Tahle hra je možná vyšší, než se zdá. Ať se nám to líbí, nebo ne, Putinovo Rusko je stále velkým geopolitickým hráčem, který své karty odhaluje předem jen velmi neochotně. Letošní rekordní aktivita ruského letectva a námořnictva na severu a severovýchodě Evropy však podle analytiků může leccos napovědět.

Cílem těchto ruských vojenských aktivit v okolí Skandinávského poloostrova a na Baltu je zvrátit snahy o propojení tamějších zemí do kolektivního obranného systému v regionu, tvrdí například Andrew Michta z Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS).

Ruská anexe Krymu a odvolávání se Kremlu na ochranu práv tamější ruské menšiny vystrašila především trojici pobaltských zemí, ve kterých rovněž žije početná ruská menšina.

NATO proklamuje, že své členy bude v každém případě bránit, ovšem stále důležitější roli v obranných plánech na severovýchodní hranici vidí v neutrálních severských zemích, tedy Švédsku a Finsku, které jsou řadu let partnerskými státy a Severoatlantická aliance s nimi udržuje více než vřelé vztahy.

Jakmile se Švédové a Finové proti ruskému chování vůči Ukrajině na jaře ozvali a znovu přiživili „nekonečnou“ debatu o možném členství v NATO, zesílilo Rusko dlouhodobou nátlakovou akci v podobě přeletů nekomunikujících vojenských letounů a lodí poblíž pobřeží. První případy narušování vzdušného prostoru obou zemí se vztahují na letošní jaro, krátce po ruské anexi Krymu.

Žádný soupeř, ale překážka

Kreml si je dobře vědom, že Švédsko a Finsko mají stále důležitější roli v obranných plánech NATO pro pobaltské země. Naopak veškeré ruské námořní a letecké plány v Baltském moři musí zohledňovat způsob, jak švédské a finské síly v případě potřeby eliminovat.

Pokud by se chtěl Putin případně pustit do dalšího hybridního válečného dobrodružství právě třeba v Pobaltí, kam už opakovaně mířily hrozby ruských představitelů, musel by se Švédskem a Finskem počítat.

Obě země totiž oficiálně kývly na dohodu, která jim v krizových situacích umožní dostat podporu a pomoc od jednotek NATO. Naopak severské země umožní v případě krize například „hostování“ aliančních letounů.

Pro Rusko sice není Švédsko ani Finsko vojensky žádný podstatný soupeř, ale v případě nějaké záměrně rozdmýchané národnostní krize v Pobaltí nevítaná a nepříjemná překážka. Zvlášť, když severské státy nedávno získaly u NATO status speciálních partnerů a chtějí pobaltské země angažovat do svého společného obranného systému NORDEFCO.

Podle politologa Petra Suchého z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií na Masarykově univerzitě tak může být cílem dva neutrální státy, které s NATO úzce spolupracují a jsou členy Evropské unie uvalující na Rusko sankce, znovu a daleko hlouběji neutralizovat. A také vzbudit u členských zemí Aliance na východní hranici nedůvěru, že je ostatní členové v případě ohrožení přijdou bránit.

„Cíleným tlakem na Švédsko a Finsko se Rusko snaží na jedné straně bránit jakémukoli směřování Švédů a Finů k plnému členství v NATO a současně dát silný signál pobaltským zemím, že v případě krize nemohou považovat bezpečnostní záruky za samozřejmost a že se budou moci spoléhat jen na vlastní zdroje,“ tvrdí Michta.

Faktem je, že ruské vojenské „obtěžování“ Švédů a Finů trvá už roky. Ukrajinská krize však aktivitu umocnila. Má seveřanům dát najevo, že by se Moskva mohla klidně obrátit i proti nim.

A pokud se Rusku podaří „zapůsobit“, pro Severoatlantickou alianci se obrana Pobaltí stává vysoce teoretickým problémem. Základní pravidlo kolektivní obrany v regionu bude oslabeno a NATO bude v tomto procesu pro své členy na východní hranici mnohem méně důvěryhodné.

Všichni na severu, braňme se!

