Chybějí výrobní kapacity a extrémní poptávka prakticky po veškerém vojenském materiálu ceny doslova násobí. Přitom funkční model existuje už celá desetiletí. Inspiraci lze najít přímo u jednoho ze spojenců – v Kanadě.

Kanadská vláda jen před pár dny představila novou obranně-průmyslovou strategii. Pojmenovala ji příznačně „Build at Home“ (postavit/vyrobit doma). Plán má v příští dekádě zajistit, že si země bude vyrábět a udržovat většinu vojenské techniky doma. A počítá s tím, že do deseti let získají kanadské firmy 70 procent federálních obranných zakázek a v zemi vznikne až 125 000 pracovních míst.

Nejde však o revoluční počin. Kanada tímto krokem jen dále prohlubuje a vylepšuje symbiózu s domácím obranným průmyslem, kterou pečlivě udržuje už desítky let a která by mohla být inspirací pro další země. Včetně České republiky.

Už v 70. letech minulého století totiž kanadská vláda zřídila (mimo jiné) speciální program MSP (Munitions Supply Program), který může sloužit jako úspěšný případ toho, jak stát a obranný průmysl dlouhodobě úzce spolupracují. S nespornými výhodami pro obě strany.

Unikátní program totiž stanovuje rámec, v jehož rámci kanadská vláda po celé dekády pořizuje munici včetně raket nebo leteckých pum, střeliva, ručních palných zbraní a souvisejícího vybavení pro ministerstvo obrany, kanadské ozbrojené síly a federální bezpečnostní složky prakticky výhradně od pěti předem určených strategických domácích firem.

Velmi zjednodušeně. Na jedné straně mají firmy od státu ekonomickou jistotu – stabilní a jistou práci a to jim díky dlouhodobé předvídatelnosti umožňuje investovat do zařízení, rozvoje pracovních sil a nových technologií. Neustále tak udržují a vylepšují pro stát kriticky důležité výrobní kapacity a zásoby pro případ nějaké krize.

A na straně druhé má stát nepřetržitě naprostou jistotu, že v době míru i v případě konfliktu, budou mít kanadští vojáci, policisté a příslušníci dalších složek vždy dostatek munice, střeliva a ručních zbraní. A nemusí narychlo nakupovat jinde ve chvíli, kdy extrémní poptávka na globálním trhu vyšroubuje ceny do závratných výšin.

„Pro stát je hlavní výhodou bezpečnost dodávek a operační připravenost. Země si udržuje domácí průmyslovou kapacitu, která může v případě nouze upřednostnit národní požadavky,“ konstatoval Sean Congdon, výkonný ředitel společnosti Colt Canada patřící do českého holdingu CZ Colt Group.

Právě tento renomovaný výrobce z Kitcheneru v provincii Ontario se zhruba 160 zaměstnanci patří mezi pětici strategických firem. Díky programu je výhradním dodavatelem ručních palných zbraní pro kanadskou armádu a federální bezpečnostní složky a zajišťuje také kompletní servis a podporu po celou dobu „životního cyklu“. Společnost slouží zároveň jako kanadské národní „Centre of Excellence“ pro ruční palné zbraně. Tedy něco jako unikátní knihovna i vývojové a testovací centrum, kde vědí o ručních palných zbraních a jejich výrobě vše.

Zajímavostí je, že produkuje pouze pro ozbrojené složky a nikoliv na komerční trh. A věnuje se tak výhradně takovýmto strategickým zakázkám. Kromě domácí Kanady dodává zbraně například Nizozemsku, Británii a loni získala významný kontrakt v Dánsku na dodávky 26 000 karabin, který byl před několika týdny dánskou stranou navýšen na více než 50 000 pušek. Ostatně tam takto dodává ruční palné zbraně už 30 let. Jen za devět měsíců loňského roku přitom zaznamenala skupina Colt CZ výnosy v přepočtu zhruba ve výši 1,1 miliardy korun, přičemž značnou část vytvořila právě Colt Canada.

