchů dosáhla Moskva na Donbase, přestože ani ten nebyl v rozporu s Putinovými opakovanými rozkazy dosud ani zdaleka zcela obsazen. V únoru 2024 se ruským silám po úporných bojích podařilo získat Avdijivku (22 000 obyvatel). Z větších sídel dále obsadili Vuhledar (14 000 obyvatel) a Selydove (21 000 obyvatel).
Od dobytí Avdijivky se jim podařilo za deset měsíců intenzivní bojové činnosti postoupit ve směru na Pokrovsk, který je důležitým logistickým uzlem pro obranu Donbasu, do hloubi přibližně 45 kilometrů a šířky zhruba 40 kilometrů. „Rusku se tím podařilo zatlačit ukrajinské síly od Doněcku mimo dostřel hlavňového dělostřelectva. Jde dosud o největší úspěch ruských sil,“ poznamenal Kříž.
Naopak ukrajinským obráncům se podařilo loni v srpnu přenést válku na území protivníka výpadem do Kurské oblasti a na počátku roku 2025 ukrajinské vojsko nadále kontroluje přibližně 500-600 čtverečných kilometrů ruského území.
Vzhledem k velikosti teritoriálních zisků ruského agresora od počátku otevřené války jde sice o relativně malé území, avšak podle Kříže má jeho kontrola jistý strategický dopad. „Rusko je nuceno spotřebovávat živou sílu a bojovou techniku na dobývání svého vlastního území, místo toho, aby těmito silami dobývalo Donbas nebo Charkov. Výpad do Kurské oblasti proto podle dostupných dat váže významné ruské síly a nutí protivníka devastovat území, které po skončení války bude tak jako tak ruské,“ konstatoval.
Rusko tak podle něj loni v žádném případě z vojenského hlediska nezměnilo strategickou situaci na bojišti, jak Kreml proklamoval. „Ruské ozbrojené síly nesplnily v roce 2024 rozkazy, které před ně stanovilo ruské politické vedení a nedosáhlo stanovené vojenské cíle,“ dodal.
Pomoc Západu zůstává klíčová
Ukrajina je stále schopna klást organizovaný odpor jako suverénní a nezávislý stát a také západní materiální a politická podpora Kyjevu nadále setrvává. „Aby Moskva dosáhla na Ukrajině svoje maximální politické cíle, bude potřebovat diplomatickou pomoc Západu. Dokud je ukrajinská společnost ochotná snášet útrapy války, je postoj Západu tou klíčovou proměnnou, která rozhodne o jejím výsledku,“ varoval Kříž.
Upozornil, že pokud by byla v klíčových západních státech politická vůle, Ukrajina by mohla a může obdržet podstatně větší vojenskou podporu než dosud. Zejména v USA zahálí ve skladech trvale uložené bojové techniky tisíce kusů těžkých zbraňových systémů (tanky, BVP, dělostřelecké systémy), které Ukrajinci potřebují, poptávají a považují je po dílčích úpravách za nesmírně užitečné. „Jde o výzbroj, kterou nelze na rozdíl od dronů v době války snadno a rychle vyrobit,“ podotkl.
Velkou otázkou proto podle něj zůstává, jakou politiku ve vztahu k Ukrajině nakonec zformuluje nová administrativa zvoleného prezident Donalda Trumpa. Její představitelé vysílají zatím velmi smíšené signály, které je bez znalosti zákulisních informací obtížné dekódovat. „Z historie víme, že seznam zrazených amerických spojenců není vůbec krátký. A Trumpova staronová administrativa je architektem zbytečné americké porážky v Afghánistánu,“ podotkl Kříž.
Nejbizarnější ruské dezinfo: Stvoření Belgie a lidské maso v nóbl podnicích |
A vzhledem k blížícímu se nástupu Trumpa do úřadu se už množí spekulace, že Ukrajina a Rusko mohou brzy zahájit seriózní mírová jednání. Nic však nenasvědčuje tomu, že ruský prezident Vladimir Putin je připraven opustit svůj cíl podrobit si Ukrajinu.
„Místo toho mírový vzorec, který v současnosti prosazují kremelští představitelé, by spíše připravil cestu pro další fázi Putinovy kampaně za úplné vymazání ukrajinské nezávislosti,“ konstatoval Serhii Kuzan, šéf Ukrajinského centra pro bezpečnost a spolupráci (USCC), který v letech 2022 a 2023 působil jako poradce ukrajinského ministerstva obrany.