Podle Henrika Breitenbaucha ze Scowcroftova centra pro mezinárodní bezpečnost chce proto Moskva připomenout Finsku a Švédsku, že dobře ví o slabinách jejich obrany.

Už loni na Velikonoce si Rusko cvičně vyzkoušelo simulovaný letecký útok na Stockholm a další cíle na jihu země. Švédská obrana na dva bombardéry a čtveřici stíhaček prakticky vůbec nezareagovala.

Mapa incidentů s ruskými vojenskými letouny a plavidly v okolí severských států

Ostatně například náměstek ruského ministerstva zahraničí Vladimir Titov proklamoval, že vstup Švédska a Finska do Aliance by vedl „k nebezpečným negativním změnám v oblasti Baltského moře“. Podobně pak pozvání tří pobaltských zemí do regionálního obraného klubu, jehož tři členové - Dánsko, Island a Norsko - do Severoatlantické aliance patří.

NATO už měsíce hledá, jak v ohrožení cítící se pobaltské republiky ubezpečit a podepřít kolektivní obranu. „Takové Nordicko-Baltické vojenské partnerství by představovalo levnou pomoc pro pobaltské země - a to nejen z finančního hlediska, ale také politickou a diplomatickou,“ soudí Breitenbauch.

Proto se podle jeho slov spojenci vehementně snaží vznik takového subregionálního uskupení povzbudit. Představitelé NATO popisují stávající NORDEFCO i přes jeho nedostatky za jakýsi rámcový model pro ostatní podskupiny v rámci Aliance.

Výsledkem mnohaměsíčních námluv je zatím společná deklarace severoevropských států rozšířených o Británii, že kvůli rostoucímu vojenskému napětí posílí vojenskou spolupráci včetně sdílení zpravodajských informací nebo výcviku vzdušných sil.

Snímek stop na dně podle švédského námořnictva ukazuje na ponorku ze závěrečné zprávy o pátrání po neznámém plavidlu ve švédských vodách

Švédové bijí na poplach, Finové couvají

Zatímco Švédsko, označované mnohými za „neoficiálního člena NATO“, ohledně své obranné politiky a postojem vůči Rusku drží prakticky stále stejnou linii umocněnou nedávným pátráním po tajemné ponorce u svých břehů, na Finsko tlak Moskvy zřejmě přeci jen doléhá.

Jarní prohlášení o tom, že je Finsko nejblíže NATO než kdykoliv předtím, jsou pryč. „Situace je samozřejmě znepokojující z evropského i finského hlediska. Nyní však žádné problémy s Rusy nemáme,“ tvrdí finský konzervativní premiér Alexander Stubb.

Situace se podle jeho slov musí řešit v klidu a Západ musí pochopit, že Finsko má s Ruskem dobré bilaterální vztahy. Přesně se tak ukazují odlišnosti uvnitř finské společnosti na to, jak s ruskou hrozbou zacházet.

Země je v otázce na členství v NATO tradičně hluboce rozdělena, když proti je asi 60 procent voličů. Ale zároveň se vkrádají obavy na návrat „starých časů“ takzvané „Finlandizace“, kdy finské vlády občas možná až příliš dychtivě uklidňovaly sovětské vedení na úkor demokratických hodnot a nezávislosti své země.

Někteří Finové věří, že se to již stejně jako za studené války děje. Bývalý finský velvyslanec v USA Jaakko Iloniemi upozorňuje, že zkrátka Rusko ukazuje svou sílu a chce si tak znovu dobýt svou „hrdost“.

„Výkonná moc (v Rusku) je suverénní, zákonodárci, armáda, média, soudnictví jsou kompaktní. Putinovou Achillovou patou je ekonomika... Takže potřebuje vnější krize a cizí ďábly,“ prohlašuje Iloniemi. I v blízké budoucnosti se podle něj bude Rusko snažit severské státy zastrašovat.

Hlavní argumenty, proč si východního obra nenaštvat, zůstávají stejné. Především je to 1 300 kilometrů společné finsko-ruské hranice a pak také enormní závislost Finska na ruských energiích. Až 71 procent spotřeby ropy, 66 procent uhlí a sto procent plynu Finové nakupují v Rusku.