"Horníci na šachtách se na nás nejdřív dívali skrze prsty. Mysleli, že jsme trestanci, vrazi a loupežníci," říká devětasedmdesátiletý Bohumír Dufek. On ale nikdy nikdy nikomu neublížil, jen nebyl přesvědčen o 'světlých zítřcích komunismu'.

Jako člen poválečného studentského hnutí, lidové strany a právník dostal po únoru 1948 od komunistického režimu nálepku politicky nespolehlivého. Místo klasické vojny ho pak v roce 1950 mocipáni poslali do vojenského tábory nucených prací k takzvaným Pomocným technickým praporům.

Stal se jedním z černých baronů, které tak proslavil stejnojmenný film podle Miroslava Švandrlíka.

"Film ale vlastně není o nás. Takhle to nechodilo. Švandrlík, co by vojín Kefalín, nikdy u pétépáků nebyl. Sloužil u technických praporů, kde byli lidé se sníženou zdravotní klasifikací a nemohli vykonávat klasickou službu u bojových jednotek," vysvětluje Dufek.

Tábory nucených prací během první poloviny padesátých let prošlo 40 tisíc nepohodlných lidí. Od bývalých důstojníků armády, přes církevní hodnostáře až po bývalé rolníky nebo členy jiných politických stran.

"Byli jsme nepohodlní. Udělali z nás levnou pracovní sílu. Tehdy bylo možné být jeden den v Praze a druhý den těžce dřít někde v Ostravě. Režimu se ale nepodařilo nás zlikvidovat. Naopak z nás vytvořili jednolitou masu odpůrců, mezi kterými vzniklo pevné pouto," tvrdí Dufek, který dnes působí jako místopředseda Svazu vojenských táborů nucených prací - pomocných technických praporů. S černými výložkami na ramenou musel chodit přes čtyři roky.

Jedno společné s filmem černí baroni ale skutečně mají - absurdní historky. Jako třeba ta, kterou si někdejší pétépáci na svém zatím posledním setkání na Libavé vyprávěli během bohoslužby před kostelem.

"Pamatujete, jak jednou přivezli do tábora zásoby chleba," usmívá se jeden z mužů a vypráví dál. "Jeden bochník pak někdo ukradl. Při nástupu se ke krádeži samozřejmě nikdo nepřiznal a tak velitel tábora, to bylo ale éro, vymyslel trest".

Zavolal prý do vesnice pro holiče, že nechá všechny v táboře ostříhat do hola. Holič sedl na kolo a jel k táboru. "Před branami ho ale kluci na stráži otočili, že jestli neodjede, tak dostane strašně do zubů. Holič nečekal odjel. Velitel pak dokonce pro něj žádal ozbrojenou eskortu, trestu jsme ale tenkrát nakonec unikli".

Každoročně se černí baroni setkávají právě na Libavé, kde vznikl jeden z vůbec prvních táborů. Setkání berou jako možnost si zavzpomínat na doby, kdy je spojoval stejný osud.  - více zde

Jan Bednář pochází z Uherského Hradiště. Než byl odveden do tábora přímo na Libavé, pracoval jako ekonom. Setkání s kamarády na místech, kde před víc jak půlstoletím společně dřeli do úmoru, je pro něj vždy symbolické.

"Bylo strašné. Byli jsme vojáci beze zbraní. Našimi zbraněmi byly krompáče a lopaty. Připadali jsme si méněcenní," vzpomíná Bednář. V řadě historek se mu však nejčastěji vybavuje jediná, pro něj nejsilnější, to když černí baroni museli na vojenskou přísahu. "Víte, přísahali jsme něco, co jsme prakticky vykonávat nemohli. Bylo to směšné," konstatuje.

Trest to byl podle něj hlavně pro vojenské důstojníky, kteří v táborech skončili pro svou neloajalitu s režimem.

"Místo smysluplných střeleb a výcviku jsme dřeli v dolech," dodává Radoslav Mather. Na různých ostravských šachtách strávil 35 měsíců. Jediným únikem od ponížení a úmorné práce pro něj byla kapela, kterou s kamarády na 'vojně' založili.

Trpce pak podle svých slov vzpomíná na závist lidí, že jako černý baron si na šachtě vydělal velké peníze. "To je nesmysl. Vydělávali jsme, to jo, ale všechno včetně ubytování jsme si museli hradit. Polovinu z výdělku nám dávali na knížku," říká Mather. Když však odházel do civilu, nesl si s sebou jen 800 korun. "Bylo zrovna po měnové reformě," konstatuje.