Dmitrijev, obranný konzultant a dříve organizátor terénních závodů v této lokalitě, dobře znal místní terén. Věděl přesně, co by znamenalo zaplavení říční pánve. Jeho nápad se osvědčil. „V zásadě to zastavilo ruský útok ze severu,“ vzpomíná. Snímky tanků uvízlých v bahně tehdy obletěly celý svět. O tři roky později se tento čin stal inspirací pro státy na východním křídle NATO, aby uvažovaly o obnově svých vlastních mokřadů – a spojily tak dvě evropské priority, které mezi sebou často soupeří o pozornost i finance: obranu a ochranu klimatu.

Cílem přitom není jen připravit se na případný ruský útok. Strategie Evropské unie v boji proti změně klimatu totiž spoléhá mimo jiné na přírodní řešení – a rašeliniště jsou schopna pohlcovat oxid uhličitý, který ohřívá planetu, stejně účinně, jako dokážou zastavit nepřátelské tanky. Problém je, že polovina evropských rašelinišť byla odvodněna, aby vznikla půda vhodná pro zemědělství.

Podle vědců by obnova mokřadů na východní hranici NATO byla relativně levným a přímočarým krokem, jak plnit cíle EU v oblasti ochrany klimatu i obrany. Většina evropských rašelinišť se navíc nachází právě podél hranice s Ruskem a Běloruskem – od finské Arktidy přes Pobaltí a strategicky zranitelný Suvalský průsmyk v Litvě až po východní Polsko.

Největší hrozbou pro rašeliniště je dnes zemědělství – nepříjemný fakt pro vlády, které se snaží vyhnout konfliktu s farmáři. Ve Finsku i Polsku se proto první projekty „obranné obnovy“ soustředí na státní pozemky. Vědci však varují, že pokud mají být snahy o rozsáhlou obnovu skutečně účinné, bude nutné zapojit i zemědělce.

Zdroj: Politico(USA)