Na začátku se nás ve Vyškově sešlo dvacet lidí různých profesí, včetně studentů. Po slavnostním zahájení kurzu a rozřazení do pětičlenných týmů jsme vyfasovali buzoly, sekerky, pilky, lékárničky a slušivé červené a modré montérky, ve kterých jsme vypadali jako instalatéři nebo záchranáři.
Tyto erární obleky se však hned druhý den na bojové dráze ukázaly být velmi užitečné. Překonávání kladin, příkopů, zdí a vodních překážek s pravidelným zaleháváním na zem bylo pro většinu účastníků velmi namáhavé a nejen naše oblečení utrpělo první šrámy.
Jedna z účastnic, shodou okolností kolegyně z mého týmu, bohužel nezvládla seskok z kladiny, poranila si koleno a musela kurz ukončit. Pozitivní bylo, že byla prvním ale zároveň i posledním odpadlíkem z letošního kurzu.
Abychom mohli fyzicky alespoň trochu zregenerovat, následovaly přednášky o zbraních hromadného ničení, technikách vyjednávání, o chování zajatců během únosů, o minovém nebezpečí i s praktickou částí, kdy jsme za pomoci nožíků a hřebíků zkoušeli vyhledávat schované atrapy min.
Vyzkoušeli jsme si, že odminovávání je mravenčí práce a každý špatný krok by v reálu znamenal smrt. A nejen mně se mnohdy povedlo identifikovat minu, až když jsem na ni šlápla.
Během části odehrávající se stále ještě v civilizovaných kasárnách Dědice jsme s plynovými maskami na obličeji prošli i ohňovou dráhou plnou dýmovnic a zapálených překážek a na lezeckém trenažéru Jakub se naučili základy horolezení.
Imaginární země Bagram
V sobotu pak přišel den D. Vydali jsme se do imaginární země Bagram, kterou sužují boje mezi vládními Gramy a povstaleckými Basty. Jako novináři a humanitární pracovníci jsme byli pod ochranou vládních vojsk a absolvovali s nimi veškeré přesuny.
Během nich nám vojáci ukazovali nejrůznější techniky přežití v přírodě, které jsme si později mohli sami vyzkoušet. Tak se stalo, že jsem pro náš tým musela vlastnoručně zabít krůtu, kterou jsme si následně nad ohněm upekli k večeři. Tento zážitek patří k mým nejsilnějším z celého kurzu.
Spali jsme v lese v námi zbudovaných přístřešcích a hlídkovali jsme u společného ohně. Ve dne nám instruktoři ukazovali, jak překonat vodní překážky i s věcmi, jak se vyšplhat na stromy, lezli jsme po skalách a paní doktorka nás mezi ošetřováním našich zranění naučila poskytovat první pomoc.
Únos a vysvobození
Nejobávanější část kurzu přišla však až poslední den. Ve dne jsme absolvovali túru, na níž nás čekala čtyři kontrolní stanoviště. Na posledním z nich, checkpointu rebelů, jsme na vlastní kůži zakusili, jaké to je mít kuklu na hlavě, ležet polosvlečený v trávě, poslouchat rozkazy rebelů, být nucen říkat, co oni chtějí, a nechat po sobě běhat obrovské armádní vlčáky.
V noci se pak rebelům podařilo zabít naše ochránce, a my jsme se tak dostali plně do jejich rukou. Až do rána jsme s kuklou na hlavě museli snášet fyzický „trénink“ v podobě dřepů, kliků, běhání za hlasem, jezením neznámé hmoty přímo z našich špinavých rukou, lezení po kolenou na štěrku a to vše doprovázené téměř nepříčetným řevem únosců a štěkotu psů.
Pokud jsme nestíhali, následoval trest uvržení do díry, kde jsme v nepohodlné poloze museli čekat, dokud si nás některý z únosců zase nevyzvedne, nebo odvedení ke psům, kteří na nás ležících na mokré trávě běhali a štěkali. Postupem času už jsem však na každou návštěvu těchto psích miláčků čekala jako na smilování, protože to znamenalo, že si budu moct alespoň na chvíli odpočinout.
Součástí únosu byly také výslechy každého z nás. Na mě to vyslýchající zkusili po dobrém a domlouváním a tato taktika se ukázala být správná. Po pár kličkách jsem vyzradila i jméno velitele kurzu i svoji adresu. Nyní s odstupem to jako čtenářka knížek o Josefu Mašínovi, Třech králích nebo Heliodorovi Píkovi těžce nesu, nicméně asi zafungovaly rady psychologů, kteří nám vtloukali do hlavy, že nic není cennější než náš život a že i oni by v případě potřeby řekli vše.
Po výsleších následovalo ještě několik koleček týrání a poté jsme byli osvobozeni. Major Šebesta nás při vyskakování z obrněných vozidel vítal ve svobodné zemi a následovalo už jen společné focení nás účastníků s vojáky, kteří se na celém kurzu podíleli, a předání certifikátů o absolvování kurzu při slavnostním obědě.
Stále ještě si v hlavě srovnávám všechny zážitky a informace nabyté během těchto deseti dnů ve Vyškově. Myslím, že kurz je skutečně přínosný a za léta pořádání už má vychytané všechny potenciální nedostatky. I přesto se jej vojáci snaží neustále vylepšovat a připravovat tak, aby nám jako civilistům navodil především situace, do kterých bychom se ve skutečnosti opravdu mohli dostat.