Skutečné záměry Ruska lze podle něj odhalit v naléhání, aby Ukrajina opustila snahy o vstup do NATO a přijala trvalou geopolitickou neutralitu. Moskva tvrdí, že je to údajně „nezbytné pro zajištění ruské národní bezpečnosti“, ale Putinovy vlastní kroky naznačují opak. Kuzan připomněl, že když sousední Finsko oznámilo své plány na vstup do NATO v roce 2022, Putin se nijak nesnažil tento proces zablokovat a oznámil, že s tím Rusko nemá „žádný problém“. Pak dokonce stáhl většinu ruských jednotek od hranic s Finskem.
„Putin zjevně nepovažuje NATO za bezpečnostní hrozbu pro samotné Rusko. Místo toho vidí alianci jako potenciální překážku pro své vlastní expanzivní ambice na Ukrajině,“ uvedl Kuzan.
Ruské požadavky na neutrální a demilitarizovanou Ukrajinu by proto podle něj měly být stejně nepřijatelné v Kyjevě i mezi ukrajinskými západními partnery. „Souhlasit s podmínkami Kremlu by znamenalo nechat miliony Ukrajinců napospas Putinovi a zároveň povzbudit Moskvu a přizvat k další ruské agresi,“ dodal s tím, že pomýlené snahy Západu usmířit Putina již vedly k největší a nejkrvavější evropské válce od druhé světové války.
Finlandizace by pro Ukrajinu byla katastrofa
S proklamacemi o možných mírových rozhovorech k ukončení ruské války se přitom znovu a znovu objevuje úvaha o možné „finlandizaci“ Ukrajiny. Po druhé světové válce Finsko podle Pařížské mírové smlouvy (1947) přišlo o Karelskou šíji, severní a západní břeh Ladožského jezera a muselo pronajmout Sovětům vojenskou základnu nedaleko Helsinek. Země musela zaplatit také vysoké válečné reparace, asi 300 milionů dolarů a omezit svou armádu.
Tři modely bezpečnostních záruk Ukrajině: dikobraz, Korea nebo Západní Německo |
Po vzoru Československa pak Finsko se Sovětským svazem o rok později uzavřelo „dohodu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci“. Ta Kremlu dávala vliv na finskou domácí politiku. Mnoho politiků pak využívalo svých vztahů s Moskvou k řešení vnitrostranických sporů. Během období takzvané „Finlandizace“ tak země pro udržení své suverenity zcela podřizovala svou zahraniční politiku Sovětům. To například zabránilo Helsinkám účastnit se počátečních fází evropské integrace.
V praxi se skandinávská republika snažila o zlepšování vztahů se západní Evropou, ale jádrem její zahraniční politiky zůstávala loajalita vůči SSSR. Během studené války se například nezapojovala do aliancí považovaných Sovětským svazem za nepřátelské, prezentovala zahraničně-politické názory v souladu se sovětskou linii a například ve finských médiích byla omezena kritika sovětské zahraniční politiky.
„I když existují určité povrchní podobnosti mezi pozicí, ve které se Ukrajina v současnosti nachází, a finskou tíživou situací během studené války, jakýkoli pokus napodobit finskou politiku dřívější éry by byl pro Ukrajinu katastrofální,“ varovala Minna Ålander z finského Institutu mezinárodních vztahů.
Rusko může a musí utrpět strategickou porážku, vyzvalo shromáždění NATO |
Vynucení ukrajinské neutrality by podle ní v žádném případě „nepřineslo mírové řešení krize s Ruskem“. Naopak. Tento přístup sice umožnil Finům vyhnout se zkušenostem z Maďarska v roce 1956 a Československa v roce 1968, ale škody byly nesmírné a Rusko je opět agresorem.
Podle ředitele East Europe Foundation Victora Liakha by nyní mělo být naprosto jasné, že ruské vítězství na Ukrajině, bez ohledu na to, jak omezené, by povzbudilo autokracie po celém světě. Vyvolalo by doslova řetězovou reakci a urychlilo by rozpad globální bezpečnosti. „Opuštění Ukrajiny by navíc vyslalo mrazivý vzkaz všem spojencům USA. To by připravilo cestu pro mnohem nebezpečnější svět, kde se agrese potkává s mlčením a řád ustupuje chaosu,“ konstatoval.
Analytik Peter Dickinson s prestižní americké Atlantické rady poukázal, že obavy Západu z další možné ruské eskalace války jsou divoce přehnané. A svědčí o tom podle něj Putinova reakce na nedávný pád jeho syrského spojence Bašára Asada a úprk ruských sil ze Sýrie. „Ve skutečnosti, kdykoli se Putin ocitne v konfrontaci s rozhodným protivníkem, má sklon ustoupit. Jako všichni tyrani se snaží své oběti přemoci zastrašováním. Jak jsme opakovaně viděli na Ukrajině, jeho hrozby jsou téměř vždy prázdné,“ uvedl.