Kanadská vláda si přitom před lety při vytváření modelu stanovila šest jednoduchých logických cílů. Mít dostatek správného vybavení, které splňuje potřeby kanadských ozbrojených sil; zajistit včasné dodávky; zefektivnit proces zadávání veřejných zakázek; udržovat strategické zdroje; využívat výdaje k vytváření pracovních míst, ekonomických příležitostí a inovací; a zajišťovat efektivní vynakládání finančních prostředků.

Tedy prakticky to samé, co nyní musí řešit všechny evropské země, které po domácím obranném průmyslu požadují skokové navýšení výroby a maximální národní soběstačnost. A fungující kanadský model výborně ilustruje, že domácí obranný průmysl je zkrátka nedělitelnou součástí národní obranyschopnosti. Ukazuje se, že v krizi funguje jen to, co je předem připravené a institucionalizované.

A to platí i pro Českou republiku, která dlouhodobě nutně potřebuje vybalancovat dva zcela legitimní zájmy. Na jedné straně si stát musí zajistit spolehlivé a dlouhodobé dodávky klíčového materiálu včetně munice pro armádu, policii i další ozbrojené složky. A to tak, aby mohl materiál ve svých skladech průběžně obměňovat, a zároveň mohlo dojít k rychlému navýšení produkce v případě krize a konfliktu.

A na druhé straně výrobci obranného průmyslu od státu potřebují dlouhodobé záruky, že pokud investují do svých výrobních kapacit (včetně takových, které budou v době míru utlumené), nebudou na tom ekonomicky tratit. „Musí se jim to vyplatit a musí to pro ně být ekonomicky udržitelné,“ konstatoval Jan Jireš ze sekce obranného průmyslu Hospodářské komory ČR a někdejší náměstek ministryně obrany pro obrannou politiku a strategii.

Podle něj jde jen o to, jak tyto dva zájmy rozumně propojit. A kanadský model je jednou z možností. „Podmínky v každé zemi jsou ale jiné a je nutné nastavit pravidla tak, aby odpovídala potřebám ozbrojených sil i zaměření místního obranného průmyslu a zároveň byla zaručena bezpečnost dodávek,“ podotkl. Klíčovým úkolem proto podle něj zůstává vyvážit dlouhodobost závazku s technologickou inovativností a smluvní jistotu se zdravou konkurencí.

Dlouhodobé rámcové smlouvy s dodavateli, jak jsou v Česku dosud uzavírány, jsou podle něj bohužel jen dílčím řešením. Zásadním problémem u nich totiž je, že ani ty nepřinášejí výrobcům skutečnou předvídatelnost. Dodávky realizované podle současných rámcových smluv totiž reálně proběhnou pouze za předpokladu, že se na ně v rozpočtu ministerstva obrany či vnitra najdou peníze.

„Hlavní výhodou takových dlouhodobých rámcových smluv je proto spíše jen to, že se poptávaný vojenský materiál nemusí neustále znovu a znovu soutěžit,“ konstatoval Jireš.

Česká republika proto podle něj musí najít způsob, jak efektivně propojit obranné potřeby státu s výrobními kapacitami a inovačními schopnostmi domácí obranného průmyslu. A to včetně nastavení systému finančních kompenzací pro firmy za to, že udržují funkčnost výrobních linek, které mohou být v případě krizové situace neprodleně spuštěny.

Z nedávné analýzy společnosti EY vyplývá, že každá koruna, kterou stát vynaloží na posílení národní bezpečnosti prostřednictvím nákupů od tuzemského obranného sektoru, přináší několikanásobný přínos pro celou ekonomiku České republiky. Takzvaný pozitivní multiplikační efekt se pohybuje v rozmezí 1,1 až 2,3. To znamená, že každá 1 koruna vynaložená prostřednictvím akvizic do obranného průmyslu může vygenerovat až 2,3 koruny ve zbytku ekonomiky.

A některé konkrétní projekty s vysokou přidanou hodnotou ukazují, že efekt může být i vyšší, kdy každá investovaná koruna může vygenerovat až 3,2 koruny.